Prostrčit dlaň šípkovým keřem

Svazek Nápěvy. Básně z let 1945–1954 obsahuje všechny básně z pozůstalosti Jana Zábrany (1931–1984), jež nebyly publikovány dříve ve svazku Básně (Torst 1993), a básně zveřejněné ve studentském časopisu Výkvět mezi léty 1945 a 1948. Výjimkou jsou některé verše z oddílu Nápěvy a naopak nebyly zařazeny všechny Monotónní básně, které sem sice časově spadají, ale dle editora Jana Šulce „je autor považoval za nehotové“.

Od patosu k lásce

Úvodní oddíl básní publikovaných v časopise Výkvět je logicky poznamenán poválečnou euforií i Zábranovou čtenářskou vášní. V melodických písních (většinou čtyřveršové střídavě rýmované strofy) se oslavuje hrdinství, odsuzuje zrada Francie (halasovská nota se ozývá i v četných onomatopoiích a hrozbách nepřátelům), pláče nad smrtí Roosevelta a Masaryka, a to s pomocí konvenčních metafor a ideologické rétoriky. Individualita se rozplývá v kolektivním „my“ či abstraktním a idealizovaném obrazu básníka, jenž „zešílí/ svým hledáním,/ jsa na pobřeží vyvržen“.

Rozdíl mezi prvním oddílem a sbírkou editory pojmenovanou Lyrický deník (1950–1952) je zřetelný. Melodičnost a patos se zadrhávají, do básně se vkrádají otázky, znejišťující trojtečky a verše nepřesahují pouze svou linku, ale odkazují od obecného k důvěrnému. Objevuje se zde „ty“, a to nejen ve významu milostném, ale i jako ekvivalent „já“. Báseň představuje rodící se element lidského života, není to plakát, ale „báseň pod věčnem/ jí všechna půda čpí“. Báseň Láska k Lídě a Ince (na niž si Zábrana vzpomene ještě v sedmdesátých letech nad překladem Buninovy novely Lika) vykružuje poměrně předvídatelné peripetie, avšak jejich ztvárnění si čtenáře získává svou intenzitou. Žena je synonymem světla, síly, léku a ryzosti, s níž lze dojít proměny. Život teprve v lásce dostává smysl, ale štěstí není absolutní. Splynutí brání pochybnosti a strach ze selhání, ať již motivované vědoucí podezřívavostí nebo touhou ochránit druhého před vlastní skepsí („prožívám tě na kost citem zbylým,/ nechci ale strhnout k svému osudu“).

Přede mnou je noc

Základní otázka Zábranova básnického já je „Dokáži se vrátit k žití nadějnému?“. Jeho subjektivita se tříští mezi lyričností v lásce, deziluzi, strachu ze sebe sama i budoucnosti. Motivem, jenž tuto ambivalenci vystihuje, je noc. V máchovském smyslu je jasnou nocí noc vášně a lásky, temnou nocí pak temná hra, ale i tma budoucnosti a minulosti („Bojím se jet tam, protože bych se potkal,/ potkal sám sebe z let, kdy jsem věřil (…).“ Tyto obavy jsou paradoxně vyjádřeny s větší energií než pocity z lásky, jako by si básník v nenávisti stačil sám, zatímco v lásce se nechal podpírat. Tento rys najdeme i později v denících, kde je nepřátelství vůči režimu tím, co dává sílu přežít. Další, co ze Zábranových textů nemizí, je beznaděj z minulého i budoucího – „Mrtví mě obstoupili, stesk, všechno, co byl život, bylo už dávno. Slzy v očích a přede mnou jen noc, noc, noc až do konce.“ Tento záznam z roku 1979 (Celý život, Torst 1992) vyjadřuje i iluzivní představu o tom, co bylo, hoře nad „zašlým mládím“.

První rukopisná sbírka Nápěvy vznikla pravděpodobně do roku 1953. Přibývá zde nedořečenosti a enigmatičnosti, metaforická krajina Lyrického deníku, kde déšť, rosa, hvězdy, mráz či horko odrážejí stav lyrického subjektu a tvoří krajinu srdce, se zde mění v krajinu básnickou. Ta je protkána nesourodými spojeními slov i motivů, jež odkazují dál než pouze k duši mluvčího a nabízejí širší škálu významů. Opravdu jde o nápěvy – kondenzované, ale zacílené krátké básně, jež se mají teprve rozeznít dle toho, kdo je vyřkne.

Láska již není nahlížena z pozice proživatele, ale z odstupu, opět se zde objevuje motiv toho, co bylo „dohráno“. Vedle toho se poprvé představuje láska ve vztahu někoho jiného, přičemž jde o svazky stereotypní a vzbuzující rozpaky a soucit (Milenci, Balada).

Distance se projevuje i v postoji subjektu, jenž stojí za hranicí veřejného, tam, kde „voda jde přes nás“. S tímto vyloučením proniká do sbírky i motiv třetí osoby – „oni“, jenž opět bude prostupovat Zábranovými texty až do konce. „Oni“ jsou charakterizováni chorobností, lstivostí, proti čemuž se básník brání jednak zapřisáhlým odporem, ale i promluvami k sobě, k „ty“.

Bílá obluda samoty

Básně, jichž většina vznikla po Lyrickém deníku, pokračují v tónu Nápěvů. Stavba básní se dále komplikuje – neprostupnost smyslu podporují matoucí syntaktické vazby a prozaizace verše. Vztahy jsou zde chápány abstraktněji, láska má spíš formu nástrah nebo hry, ta skutečná je stejně jako dětství nenávratně pryč. Znovu je zde použit motiv stěny, skla či vody, jež subjekt neprostupně oddělují od minulosti.

Oproti Lyrickému deníku zde subjekt neroste skrze lásku, ale samotu. Ta má však opět dvojí hodnotu – je to sirá místnost, kde k ránu útočí „bílá obluda“, ale i prostor, v němž se může člověk bránit proti vnějšímu světu slovy, jež nelžou („Je lépe bydlet na zemi než v zemi/ Mít ústa jimiž může být skuhrán cit“). V jedné z mnohých slovních hříček a rébusů, jež protestují proti tuposti totalitního myšlení, chování a slov, se praví, že nelze držet slova na uzdě. Pozoruhodně to souzní s Holanovou básní ze stejného období Hluboko v noci, věnované Jaroslavu Seifertovi, v níž se na otázku „Jak nebýt?“ zdůrazňuje inherentní krása slov, jež jsou pouze „zděšená tím, co se z nich stalo…“.

Přibývá dobových aluzí, poukazuje se na změny (v názvech i chování lidí). „My“ versus „oni“ je soubojem těch, co jsou „přítomní, leč zalhaní“, a těch, co „Hlídkují. Sukno. Řemení.“ Prostorem prosakuje zlověstnost, nadchází „konec konců“ a víra pomalu skomírá.

Poslední kompletní oddíl Únor 1954 (Cyklus) ilustruje krajinu reálného socialismu – slova i verše se lámou a zkracují, prostor a jeho obyvatelé trnou v mrazu, ale paradoxně i v pohodlném stereotypu, aniž by si uvědomovali filtr, jímž realitu vnímají. Motiv hranice se objevuje znovu, ale v jiném významu – „Oči jak za mlhou,/ oči jak za vodou/ zadýchávají/ ledovou novou končinu.“ Ochranou proti personifikovanému zlu v podobě falešného pastýře je opět samota a „schopnost věc říci. Trýzeň slov.“

Nezhojitelně rozpolcený

Období 1945 až 1954 přináší Zábranovi řadu změn – je to doba, během níž maturuje, jeho rodiče jsou posláni do komunistických kriminálů, v roce 1952 je vyloučen ze studia teologie, od roku 1952 do roku 1954 pracuje v Tatrovce Smíchov a letenské provozovně ve Veletržní, setkává se s Josefem Jedličkou a stává se překladatelem na volné noze. I pod vlivem deníků se nabízí kontextualizované čtení, hledání ucelených podob subjektu jednotlivých sbírek. Básně samotné se však takto snadné interpretaci úspěšně brání a potvrzují tím komplexnost Zábranova poetického i reálného pohledu na skutečnost. Vznikaly simultánně a představují tyglík poloh a motivů, jež jsou promíseny bez závislosti na čase a vnějších okolnostech. Můžeme mluvit o klíčových motivech té které sbírky, ale rozhodně ne o zřetelné proměně poetiky, ta se v rozkolísanosti mezi smutkem, touhou a rozhorleností mění minimálně. Nezranit se při čtení těchto veršů nelze – nezhojitelnou rozpolcenost, jež je charakterizuje, vystihl Zábrana v Denících z let 1948/1949: „A nežiji vlastně tímto životem, kolem dokola jen ve mně něco raší, tajemné, hluboké, které vybuchuje, ale cítím, že to vysychá. (…) Dovedu se radovat a nadchnout krásou, ale vzápětí skoro totéž popřu, myslím všechno na život a na smrt, ale nedělám nic, ani tak, jak by se mělo dělat domácí cvičení nebo jak by měl jít život.“