Příliš zřetelné odrazy

Roku 2007 se do finále Man Booker Prize dostal i román novozélandského autora Lloyda Jonese Pan Pip (Mister Pip). Příběh inspirovaný drsným bojem za nezávislost na jednom ze Šalamounových ostrovů na konci osmdesátých let minulého století si okamžitě získal pozornost srovnatelnou se zájmem o autory, jako jsou Hanif Kureishi či Zadie Smithová. Vysvětlovat tuto popularitu pouze poukazem na společné téma cizinectví, akceptování vlastní minulosti a dětskou perspektivu ve vyprávění by bylo snadné, ale pomýlené. Zatímco Smithová a Kureishi čerpají ve svých příbězích ze skutečnosti prožité a procítěné, Jonesovi slouží historie jako rámec, v němž rozvíjí příběh Matildy – hlavní hrdinky a vypravěčky. Paradoxně jsou ale hrdinové v románech Smithové a Kureishiho schopni odstupu a ironie, prvků, jež jsou mnohdy tím jediným, co čtenáři zabraňuje, aby propadl sentimentálnímu dojetí nad trpností jejich přistěhovaleckých osudů a zároveň obviňoval autory z cíleného citového vydírání. I v tom se Pan Pip od obou zmíněných liší – Matilda dětská i dospělá mluví neosobním tónem, jako by si byla stále vědoma toho, že ji vypravěčská role zavazuje k vážnosti. Kvalita jejího hlasu je však nejvýraznější v okamžicích, kdy ztratí rovnováhu a opustí pozici vše chápajícího pozorovatele.

Pan Pip a pan Dickens

Název díla jasně odkazuje k Dickensovu románu Nadějné vyhlídky, ten představuje leitmotiv, který je vpleten do příběhu každé postavy. Během improvizované výuky na ostrově sužovaném povstalci Matildu i její kamarády okouzlí děj knihy. Respektive ani ne tolik příběh samotný, ale spíše ten, kdo jim jej předává – podivný běloch Watts. Pipova dobrodružství tu slouží jako exemplum i atrakce, Watts dětem vrostlým do tradic rituálu a víry nabízí neskutečný svět viktoriánské Anglie, neskutečných zvratů Štěstěny a ještě neskutečnějších záhad literárních postav, jejich pohnutek a jednání.

Pip se stává nejen příkladným modelem „urozeného člověka“, ale i jakýmsi imaginárním terapeutickým posluchačem: „V postavě Pipa mi poskytla přítele. Naučila mě, jak snadno můžete vklouznout do kůže jiného člověka, dokonce i když ta kůže je bílá a patří klukovi žijícímu v Dickensově Anglii. Pokud tohle není magie, tak nevím.“ Těžko odpovědět. Magie snad akceptovatelná u dětského vypravěče, ale otázkou je, nakolik se tak vychvalované intertextové zrcadlení v Jonesově románu projevuje opravdu pouze na rovině projekce osudu jedné postavy do osudu a myšlení postavy druhé. Matildu nezajímá příběh kvůli tomu, že je dobrým vyprávěním, ale proto, že sama má konečně pocit porozumění a souznění (což se ve třinácti letech dá považovat za smysl čtení). Stejně jako Pip si Matilda i pan Watts projdou zráním, něco ztratí a něco jiného získají, opustí známé pro neznámé a oba mají tendenci vypovídat se ze svého života. A jejich společné nadšení pro Nadějné vyhlídky pramení z toho, že oba v příběhu hledají směr pro sebe samé.

Beznadějná aktualizace

To, že Matilda není jako dítě schopna některé věci sdělit, je logické. Nicméně, pokud Pip v souladu s pravidly žánru vývojového románu roste jako člověk i vypravěč, Matilda zůstává stále na povrchu věcí. Druhá část Jonesova románu tematizuje hrdinčin obrat od (pana) Pipa k (panu) Wattsovi, vyznění je ale totožné: realita a příběh jsou dvě různé věci, přičemž příběh nám dává možnost skutečnost překonat, ať již skrze její přetváření nebo vylíčením pravdivým. Matilda si v závěru vybere druhý způsob, ale opět na základě vztahu k jinému příběhu, tentokrát utajenému životu svého dávného učitele. Těžko ale cosi zazlívat Matildě, je zřejmé, že mechaničnost počínání postav má na svědomí někdo jiný. Pan Pip působí největší silou tam, kde se autor nepokouší postavy schematicky připodobňovat a typizovat. Matildiny detailní popisy tichomořské krajiny, emocí vyvolaných bouřkou a povodní (v sugestivním překladu Ladislava Šenkyříka) jsou ve výsledku mnohem působivější a přesvědčivější než neustálá aktualizace Nadějných vyhlídek. Z originálního příběhu se totiž postupně stává již pouhá rekvizita, která je pravidelně ukazována, ale s níž autor není schopen vytvořit nic originálního. Neustálé zrcadlení příběhů a z něj pramenící energie je podle Borgese přirozenou vlastností literatury. Bohužel, Pan Pip odráží až příliš zřetelně, a proto zjednodušeně. Tak shazuje nejen sebe, ale i román Dickensův, jejž redukuje na pouhou sbírku příkladných či odpudivých modelů lidského chování.

Autorka je anglistka a bohemistka.