V románu Města na planině od Cormaka McCarthyho, který nás opět přivádí do krajiny mezi jihem Spojených států a Mexikem, se uzavírá příběh mladých kovbojů z předchozích dvou knih. Zároveň tu – na hranici mezi životem a smrtí, v krvi, slzách a vybledlých snech – končí jedna velká éra.
V Městech na planině (Cities on the Plain, 1998), posledním dílu hraniční trilogie Cormaka McCarthyho, se setkávají oba hlavní přeživší hrdinové z knih Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 1992, česky Argo 1995 v překladu Tomáše Hrácha) a Hranice (The Crossing, 1994, česky Argo 2010 v překladu Jiřího Hrubého). Sedm let po konci druhé světové války a tři roky po dobrodružství Všech krásných koní vidíme, že se životní příběhy Billyho Parhama a Johna Gradyho Colea zdánlivě zklidnily. Na iniciačních cestách, které tvořily dějovou kostru předchozích dvou knih, se mladí kovbojové snažili najít poslední zbytky „starého“ Západu na druhé straně hranice, v Mexiku. Romantické putování za ideálem autentického, nespoutaného života v sepětí s přírodou a dobrodružný děj jsou nyní vystřídány všedním a poněkud fádním životem – oba hrdinové dospěli (i když o devět let mladšímu Johnu Gradymu je pouhých devatenáct) a usadili se na ranči nedaleko mexických hranic, kde pracují s koňmi.
Předurčení lásky a nože
„Jako kluk máš představu, jak to všechno bude. (…) Pak ti přibude něco let a trochu to přehodnotíš. A řekl bych, že nakonec už ti jde jen o co nejmenší bolest. Tahle země je v každým případě úplně jiná. A jiný je v ní úplně všechno. Válka všechno proměnila. Myslím, že to lidem ještě nedošlo, „ říká starší Billy o Americe. A jak se praví na jiném místě v knize, „jestli z tohohle života něco zbejvá, tak je to v Mexiku“. Téměř neproměněný, vzácný starý svět se kovbojové stále snaží hledat na jižní straně hranice, ale s tím rozdílem, že už sem nejezdí tak jako dřív za velkým dobrodružstvím – nyní jezdí na otočku, užívat si do barů a bordelů. Společná chlapácká zábava v mexickém bordelu je ale přítomna pouze v první scéně, která je klíčová. John Grady se zde totiž zamiluje do mladé prostitutky Magdaleny a chce si ji vzít. Začíná tak tragický příběh zakázané, zoufalé a nemožné lásky, lásky, které „nepřeje ani Bůh“.
Gradyho soupeř v lásce, Magdalenin pasák Eduardo, o Američanech říká: „Oni nám sem přivanou z toho vašeho malomocného ráje a hledají tu to, o co už sami dávno přišli. Možná už ani nedokáží pojmenovat, co vlastně hledají. Ale protože to jsou burani, tak samozřejmě to své hledání začnou v bordelu.“ Ale John Grady do tohoto povrchního světa nepatří, protože je k lásce předurčen (ostatně o nezvratném osudu a předurčení se v knize na mnoha místech mluví). A nutno říci, že je to podobně jako v případě jeho předchozí nešťastné lásky k Alejandře cit ze starých časů, jemuž obětuje všechno. Jednoduše a výstižně to ilustruje rozhovor se slepým kapelníkem: „,Když jdeme za tím, co milujeme, tak máme vždycky pravdu.‘ ,I když je to sebevražedné?‘ ,Já si to myslím. Dokonce i když nás to zabije.‘“
Jeho osudem je kromě lásky také nůž – zásadní scéna Všech krásných koní, která Johna Gradyho poznamenala jizvou na obličeji a bezprostřední zkušeností se smrtí, byla jakýmsi definitivním překročením hranice dospělosti. V Městech na planině se překračuje hranice zoufalství střetem dvou světů, zosobněných tenkým vystřelovákem a velkým loveckým nožem.
Hlavní záporná postava románu, Gradyho sok v lásce, kuplíř a chladný zabiják Eduardo, působí v několika konverzačních pasážích jako jeho pragmatický, dospělý kontrapunkt a patří mezi ony podivné záporáky, kteří jsou nám vlastně v hloubi něčím sympatičtí. A právě to je na McCarthyho postavách fascinující – i poslední rváč nebo žebrák může nečekaně začít vést filosofující hovor s velkolepými teologickými přesahy, přičemž se nevyhýbá těm nejzásadnějším – a zároveň nejzprofanovanějším – tématům. A dělá to s takovou lehkostí a samozřejmostí, že ani chvilku o postavě či obsahu její promluvy nezapochybujeme. Spíš nás udiví, jak je možné, že lze o takových věcech, jako je Bůh, láska, osud, život a smrt, stále takto psát.
Poslední spravedlivý
Starý svět opravdu zaniká. Bývalé pastviny jsou nyní sužovány suchem, zkáza hrozí i ze strany vlády, protože strategické pozemky v Novém Mexiku mají být zabrány armádou. Veškerá divokost je tu vymýcena, v suchém kraji se po zaniklých stezkách pohybují už jen stíny starých obyvatel, indiánů a vlků. Ačkoliv v Městech na planině už autor zdaleka tolik nestaví na tradiční žánrové dobrodružné kovbojské próze, i tak se tu setkáme s tématy i motivy předchozích knih. V textu se opět mihnou vzpomínky na války a revoluce v Mexiku, jejichž líčení, spojené se snahou pochopit skrze ně podstatu tamních lidí (přičemž skutečně nezapomenutelná je pasáž vyprávěná slepcem v Hranici), dojde samozřejmě i na hovory o koních, kteří „to maj v hlavě v pořádku, a lidi ne“. I zde funguje krajina jako palimpsest, do kterého se vpisovaly generace jejích obyvatel a kde lze občas narazit na stopy dávno zemřelých lovců, na nerozluštitelné vzkazy vyryté na skalních převisech.
I když v tomto světě zmírající opravdovosti zbývají jen vzpomínky a „historky ze starýho západu“, dá se říci, že prostřednictvím Johna Gradyho zůstáváme ve starých časech plných velkých činů, protože sám ještě jeden takový hrdinský příběh stvoří. Je to totiž hrdina doby, v níž se – jakkoliv to může znít banálně – žilo jednoduše, ale opravdově, a v nichž platily základní lidské hodnoty a čest, za něž se umírá. Gradyho smrt uvolňuje místo diametrálně odlišnému typu postavy, kterou zosobňuje psychopatický zabiják Anton Chigurh z románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky Argo 2007 v překladu Davida Petrů).
Beton, bahno a sen ve snu
McCarthy dokáže skvěle členit, frázovat a dynamizovat text. Jednou je strohý a úsečný, jindy monumentálně mnohomluvný, vzletně komplikovaný. Hovory kovbojů jsou samozřejmě většinou stručné a pádné, ale vždy se náhle objeví nějaká vedlejší postava, která až proklamativně (a mnohdy téměř monologicky) vyjevuje ona „velká“ témata, která jsou McCarthymu blízká – zde je to například slepý mexický kapelník, který odmítne jít Johnu Gradymu za svědka. V kontrastu s málomluvností hlavních postav stojí i promluvy vypravěče, často popisující prosté, ale působivé přírodní scenerie: „Bílé přední světlo se zabodávalo do pouštních křovisek a očí dobytka, který postával kolem trati; ve tmě ty oči pluly jako uhlíky. V kopcích stáli honáci s dekami přehozenými přes ramena a dívali se na vlak projíždějící pod nimi, drobné pouštní lišky přicházely na znovu ztmavlou trať a očichávaly teplé koleje, které za vlakem nocí tichounce bzučely.“
Překvapující epilog knihy přenáší děj z padesátých let do kontrastního prostoru současnosti, do rozbahněné pustiny plné dálnic, v níž betonové sloupy z nedostavěné dálnice připomínají ruiny dávné stavby a bílá kopule radaru evokuje budovu staré španělské misie. Alegorický monolog pod dálničním mostem nás přenese do světa snů a snů ve snech, do pohanských dob mezi starobylé kmeny žijící krvavými oběťmi. „,Tenhle svět dává dost krutý lekce.‘ ,A co je vůbec nejkrutější?‘ ,To nevím. Možná, jak když věci pominou, tak už prostě nejsou. A nevrátěj se.‘“
Cormac McCarthy: Města na planině. Přeložil Jiří Hrubý. Argo, Praha 2010, 294 stran.