Zamčená knihovna Franze Kafky

Prázdniny jsou v plném proudu a leckdo dumá nad tím, jakou četbu si s sebou zabalit k vodě. Kniha britského spisovatele, autora televizních scénářů a učitele tvůrčího psaní Jamese Hawese Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život (Why You Should Read Kafka Before You Waste Your Life, 2008) je ideální volbou. Už titul navozuje slibné očekávání. Doufáme, že dostaneme konečně spolehlivý a precizní manuál k četbě enigmatického Franze Kafky, že zatímco my budeme zasvěceni, jeho dílo bude odsvěceno a iniciovanému čtenáři se dostane příslibu osobní spásy. Ani jedno z těchto pseudoevangelijních (autorem zřejmě vážně myšlených) poselství kniha sice nepřináší, zato nás její četba může pobavit.

Hawes vychází z konstatování, že Kafka se stal pouhou obchodní značkou, tváří na turistických suvenýrech. Podle Hawese se necitují jeho slova, ale vize, „které znepokojují svět, mají v sobě podsvětní sílu tajuplných útržků ztracených svitků Pěti knih Mojžíšových nebo řeckého mýtu, dráždivě dochovaného z pouhé poloviny“. Může za to „Mýtus o K.“, obsahující podle Jamese Hawese „pořádné nesmysly“. Produkují a rozšiřují ho „zbožně vzhlížející životopisci a teoretizující akademici“, kteří vytvořili obraz záhadného génia, „osamělého středoevropského Nostradama“ a autora „nezměrné literární složitosti“, aby mohli vyplňovat granty, získávat výzkumné záměry a vypisovat témata diplomových prací. Ostatně sám Hawes na Kafkovi „uvařil“ bakalářskou a disertační práci. Mezi stěžejní „nesmysly“, jež formují „Mýtus o K.“, patří tvrzení, že Kafka byl za svého života neznámý a chtěl, aby jeho spisy byly po smrti zničeny. Za podobně zavádějící, mýtotvorné musíme považovat i jeho židovskou zkušenost a pocity osamocení a nepochopení, stejně jako přesvědčení, že jeho styl je záhadný a nesrozumitelný. A vše samozřejmě korunují bludné představy o Kafkově vztahu k otci a k ženám.

Trocha lidské psychologie

„Kniha ukazuje, jak mýtus pokřivil naše vnímání Kafky,“ konstatuje v úvodu Hawes, „a bude-li to zapotřebí, použije k tomu i trochu dávno zapomenutého dynamitu, který nikdo, dokonce ani nejlepší současní němečtí badatelé, dosud nepoužil.“ Hawes svou disertační práci zasvětil vztahu Kafky a Nietzscheho a evidentně se v rétorice filosofa s kladivem našel. I on přichází, aby bořil mýty, vyhodil do povětří všechna dosavadní kafkovská bádání, odhalil to, na co před ním ještě nikdo nikdy nepřišel, a ještě to vyšperkoval dostatečně ironickou a blazeovanou stylistikou. Jako by pomrkával na čtenáře a spiklenecky je ujišťoval, že věci jsou mnohem jednodušší, než se zdá. Všechny ty hermeneutiky, intertextuality, dekonstrukce, interpretace v Hawesově představě pouze vytvářejí „další teplá místečka“. Podstatu tohoto intelektuálního striptýzu, který okázale cupuje oděvy ušité z literární teorie i interpretace, shrnuje toto krédo: „Jako vždy věci vypadají daleko jednodušší, pokud se pokusíme na Kafku dívat jako na normální lidskou bytost s normálními myšlenkovými pochody (a jaké jiné myšlenkové pochody by tak asi měl mít?).“

Jak prosté – stačí odhodit literární teorii, pominout skrytá či dokonce symbolická sdělení, namísto nich použít zdravý selský rozum a s trochou „lidské psychologie“ diagnostikovat „našeho hrdinu“. Franz Kafka totiž většinou v textu figuruje právě jako „náš hrdina“ (na fotografiích vidíme „oblíbený nábytek našeho hrdiny“, „bývalou snoubenku našeho hrdiny“ apod.). Přitom to, co zřejmě mělo být dynamitem autorského stylu, rozbíjejícího tíži akademického textu esejistickou lehkostí, spíš nechtěně usvědčuje autora, který chce bořit kafkovskou mytologii, že tento mýtus sám neustále sytí, neschopen rozlišovat mezi Kafkou hrdinou, Kafkou spisovatelem, Kafkou autorem, Kafkou vypravěčem a Kafkovými postavami. James Hawes tedy vypráví, jak to tenkrát bylo, a skandálně nám odhaluje „svého“ hrdinu jako muže, který manipuluje svým okolím, je úspěšný v zaměstnání díky protekci, je poměrně známým spisovatelem, jenž po zásluze nezíská literární cenu, je chorobným svůdcem chudých služek, pochybných hereček a jiných sladkých pražských děvčat, návštěvníkem nevěstinců a čtenářem pornografických časopisů. A pro nechápavé čtenáře přidává žoviální, aktualizační paralely: Kafka zírající na míhající se stehna tanečnice „byl tehdy asi tak neobvyklý a osobitý jako muž, který v roce 2008 nemohl odtrhnout zrak od zadku Beyoncé na MTV“.

Kafka Hitlerem podšitý

Pomineme-li, že autor ve většině případů využívá životopisná fakta, která se v kafkovské literatuře objevila už několikrát, tu pravou zábavu – která má potenciál přečkat i prázdninové marnění času – poskytují Hawesovy „dynamitové“ argumenty, jimiž hodlá kafkovskou továrnu na mýty rozprášit. K psychologizování se přidávají ještě famózní analogie (což je mimochodem stěžejní figura každého mytického vyprávění) a investigativní generalizace.

Tyto prostředky odhalí, že zdatný manipulátor Kafka dobře věděl, že Max Brod vše „vytroubí do světa“; že pokud svého vlastního otce považoval za „židovského drsňáka“, nemohl odhalit slabost židovských mužů, a že posedlost vlastním fyzickým zjevem souvisí s obvyklým moderním kultem těla. Otce rozhodně nemůžeme považovat za tyrana, protože pokud někdo dovolí svému synovi zamykat knihovnu, aby v ní mohl schovávat erotické čtivo a vkladní knížky, musí se jednat o člověka velmi liberálního. Navíc Hawes „dokazuje“, že konfliktní vztah otce a syna patří k dobovému literárnímu úzu, a jako literární doklad naprosto nepochopitelně a s tajnosnubnou generalizací používá Hitlerovy zápisky o otci: „Takže když takhle psal Hitler o svém otci…“ A přestože skromně dodává, že podobné analogie nemají smysl, dovíme se i to, „že Kafka byl uchvácen tanečnicí Eduardovou, která učila Riefenstahlovou, a ta zase uchvátila Adolfa Hitlera“.

Masoch Samsa

Hawes při slibovaných odhaleních provozuje vskutku interpretační ekvilibristiku. Zaměření pozornosti na obrázky, které Franz Kafka hltal, by samo o sobě bylo velmi podnětné – ostatně sám Kafka kreslil, miloval výtvarné monografie a vizualita je v jeho textech velmi výrazná. Jenže konstatuje-li Hawes, že vědci „jsou kvůli posedlosti aktem psaní (jak tomu říkají) prostě mentálně neschopni diskutovat o pornografických kresbách“, dychtivě očekáváme nějaký relevantní komentář. Postřehy typu „obrázek vypadá jako Barbarella“, „obrázky jsou dosti upřímné, ovšem temné“ jsou i na lektora tvůrčího psaní trochu málo. Výbušnou interpretační alchymii provozuje tam, kde se pouští do analýzy dílčích kafkovských motivů, případně hledá analogie mezi životopisnými fakty a dílem (opět přesně v intencích mýtu, který přišel rozvrátit): ozvěny „zamčené knihovny“ lze vidět v Kafkově tvorbě v podobě „nevyřčené sexuální touhy se stigmatem viny, mocenského boje v rodině, tajných dveří, skříní a zámků“.

Kafkova záliba v pornografické četbě a pražských děvčatech vede k tomu, že všechny sexuální scény v jeho knihách „přímo zavánějí sprostotou a děvkařením“, záliba v kožešinách a utažených zástěrách zase poukazují na Kafkovy masochistické sklony – důkazem je přítomnost Sacher-Masochových povídek v pornografických časopisech zamčených v Kafkově knihovně, ostatně SAcher-MASoch může být klíčem i ke jménu Gregora Samsy. Celá domnělá a mytizovaná Kafkova sexuální frustrace přitom podle lidového psychologa Hawese pramení z toho, že Felice jej nepřitahovala a Mileně „nedokáže napsat, co má opravdu rád“.

Esejistická pornografie

Zbývá ještě vyhodit do povětří nejpevnější základy „Mýtu o K.“ – domnělou nesrozumitelnost, složitost a bizarnost jeho literárních světů. Hawes v dobových literárních recenzích nalezne, že Franz Kafka píše „srozumitelnou prózu“. A zdání bizarnosti vyplývá z anglosaské neznalosti středoevropských poměrů: „Je jistě všeobecně známou skutečností, že vládnoucí vrstvy žily v průběhu evropských dějin na místech zvaných zámky či hrady, odkud také vládly. Pokud někdo tuto křiklavou narážku v knize ignoruje, je to přímo šílené. Nemělo by nás zmást ani to, že Kafkův zámek nevypadá jako skutečný zámek. Skutečné moderní hrady a zámky nemusí mít zrovna středověkou podobu…“ Pokud tedy Kafka píše, že jeho zámek příliš jako zámek nevypadá, nemyslí tím, že to zámek není, nýbrž že to opravdový zámek je, akorát je jedno, jak budova vypadá.

Skutečná otázka není „proč číst Kafku, než promarníme život“ – protože na to nám kniha, pokud se nespokojíme s tím, že „všichni máme podobné touhy“, stejně neodpoví –, ale proč číst Hawesovu knihu. Pomineme-li její funkci zábavnou a kratochvilnou, může ideálně posloužit jako příklad esejistického kýče, jenž rádoby povznesenou, stylisticky domněle rafinovanou formou po coelhovsku říká, že všechno je jednodušší, než si myslíme – stačí to jen nepřehánět s intelektem. Dokonce by se dalo uvažovat o jakési esejistické pornografii: vybereme tabuizovaná témata (bizarní sexualita, holocaust, Hitler), vzájemně je promícháme, příslibem skandálních odhalení navodíme vzrušení, ve jménu lidské přirozenosti předvedeme nevídané výkony, aby nás slibované osvobození od mýtů, teorií, akademismu či mediálního marasmu spoutalo okovy literárního fetišismu a bičovalo jalovými, ale dostatečně efektními žvásty.

Autorka je bohemistka.