Příběhy kluzké jak létající ryby

Po pěti románech, jež americká nakladatelství odmítla Danielu Wallaceovi vydat, získal roku 1998 světový úspěch jeho text Velká ryba: román mytických rozměrů (Big Fish: A Novel of Mythic Proportions, 1998). Následovaly tři další romány a jeden povídkový výbor, Wallaceova popularita ještě vzrostla po filmové adaptaci Velké ryby, jíž se roku 2003 zhostil režisér Tim Burton. Film sice posouvá zacílení díla blíž k rodinnému melodramatu o báječném hrdinovi, ale mizerném otci v jedné osobě, nicméně při tak významné roli, již v knize plní řeč vyprávění, lze říct, že snímek představuje poměrně solidní interpretaci.

Mytický otec

„Román mytických rozměrů o sto padesáti sedmi stranách? No to mě podržte!“ Takové rozhořčení by mohlo zaznít v samotném románu. Rozsah však nehraje roli, ač je text složen z jednotlivých příběhů o otci vypravěče Williama, rozbíhají se tu dvě komplementární, rozvíjející se linie. Edward Bloom, jenž je líčen pomocí historek uvěřitelných a spíše neuvěřitelných, není hrdinou gilgamešovského typu. Ač chodí na „legendárních nohou“ a dokáže vyrvat psovi srdce z těla, je současně vstřícný a společenský. „Má zkrátka rád lidi a lidi mají zase rádi jeho. Nic víc v tom není, říkal.“ Na rozdíl od mytických hrdinů za něj nemluví jen fyzický vzhled, který automaticky určuje vnitřní velikost, jeho sláva je založena především na charismatu.

Mýtus se však aktualizuje skrze řadu podezřelých, byť neexplicitních literárních aluzí, přičemž jde o texty, jež nadto s mýtem pracují. Edward Bloom z Ashlandu vyvolává z hlubin angloamerického modernismu Leopolda Blooma a krajinu Wastelandu. Z Joyceova Odyssea si Wallace bere téma hledání vztahu otce a syna i řadu paralelních příběhů s leckdy komickou zápletkou, z Pustiny T. S. Eliota magický prostor vyschlé země, již je třeba zavodnit, aby mohla plodit. Sucho, které předchází Edwardovu narození, nepamatoval Ashland čtyřicet let. Nicméně, jak se schyluje k porodu, začne se za kopcem tvořit mrak jak hora. Stejně jako se v zmíněné modernistické skladbě, v níž se po procházce řadou literárních prostorů a poukazu k truchlivosti vztahů, konečně spustí déšť. Edward představuje pro kraj požehnání, zábavu děvčatům, hrozbu i pomoc obrům a příslib rodičům. Projde řadou měst, zachrání mnoho dam v nesnázích (jedné doslova oko v hlavě), vybojuje svou vyvolenou, splní tři velké úkoly (jež kopírují v komické travestii Héraklovo putování) a skončí jako proslulý muž. S příchodem syna však i přes svou fanfarónskou povahu inklinuje k budování slávy na základě materiálního úspěchu. Jak podotýká v doslovu amerikanista Jakub Guziur, zde se mýtus o hrdinovi transformuje v pokleslou vizi amerického snu.

Velká ryba náhle na suchu

Avšak tento sen je narušen samotnou přírodou, snad dokonce rozhněvaným osudem – čtyřicátník Edward Bloom se na cestě za ženou, jejíž pozemek mu brání v koupi celého města, nepředvídatelně opět zamiluje a doslova přesadí svou lásku z močálu doprostřed hlavní třídy. Jezdí za ní, ale jen má­-li čas, a děvče se podivně ztratí v rozbujelém svlačci na domě, stejně jako se kdysi objevilo uprostřed bažiny. Město a jeho způsoby si nedokázaly podmanit divočinu. Způsob, jak útulný baráček a smutnící dívka uvnitř zanikají, evokuje magickorealistické vyprávěcí postupy – s dlouhotrvajícím deštěm se po biblickém způsobu objeví užovky, pak ptáci, nakonec želvy, čímž se zdůrazňuje síla nelidského. Koneckonců, vodstvo i zvířata stvořil Bůh před člověkem a ani velké ryby byznysu se s ním nemohou měřit.

Symbolem, jenž má mytickou platnost, je samozřejmě i samotná ryba. V křesťanském smyslu označuje příslušníky společenství, ryby v síti učedníků, avšak Wallace využívá i moderního významu metafory (a do češtiny je velmi působivě – stejně jako celý text – převádí překladatelka Martina Knápková). Edward chce být velká ryba, cítit se v životě jako ryba ve vodě, plnit přání jako zlatá rybka, všechno, jen nebýt považován za leklou rybu. Není proto překvapivé, že poté, co všech těchto cílů dosáhne, je mu dovoleno se rybou doopravdy stát. Čestné slovo.

Příběh, jenž oslňuje a zraňuje

„Nemusíš věřit mým příběhům (…). Stačí, když budeš věřit ‚na příběhy‘.“ Život Williamova otce je předkládán skrze převyprávění syna, jejich vztah se pak odkrývá během rozhovorů v poslední fázi Edwardova umírání. Pro otce jsou příběhy a fórky vším, vždycky toužil bavit, ale když se mu narodil syn, najednou „dokázal snést jen určité množství lásky“. Fakt, že ve vyprávěnkách zcela chybí hrdinův syn, otcovu povahu i jeho úspěch problematizují. Syn se zpočátku snaží donutit otce konečně vyslovit pravdu o věcech, jež považuje za podstatné, ať už se týkají víry, lásky nebo smrti, ale ten ho rozčiluje svou uhýbavostí. William nestojí o další příběhy, protože času ubývá a otec se mu jen vzdaluje v oblaku hrdinské glorioly, jíž se dá jen stěží věřit. Postupně však poznává, že právě tohle může být projev vlastnosti, kterou u otce odhalí jako jeho syn, ne jeden z jeho nekonečných obdivovatelů. A smiřuje se s tím, že tou vlastností může být zbabělost, strach z nedostatku citu i toho, že po smrti nebude velkou, ale němou rybou. A proto nejspíš syn nakonec podává otcovy příběhy, jak je slyšel, dál. Jen navíc s občasným slovem úcty či chvály.

Wallace využívá tradiční žánr americké literatury – tall tale. Jde o neuvěřitelné, groteskní historky, jež jsou vyprávěny místním dialektem plným metaforických vyjádření a ustálených spojení. Ač původem z Divokého západu, historky se ujaly i v jižanské literatuře, neboť těží ze zdejší orální vypravěčské tradice. Vypravěč je většinou hlavním hrdinou příběhu a prokáže neskutečnou odvahu. Význam je však umenšován nadsázkou historky i velmi lidovým podáním. Není bez zajímavosti, že ustáleným motivem tall tales jsou právě obrovské ryby, jež málem potopí hrdinovu loďku. Podobně jako v Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina z roku 1884 mají však příběhy ve Velké rybě temnější rámec. U Twaina plují klukovští hrdinové se zachráněným černochem po Mississippi nepochopitelně do nitra nejostřejší jižanské xenofobie a taškařice, jež zažívají, v podstatě nejsou tak zábavné, jak je vypravěč líčí, ale veskrze kruté. K dětem, Afroameričanům, ženám. Ve Velké rybě jsou příběhy samy o sobě neodolatelné, šťavnaté díky obraznosti jazyka i hyperbolizovaným činům Edwarda Blooma, i když nepředkládají hluboká etická poselství či kritiku. K Twainovi však román přibližuje linie rodinná, v níž je nepochybné kouzlo příběhů – a především iluze, v niž se protagonista změní – zpochybněno. Osoba Edwarda Blooma tak čtenáři, ale i jeho synovi nenávratně uniká – ještě že i smrt se smiluje a dovolí otci žít dál, byť v trochu zvláštní podobě. To mi věřte.