Včely se mají ve městě dobře

Včely chováte na Pražském hradě. Kde?

Máme je v současné době v zahradě za Loretou. Nevíme, komu ta zahrada patřila historicky, ale posledních asi padesát let tam hospodařily Sady, lesy, zahradnictví. Asi před dvěma lety ji tehdejší starosta Prahy 1 Filip Dvořák získal pro městskou část s tím, že se zrekonstruuje a stane se z ní park nebo zahradnictví s občerstvením. Na to ale teď nejsou peníze, takže nám obec povolila, že tam ty včely můžeme mít. Máme ale smlouvu jenom do října.

Jak složité je povolení pro umístění úlů získat?

Samotný povolovací proces tak složitý není. Nejtěžší je takové místo vůbec najít. Vytipovaly jsme si dvě nebo tři místa a na radnici nám pak řekli, že právě tohle bude to nejlepší.

Vaše sdružení ale vzniklo už téměř před dvěma lety a úly jste postavily teprve na začátku července.

Ten první rok jsme měly spíš na přípravu. Nejprve jsme si musely založit včelařský spolek až teprve letos jsme měly v úmyslu opravdu začít včelařit. To je naprosto logické. Jen jsme včely chtěly umístit už někdy v květnu, ale nebylo kam. Velký problém je, že včely nikdo nikde nechce. Teď to vypadá, že nás vyhodí i ze zahrady u Lorety, protože protestuje ředitel slepecké školy, která má vedle takové hřišťátko. Bojí se, že by nějaká včela mohla dětem sednout na sušenku a píchnout je do jazyka. To je úplný nesmysl, protože na sušenky sedají spíš vosy. Napsal ale stížnost na městskou část, takže budeme muset tohle místo v říjnu zase opustit.

Co je potřeba udělat, pokud chce člověk začít chovat včely?

Nejprve je třeba se o včelách něco naučit. Samy jsme se divily, jak je to složité. Je to neuvěřitelné, naprostý zázrak, co včely dokážou a co jsou. Takže jsme nejprve studovaly. Ze začátku jsme to chtěly dělat prostřednictvím spolku. To ale moc nezafungovalo. Přihlásilo se nám asi jedenáct nebo dvanáct členů. Zaměřovaly jsme se především na propagaci a na to, abychom získaly co nejvíce včelařů. Pak teprve vznikl včelařský klub. Přihlásily jsme se do Českého svazu včelařů, protože nás může lecčíms zaštítit. Musely jsme nakoupit všechny včelařské potřeby. Včely matky a včelstva se musejí brát jen od akreditovaných včelařů. Včely teď mají různé nemoci, a tak není možné je vzít jen tak někde. Nakonec přišlo to nejtěžší, což je hledání místa pro úly. Místo musí být totiž kvůli vandalům oplocené. A takových moc není. Když jsem se loni ptala ředitele Správy Pražského hradu, moc vstřícně se netvářil. Ptali jsme se kapucínů, ti to také zamítli. Ti všichni mají velké oplocené zahrady. Ještě se zkusíme zeptat premonstrátů.

Jak vám včelařský svaz pomáhá?

Vším možným, třeba i právní pomocí. Kdybychom byly na vlastním pozemku a došlo k protestům sousední školy, mohl by nás bránit třeba u soudu a dokázat, že dodržujeme řádný odstup od nejbližšího obydlí nebo místa, kde se pohybuje hodně lidí. S pomocí svazu můžeme také žádat o dotace. Evropská unie poskytuje začínajícím včelařům dotace, o které jsme teď zažádaly. Co se týče dotací, dostaly jsme také grant od městské části Praha 1.

Kolik včel teď vlastně máte?

Máme dvě včelstva. V jednom úlu je asi 80 tisíc včel.

A kolik vám dají medu?

To my nevíme, protože jsme je tam daly teprve 1. července. Ale všichni včelaři nám závidí. Třeba ti z Liběchova nám tvrdí, že ve městě mají včely nejlepší med a mají ho také nejvíce. Podle nich bychom mohli mít z jednoho úlu i sedmdesát kilogramů medu.

Ten si pak budete rozdělovat mezi členy, nebo ho budete také prodávat, třeba na farmářských trzích?

Takhle to nejde. Letos tam včelám skoro všechen med necháme a ještě jim budeme muset přidat cukr, protože nemají zásoby na zimu. Daly jsme je totiž na stanoviště moc pozdě. Přírodní včelaři jim většinu medu nechávají, aby měly v zimě z čeho žít. Nějaký med jim ale přece jen vezmeme a použijeme ho na propagaci. Budeme ho rozdávat v malých flaštičkách těm, kteří nám pomohli. Na prodej ale určitě nebude.

Vypadá to, jako by samotná produkce medu pro vás byla spíš vedlejší cíl. Co bylo motivací a důvodem pro založení spolku?

Když jsme zjistily, že se na Praze 1 založili dobrovolní hasiči, tak nám to v první chvíli přišlo legrační a nesmyslné. Ale pak jsme si řekly, proč ne, jenže co si jako spolkovou činnost založíme my?

Jako ženy?

Ano, jako ženy… Jsou tady baráčníci, sokolové, hasiči, občanské sdružení obyvatel Malé Strany. A dcera mě navedla, ať si založíme včelaře. To je prý na západ od nás všude trend. Tam už přišli na to, že se mají včely ve městech dobře. Tak jsme si tedy založily spolek a vůbec jsme netušily, jak nás to pohltí. Spolkové činnosti je u našeho včelaření opravdu hodně. Scházíme se i s dětmi a je opravdu úžasné pozorovat, jak na včely reagují.

Nebojí se?

Vůbec se jich nebojí. Včely po nich lezou a jim je to úplně jedno. Matky jsou z toho úplně paf. Když jsme umisťovaly úly, jedna z nich mi povídala: „Můj kluk, když na něj vleze mravenec, dostane hysterický záchvat. Tady mu běhá včela pod mikinou a jemu to vůbec nevadí.“

Jsou v centru velkoměsta ještě nějací jiní včelaři než ti sdružení ve vašem spolku?

Jsou tu ještě dva včelaři. Jeden je ve Vojanových sadech. Už asi patnáct let, ne-li déle, tam chová včely pan Pavliš. Má úly u někoho na Petříně a jeden úl má také ve Vojanových sadech. To je jasný doklad toho, že včely nikomu nic neudělají. Druhý včelař je v areálu Pražského hradu. Ten tam je už od vzniku České republiky. V Praze 1 je jeden milion metrů čtverečních zelených ploch. Byla by škoda toho nevyužít. Včelaři jsou ale především v jiných částech Prahy. Třeba na Praze 4 nedávno založily včelařský spolek také děti z Jedličkova ústavu.