Memoáry v dopisech

V Charvátsku jste velmi populární a ceněnou osobou. Je to tím, že Charváti si více váží redaktorské a překladatelské práce? Nebo vás považují za jakéhosi ambasadora jejich kultury?

Charváti si jako malý národ s velmi nelehkými dějinami – od střetu s Maďary na počátku druhého tisíciletí přes dlouhotrvající ohrožení Osmanskou říší až po nedávnou válku spojenou s rozpadem Jugoslávie – velmi jasně uvědomují význam kultury a literatury pro vlastní přežití. A váží si každého, kdo povědomí o kvalitách jejich literatury a kultury šíří mimo hranice Charvátska.

Listář – obsáhlý výběr z vám adresovaných dopisů – vyšel v charvátské verzi už před pěti lety. Čím se obě verze liší?

Charvátský Epistolar byl určen čtenářům v zemích, které spojuje jeden jazykový základ, jemuž jsme říkali srbocharvátština. Proto tam mírně převažují korespondenti z Charvátska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Černé Hory. Z českých a slovenských korespondentů jsem zařadil především spisovatele na slovanském Jihu známé a vydávané, jako jsou Jaroslav Seifert, Vladimír Holan, Ludvík Vaculík, Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Václav Havel, Jiří Gruša a podobně. Pominul jsem kolegy z fakulty a mnohé své české přátele. České vydání jsem naopak rozšířil asi o čtyřicet českých korespondentů a jihoslovanské autory poněkud vystřídal a zařadil hlavně kulturní pracovníky, kteří rozuměli mému úsilí prezentovat v jejich zemi českou literaturu a kulturu a naopak. Epistolar obsahuje 141 korespondentů, Listář 176.

Podle jakého klíče jste konkrétní dopisy vybral? Předpokládám, že většina korespondencí je mnohem rozsáhlejší. Výsledná antologie na mě působí dojmem, že řadu nepochybně intenzivních přátelství neprezentuje ani tak rovina soukromá, jako spíše redaktorská a překladatelská spolupráce.

Váš předpoklad i výsledný dojem musím potvrdit, třebaže s výhradami. Je to paradox: čím dlouhodobější a intenzivnější kontakty, tím menší zastoupení dotyčného korespondenta v Listáři. Vyhrocený příklad představuje někdejší redaktorka Odeonu Irena Wenigová, s níž už dobré půlstoletí spolupracuji na objevování a prosazování vynikajících literárních děl z oblasti literatur někdejší Jugoslávie. V jejích dopisech se natolik nerozpletitelně prolíná rovina pracovní se soukromou, že jsem vyhověl jejímu přání a z hromady jejích dopisů jsem jen ocitoval pár charakteristických vět. Stoprocentně jsou svými listy zastoupeni velikáni obou kultur, jejichž literaturami se celý život zabývám. Může to vypadat, že se chvástám, s jakými vynikajícími osobnostmi jsem si psal, jenže i dopisy Jaroslava Seiferta, Vladimíra Holana, Josefa Palivce či Miroslava Krleži svědčí především o spolupráci a „roviny soukromé“ se dotýkají jen jaksi nádavkem. Z dopisů těch, u nichž je náš vzájemný přátelský vztah souměřitelný se spolupracovnickým, jsem zařadil většinou pouhý zlomek. Třeba z bezmála tisíce e­mailů, jež jsme si vyměnili s mou někdejší posluchačkou na záhřebské univerzitě Dubravkou Dorotić Sesar, překladatelkou Máchova Máje a dalších skvostů české poezie a hlavní spolupracovnicí na mé charvátské Zlaté knize českého básnictví, obsahuje Listář jenom třiadvacet dopisů.

A ty výhrady? Nevšimla jste si, kolik je třeba v dopisech Jany Štroblové, Lenky Chytilové, Simony Goldsteinové, Magdy Vodopijové až něžného přátelství?

Jak se vám tedy jeví vlastní život v listech vašich přátel a spolupracovníků?

Jako potvrzení mého celoživotního aktivního pesimismu: nevěřit příliš v úspěch svého snažení, ale udělat pro něj maximum.

Celý život se věnujete překladům, jako redaktor jste působil v klíčových literárních periodikách a nakladatelstvích, autobiografii jste napsal prostřednictvím dopisů přátel a spolupracovníků. Považujete překladatelskou a redaktorskou činnost za prostředek sebevyjádření skrze cizí texty?

Nepovažuji Listář za autobiografii. Měla to být náhrada za memoáry, které po mně žádali mnozí mí charvátští přátelé. Nepsal jsem si nikdy deník, paměť mi občas vynechává, tak jsem se spolehl na svůj poměrně pečlivě uspořádaný archiv korespondence a nabídl jsem čtenářům jakýsi obraz doby v subjektivním podání – trochu svém, ale hlavně v dopisech mých korespondentů. Dopisy představují dokument a mnohdy i literární dílo svého druhu: součást druhdy oblíbené a ceněné epistolární literatury. Já jsem ty dopisy jen chronologicky uspořádal podle data prvního vzájemného styku a uvedl je nezbytnými medailonky, stručně informujícími méně sečtělé čtenáře o osobnosti pisatele, a několika vzpomínkami.

Pokud bychom Listář četli jako paměti, příslovečné „zrcadlo doby“, pak je akcentován konec padesátých let, léta šedesátá a události posledních patnácti let. Stranou je normalizace i léta balkánské války. Je to záměr? Pro řadu vašich jugoslávských přátel to přece musela být velmi excitovaná doba.

Během normalizace jsem dlouho nesměl nic publikovat, takže se utlumila i korespondence. Neredaktořil jsem, takže po mně nikdo nemohl chtít, abych mu něco uveřejnil. Nové ani staré překlady mi nevycházely – a když, tak pod vypůjčenými jmény „pokrývačů“ –, takže pro mnohé své jugoslávské korespondenty jsem přestal být zajímavý. Shrnutí své tehdejší situace jsem podal v jednom dopise slovenskému kolegovi a příteli Jožkovi Bžochovi, proto jej také uveřejňuji, i když v zásadě jsem ani do Epistoláře, ani do Listáře svá psaní nezařazoval. První polovinu devadesátých let myslím poměrně výrazně reprezentuje korespondence s autory, s nimiž jsem spolupracoval jako redaktor Literárních novin, především s Josefem Škvoreckým. V letech „třetí balkánské války“ 1991 až 1995 mé písemné styky s jihoslovanským světem vskutku prořídly, nicméně korespondence s Josipem Ostim, Antunem Šoljanem, Andrianou Škuncovou odráží alespoň letmo situaci na straně obětí miloševićovské agrese. Na druhé straně mi můj vyhraněný postoj proti této agresi vynesl nechuť na srbské straně, která přetrvává jaksi až dodnes, přestože jsem přeložil asi pětatřicet srbských knih.

Není bývalá Jugoslávie pořád tak trochu nepřehledný region?

Zkušenost z devadesátých let, kdy jsem s Nadací Tolerance spoluorganizoval řadu akcí za mír v Bosně a spolu s Danou Němcovou, Táňou Fischerovou a dalšími založil České sdružení přátel nedělitelné Bosny a Hercegoviny, mi potvrdila, že mezi českými občany i mnohými intelektuály vládla jakási obecná tendence nerozumět: všichni jsou to naši bratři, a že se mezi sebou perou, je hrozné, ale my nevíme, kdo za to může. Pokud jde o současnost, myslím, že nepřehledný pro nás může být kterýkoli region, pokud toho o něm moc nevíme nebo dění v něm poznáváme jen z médií, která dávají zpravidla přednost negativním zprávám před pozitivními. Obecně vzato: normálního Čecha dnes z někdejší Jugoslávie nejvíc zajímá Jadran – aby tam co nejrychleji dojel, maximálně se zastaví u Plitvických jezer, aby se podíval, kdeže to byl poklad na Stříbrném jezeře. O domácí kuchyň se příliš nezajímá, vozí si raději konzervy. Zájem o jihoslovanské literatury je, k mé velké lítosti, nevalný. Když jsem v Záhřebu vydal Zlatou knihu českého básnictví, pro jedny naše noviny na tom bylo nejzajímavější, že to vydání zaplatila charvátská naftařská firma INA. A když jsem v Praze vydal antologii Koráb korálový, stálo to těmže novinám za informaci o pěti řádcích.

Z korespondence otištěné v Listáři i četnosti překladů ale vyplývá, že před rokem 1989 se u nás jihoslovanské literatuře velmi dařilo…

Jak kdy! Nezapomeňme, že od roku 1527 až do roku 1918 tvořily české země a „trojjediné království“ součást habsburské říše. První „bestseller“ z charvátské literární tvorby vyšel u nás roku 1560, jde o takzvané turecké proroctví Bartola Đurđeviće. Krátce po bitvě na Bílé hoře přeložil Šimon Lomnický z Budče jednu kapitolu z náboženského spisu zakladatele charvátské literatury Marka Maruliće. Následující dvousetletý přeryv ukončil až zájem o lidovou píseň a o snahy charvát­ských obrozenců. Od sedmdesátých let 19. století až do rozpadu Rakouska­Uherska věnovali čeští překladatelé soudobé charvátské literatuře soustavnou pozornost, kterou dokazuje na 150 bibliografických jednotek z té doby. Oboustranný zájem o literární tvorbu však pokračoval i v letech 1918 až 1939, kdy se obě naše země od Rakouska­Uherska odpoutaly. V roce 1948 začala protijugoslávská kampaň „socialistického tábora“ v čele se Stalinem, která zasáhla i vydávání jugoslávské literatury u nás. Na sklonku padesátých let se vztahy zase upravily a zejména ve „zlatých šedesátých“ se čeští čtenáři seznámili s řadou významných děl vytvořených v Titově Jugoslávii. Ani polistopadové roky nejsou u nás chudé na literaturu ze zemí rozpadlé Jugoslávie. Jen já jsem v období 1992 až 2002 vydal v nakladatelství Iva Železného sedmnáct knih.

Dá se mluvit o přímém vlivu jugoslávské literatury na tehdejší českou literaturu?

Určitě. Uvedu namátkou dva příklady. V roce 1958 vzbudil mezi českými intelektuály rozruch strhující esej Miroslava Krleži Literatura dnes, který vyšel v revui Světová literatura, a zájem o dílo tohoto velikána charvátské literatury trvá, byť v různé míře, dodnes. Poté, co k nám pronikla poezie srbského básníka Vaska Popy, se ohlasy jeho poetiky hry a návodů ke hře objevily v poezii Miroslava Holuba, Jiřího Šotoly, Ivana Wernische, Pavla Janského. Někteří z charvátských autorů už docela slušně zdomácněli u českých čtenářů. Román Mrtvým vstup zakázán od Nenada Brixyho, který psal detektivky pod pseudonymem Timothy Tatcher, vyšel česky čtyřikrát ve velkém nákladu a byl podle něj natočen i film Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Dnes je dost známý také dramatik Miro Gavran. Díru do světa udělala Marija Jurić Zagorka, jejíž sedmidílná historicko­milostná sága z doby Marie Terezie Gričská čarodějnice vyšla už ve dvojím vydání a v knihovnách je to bezkonkurenčně nejžádanější dílo z té asi stovky knih, jež jsem do češtiny přeložil.

Kteří z českých autorů naopak rezonují u charvátských čtenářů?

Obrovský úspěch má Michal Viewegh, vyšlo mu tam už asi deset knížek. Byl hvězdou českých dnů na knižním veletrhu v istrijské Pule v prosinci 2003. Samozřejmě je známý Václav Havel – už v šedesátých letech se v Záhřebu hrála Zahradní slavnost a soubor jeho her vyšel v Bělehradě. A pak samozřejmě Milan Kundera, jehož sebrané spisy vycházejí opakovaně. Ze starší literatury se obecně zná Babička a Osudy dobrého vojáka Švejka. Na přelomu 19. a 20. století byl nejpřekládanější Julius Zeyer. Řadu českých autorů zpřístupnil svými překlady Ljudevit Jonke – například Nerudu, Olbrachta, Drdu, Karla Čapka nebo F. X. Šaldu. Moje žačka Dubravka Sesar přeložila Vančurovu Markétu Lazarovou nebo třeba Poláčkovy Muže v ofsajdu. Právě vychází nové, bibliofilské zrcadlové vydání Holanovy Noci s Hamletem, kterou jsem koncem šedesátých let přeložil spolu s básníkem Slavkem Mihalićem.

Jak jste se dostal ke studiu srbocharvátštiny?

Vlastně náhodou. Při přijímacích zkouškách na tehdejší Filologickou fakultu mi řekli, že ke studiu češtiny si musím vzít ještě jeden obor, nejlépe nějaký slovanský jazyk, a musím se rozhodnout hned. Ruštinu jsem zavrhl okamžitě. Jako občasný posluchač českého vysílání jugoslávského rozhlasu jsem postřehl, že Jugoslávci na doznívající štvavou kampaň proti nim odpovídají věcně a bez nadávek. A také jsem obdivoval Tita za to, že se postavil nejen Hitlerovi, ale i Stalinovi. A tak jsem se přihlásil na srbocharvátštinu.

Občas se vedou spory o to, zda srbská, charvátská, bosensko­hercegovská či černohorská literatura patří do konceptu středoevropské literatury. Viděl byste zde nějaké souvislosti, podobnosti?

Vedou se spory i o smyslu a rozsahu pojmu středoevropské kultury, o povaze středoevropanství. Já jsem praktik, který se považuje především za propagátora jihoslovanských literatur u nás a naopak českého a slovenského písemnictví „tam dole“. Necítím potřebu lámat si hlavu různými teoriemi a generalizacemi, nezajímají mě. Pro mě je zásadní, aby konkrétní dílo stálo za překlad – aby se mně líbilo a abych si dovedl představit, že se bude líbit i českému čtenáři.

Co se tedy vám na těchto literaturách líbí? Jsou v něčem specifické?

Jsou specifické v mnohém a každá svým způsobem. Řekněme bosenská. Teď jsme znovu vydali dva romány Meši Selimoviće. Ten první, Derviše a smrt, obzvlášť miluju. Vychází z ducha Koránu a středem jeho zájmu je ­tragický vztah člověka a moci. V povídkách Isaka Samokovliji, které v českém překladu vyšly pod názvem Šalomounova pečeť, se vypráví o chudých sarajevských Židech. Hned v první z nich, Rafově dvorku, je hrdinou umírající židovský žebrák. Během války 1992 až 1995 jsem často tuto povídku stavěl do protikladu k Andrićově povídce, kde jedna z postav mluví o Bosně jako o zemi nenávisti a strachu. Pro mne charakterizoval Bosnu spíš dvorek, kde žije žebrák ze Samokovlijovy povídky. Holčička z katolické rodiny chodí za tím nemocným žebrákem a chlácholí ho: „Neboj se, babička se za tebe modlí k Panence Marii, ona ti jistě pomůže.“ To je – nebo aspoň byla – pro mne Bosna. Křesťanská babička se modlí za židovského žebráka.

Do jihoslovanských zemí cestujete pravidelně už déle než půl století. Co se po válce změnilo? Zůstala Bosna stále tímtéž kosmopolitním centrem? A jak se případné změny projevily v literatuře?

O současné Bosně a Hercegovině toho moc nevím. Na sklonku války, po podepsání daytonského míru, jsem byl krátce v Sarajevu jako tlumočník prezidenta Havla a v dubnu 2008 pár dní v souvislosti s výstavou, kterou mi tam uspořádali. Až na literárního historika Ladislava Tadiće, který se soustavně zabývá mou prací, si vlastně nemám ani s kým psát. Moji literární přátelé Izet Sarajlić, Husein Tahmiščić a další jsou už na onom světě. Ani současnou literaturu jsem v posledních letech nesledoval, protože jsem pracoval na uspořádání vybraných spisů dvou velikánů jihoslovanských literatur Iva Andriće a Miroslava Krleži a na dvou básnických antologiích. Ze současné tvorby spjaté s Bosnou a zvláště s jejím hlavním městem jsem přeložil dvě knížky z doby obklíčení a ostřelování Sarajeva: Eliášovo křeslo Igora Štikse a Sarajevskou princeznu, jejíž příběh nejprve prožil a pak i sepsal sarajevský válečný chirurg, pracující teď už léta v motolské nemocnici, můj přítel Edo Jaganjac.

V románech bosenských autorů, jako jsou Andrić či Selimović, se často objevuje nostalgický obraz minulosti. Patří tento smysl pro nostalgii k typickým rysům bosenské kultury?

Strašně nerad generalizuji. V strhujícím románu Meši Selimoviće je titulní hrdina, šejch dervišského kláštera, od mládí stigmatizován dvěma svatými okamžiky sebezapomnění. První je spjat s nadšením a vytržením na válečném poli v předem ztracené bitvě, druhý s milostným spojením v předem ztracené lásce. Na ten první šejch nostalgicky vzpomíná, ten druhý se snaží zapudit z mysli. Nostalgie je v Selimovićově i Andrićově díle jistě přítomna, ale netroufal bych si ji přiřadit k typickým rysům bosenské kultury ani mentality.

A jakou roli v poetice charvátské literatury hraje zkušenost moře?

Velkou, zejména v tvorbě autorů z Dalmácie a Istrie. Dobře je to vidět v Matvejevićově Breviáři Středomoří, který se snaží detailně zmapovat vše, co poznamenalo lidské setkávání s živlem, do něhož člověk na pláži vstupuje, když je klidný, a pak prchá, když živel ukáže svou sílu. A pro zemi s tisícem ostrovů a ostrůvků je také velmi podstatná zkušenost ostrovní. Překládal jsem básně v próze Andriany Škuncové z ostrova Pagu, jejíž verše prolíná pocit této ostrovnosti: osamoceného bodu ve vesmíru, obklopeného živlem, bodu, jenž má větší korelaci vertikální – k nebi, k předkům, kteří z něj shlížejí a modlí se za své potomky – než k horizontu života kolem.

Bosenská literatura a obecně literatury vycházející z orientální obraznosti jsou většinou plné vůní a chutí. Vy jste rovněž autorem mimořádně úspěšné kuchařky. Jak jste se k tomuto gastronomickému psaní dostal?

Rád vařím i jím. Mám ke kuchyni vztah už od dětství, kdy jsem v ní občas musel zastoupit nemocnou maminku. Moji jugoslávští přátelé mě hojně častovali zajímavými domácími specialitami a vodili mě i po různých typických restauracích. Považovali za samozřejmost, že mi musí představit také svou gastronomickou kulturu. Jejich zásluhou i díky vlastnímu zvídavému jazyku jsem poznal kulinářské zvláštnosti nejen jednotlivých jugoslávských republik, ale i specifika krajová. Mimoto jsem dvacet let sbíral recepty ze starých i moderních kuchařských knih, z časopisů pro ženy i z ústního podání. A tak roku 1987 vyšla moje Jugoslávská kuchyně, která se, doplněná, dočkala i dvou dalších vydání.