Franz Kafka celý život s Prahou, „matičkou s drápy“, bojoval. Nakonec se mu ale přece jen z jejích pařátů podařilo uniknout. „Existují lidé, kteří mohou získat pocit domova, jen když jsou na cestách,“ napsal krátce před smrtí jedné své přítelkyni. Milostný příběh současného německého autora nás tímto získaným „domovem“ provází.
Román Michaela Kumpfmüllera (nar. 1961) vypráví o posledním roce života Franze Kafky. Jeho titul Nádhera života (Die Herrlichkeit des Lebbens, 2011) v souvislosti s Kafkou zní značně překvapivě, stejně jako to, že bychom se o tomto spisovateli, jehož duchovní i fyzický pohyb „mapují“ nejen literární studie a turistické průvodce, ale především jeho vlastní deníky, dopisy a vzpomínky tolika současníků, mohli dovědět ještě něco nového. Anebo naopak děsí tím, že bychom se takovými novinkami a odhaleními měli sytit. A pokud možno pěkně naservírovanými v románově pikantní omáčce.
Kafka u Baltu
Události onoho roku k tomu docela vybízejí – léto 1923 trávil Kafka s rodinou své sestry u Baltského moře, kde se seznámil s Dorou Diamantovou, mladou Židovkou pocházející z ortodoxní chasidské rodiny. Ona byla onou „nepravděpodobnou pomocí“ (jak napsal v jednom z posledních listů Mileně Jesenské), která mu dovolila konečně narušit „život v kruhu“ rodičovské „syté Prahy“. Rozhodl se s Dorou přestěhovat do Berlína, a dokonce uvažoval i o pozdějším přesídlení do Palestiny, kde by si spolu otevřeli restauraci, v níž by ona vařila (poznal ji, když čistila ryby a škrábala brambory coby kuchařka Židovského národního domova) a on obsluhoval. Místo Palestiny je však čekala náročná odysea po podnájmech a nemocničních pokojích ve městě sužovaném nepředstavitelnou inflací.
V tomto šíleném roce (Kafka zemřel na začátku června 1924) se vše z jeho dosavadního života obrátilo naruby: žije se ženou v cizím městě (v roce 1913 se v Deníku zavazuje: „Nikdy bych se neoženil s děvčetem, se kterým bych žil rok v témže městě.“), opouští pražské „doupě“, učí se hebrejsky, naslouchá Dořinu vyprávění talmudických příběhů, ze zapřisáhlého vegetariána a abstinenta se stává tvor lačnící po mase, vychutnávající si doušky dobrého piva a vína.
Zápisníky a deníky z berlínského období ani jejich vzájemná korespondence se nedochovaly – část rukopisů Dora na Kafkovu žádost před jeho očima spálila, většina jí byla v roce 1933 zabavena gestapem při domovní prohlídce (viz Pátrání po Kafkových spisech, A2 č. 25/2008). Ideální situace pro románovou fikci!
Zvon, který polyká slova
Michael Kumpfmüller komponuje svůj román ve třech částech – Přicházení, Setrvání, Odcházení. Tato narativní lakoničnost ovšem nemusí odkazovat pouze na komorní milostný příběh; těžko říct, zda hrdinové přicházejí do života, setrvávají v lásce či přicházejí do umírání; zda odcházejí ze světa či ze smrti. Můžeme je číst jako tři zpěvy milostné elegie či prazvláštního hrdinského mikroeposu – úmorné putování od profukujících plážových košů a prázdninových penzionů po najatých bytech, k sanatoriím a nemocničním pokojům. Ačkoli od začátku víme, k jakému konci příběh směřuje, překvapí blaženost a doslova rajské kulisy tohoto finále. Tři části odpovídají rovněž třem dějstvím dramatu, zbaveného však jakéhokoli patosu i tragična, neboť „proměna“, k níž zde dochází, a „proces“ a „zápasy“, které se zde odehrávají, jsou vybojovány gesty co možná nejklidnějšími a nejtiššími. Divadelní náladu románu umocňuje i velmi specifický způsob vyprávění – na scéně se pohybují dvě postavy, které nikdy nepromlouvají přímo, jejich prazvláštní dialogy (výpovědi se vždy k někomu obracejí) se odehrávají výhradně formou polopřímé či nepřímé řeči; nepůsobí jako postavy románové, ale divadelní, jako herci, kteří donekonečna zpřítomňují role, jež si sami napsali. Obraz zvonu přesně vystihuje charakter Kumpfmüllerova vyprávění: „A teď si povídají, a co povědí, zapomenou, protože sotva jeden něco řekne, hned se to někam poděje, sedí tu oba na pláži jako pod nějakým zvonem, který ihned každou hlásku spolkne.“
Románový vypravěč (i autor) naprosto mizí „za“ textem. Úsporný, fragmentární styl, nápadně připomínající jazyk Kafkův, může být výrazem poněkud trapného úsilí o jeho napodobení anebo snahou o autorovo maximální ustoupení do pozadí, trikem, jak nechat promlouvat Kafku a Doru, přestože fakticky v textu vůbec nepromlouvají. I přes stylovou lapidárnost do vyprávění vstupuje řada zdánlivě senzačních až ornamentálních detailů, věcí i situací (např. milenecký vztah ženatého Maxe Broda). Snad to největší překvapení ale spočívá v tom, že Michael Kumpfmüller si nevymyslel téměř nic, román se podobá spíše hranému dokumentu, jemuž předcházelo velmi precizní studium a znalost Kafkových textů, většina slov „pouze“ parafrázuje či dokonce cituje samotné Kafkovy prózy, deníky nebo pasáže z korespondence. Požitek z plavání, chuť pražského másla, dusivý berlínský vzduch, pečlivé sledování váhy, opakované prožívání vlastní smrti, půvabné misky a petrolejové lampy, lačná touha po tokajském víně a společném popíjení piva s otcem, útěcha ve vadnoucích pivoňkách, které hltavě pijí vodu i ve smrti, dojemná péče Dory, touha po manželství – to vše je přítomno v Kafkových dopisech přátelům a rodině nebo v Dořiných vzpomínkách (Setkání s Franzem Kafkou. Vzpomínky současníků, Praha 2004).
Osvobození dopisového tyrana
Ti, kdo se těší na intimní podrobnosti (nebo spekulace) o vztahu s Dorou, budou pravděpodobně zklamáni. Jakkoli jde o jeden z nejvýraznějších milostných románů současné literatury, Kumpfmüller se všem klišé tohoto žánru vyhýbá. Přesto sílu jejich vztahu vykresluje velmi intenzivně, nechává ji však bez komentáře promlouvat v zdánlivě bezvýznamných detailech – v ukládání šatstva do společné skříně nebo v pruhovaném županu, který Dora obléká, když u snídaně sedí Franzovi na klíně. O této něze, blízkosti a hravosti, prosté veškeré „kafkovské“ trapnosti, ale paradoxně svědčí i poslední Kafkovy dopisy. Doru totiž pustil nejen do svého šatníku, ale přímo do svého psaní – Dora vstupuje do jeho dopisů různými přípisy, vzkazy a pozdravy, laškovně a koketně, když chce i ona pozdravit jeho přátele, pak zpravodajsky a ustaraně, když podává zprávy rodině o Franzově neblahém zdravotním stavu.
Nikdo do jeho textu tímto způsobem nevtrhl. Může snad někdo, kdo o sobě píše „já jsem literatura“ a pero považuje za prodlouženou část vlastního těla, podat větší důkaz lásky? Nebýt Kumpfmüllerova románu, tak bychom si neuvědomili, že právě tyto dopisy (Maxu Brodovi, Robertu Klopstockovi, rodině) mají mnohem milostnější charakter než ty adresované Mileně nebo Felici. Ne náhodou píše Franz v říjnu 1923 Maxovi: „Nedůvěřuji slovům a dopisům, nedůvěřuji svým slovům a svým dopisům, chci své srdce sdílet s lidmi, ne s přízraky, které si se slovy pohrávají a dopisy čtou s vyplazenými jazyky.“ Dřívější „dopisový tyran“ (tak nazval Kafku Elias Canetti v souvislosti s korespondencí s Felicí) najednou sdílí své psaní s někým druhým.
Roland Barthes charakterizuje milostný diskurs jako diskurs mlčení a samoty: „Nabízí ke čtení místo promluvy, místo někoho, kdo mluví uvnitř sebe sama, milostně, tváří v tvář druhému (objektu lásky), který mlčí.“ Dořina přítomnost v Kafkových listech možná ukazuje jediný možný způsob, jak toto mlčení překonat, ve skutečnosti nevede dialog s adresátem dopisu, ale s jeho pisatelem – a je to možná jediný funkční dialog v Kafkových textech.
Kumpfmüllerův román „objevuje“ tohoto jiného Kafku – díky stylu, který autor zvolil, možná mnohem lépe než akademická studie –, ale především ukazuje, že „kafkovské“ zápasy lze dobojovat důstojně a úspěšně do šťastného konce, neboť ona milost, které se mu nakonec (možná právě díky Doře) dostalo, je milostí šťastné a blažené smrti, přivolané nádherou života: „Je docela dobře myslitelné, že nádhera života leží kolem každého připravená vždy v celé plnosti, avšak zastřená, v hloubce neviditelná, velmi daleko. Ale leží tam, ne nepřátelská, ne vzpurná, ne hluchá. Je-li zavolána správným jménem, tak se dostaví. To je podstata kouzlení, které netvoří, ale přivolává.“
Michael Kumpfmüller: Nádhera života. Přeložila Věra Koubová. Mladá fronta, Praha 2012, 232 stran.