Festivaly Za dveřmi a Nultý bod spojily své síly a propojily se do jediné divadelní akce. V době, kdy Pražany i cizince v hlavním městě obšťastňuje především divadelní mainstream, přitáhly pouliční divadlo a klaunérie naši pozornost.
V týdnu od 18. do 24. července obsadili pražské ulice, Divadlo v Celetné a industriální prostor v Bubenské 1 (bývalé Elektrické podniky) performeři, klauni, mimové a další zástupci fyzického a vizuálního divadla. Organizátoři Mezinárodního festivalu pouličního divadla a klaunérie Za dveřmi je Nultý bod měli velké plány a cíle, sdělované médiím a veřejnosti pompézními slovy. Chtěli upozornit na skutečnost, že pouliční divadlo nemá v České republice stále vybudovanou pevnou tradici, a současně ukázat návštěvníkům festivalu to nejlepší z produkce, která v současnosti v této oblasti vzniká.
Neočekáváná zklamání a překvapení
Divadlo, které opustí zázemí divadelních sálů, musí počítat s možností, že ulice nebude vždy vstřícným pomocníkem v jeho snažení. Zážitky z řady produkcí festivalu znepříjemnil silný déšť, ale naštěstí neovlivnil samotné konání představení. Občas se vyskytly i technické problémy, kvůli kterým musel být zrušen nový projekt Spitfire Company Traffic Dance, jenž se měl odehrávat na hasičském voze.
Dramaturgie slibovala široký rozptyl jednotlivých divadelních představení, od nenáročných klauniád po velké projekty fyzického a nonverbálního divadla. K hlavním hvězdám festivalu měly patřit polský soubor Teatr Kana, australská mimka Nola Rae, působící v Británii, a ruská skupina BlackSKYWhite.
Vrcholem festivalu se však oproti očekávání stalo až závěrečné představení The Letter italského herce a režiséra Paola Naniho. Co je zvláštního na psaní dopisu? Stačí nám k němu jen psací stůl, pero, list papíru a možná také láhev vína umístěná vedle hrůzu vyvolávající fotografie manželky. Paolo Nani prostřednictvím variování jednoduché scény psaní dopisu asi patnácti různými způsoby – ve stylu němého filmu, hororu, westernu, cirkusu, v roli opilce, vulgárního hrubiána, udiveného muže – předvádí duchaplné hříčky splňující všechny požadavky žánru pantomimy. Jednotlivé skeče opakovaly jeden scénář – příchod, usednutí na židli, nalévání vína, psaní a složení dopisu, nalepení známky, ale každý z nich se vyznačoval neustálým přílivem vtipných momentů. Naniho projev byl směsicí intuitivně podmaněné herecké techniky a umělcova temperamentu.
Ačkoli se jedná o velice starý projekt (hraje se od roku 1992), není na něm viditelné vyhoření, naopak se vyznačuje živou a výraznou komikou i originalitou. Zdálo by se, že využití tak často parodovaných motivů sníží uměleckou hodnotu inscenace na úroveň estrádní zábavy, ale není tomu tak: Nani dokázal, že nahromadění otřepaných vtipů do dynamického spletence dodá nepůvodním klišé nové významy. Skeče byly velice krátké a oddělené rychlými přechody, které podněcovaly pozornost. Nani si svého diváka zcela přivlastnil, neposkytl mu ani okamžik, ve kterém by si mohl od smíchu odpočinout. Jeho pečlivost a zodpovědnost se projevila i ve snaze přizpůsobit se českému publiku. Na začátku představení se pokusil oslovit diváka absurdní hříčkou, v níž se snažil zachytit střípky myšlenek pisatele dopisu. Kromě vtipného vyznění textu samotného vyvolala bouřlivou odezvu i Naniho komolená čeština.
Tónem ožívající haraburdí
Podobným překvapením byla i inscenace Musical Catastrophe maďarského souboru Bladder Circus Company, která stejně jako The Letter patří ke starším projektům; měla premiéru v roce 1999. Textem inscenace inspirující se dílem Thomase Bernharda se proplétaly filosofující pasáže o smyslu umění, života, boje za ideály s dějovou linkou rozhovoru, v němž otázky často zůstávají bez odpovědi, protože ani sám tazatel nechápe jejich smysl. Inscenace se vyznačuje smutkem a pocity bezvýchodnosti, což potvrzuje i citát Thomase Berhnarda jako její motto, volně parafrázováno: „Kultura je smetištem plným harampádí, na kterém se rodí divadlo a hudba, ale přesto zůstane smetištem, drazí přátelé! To je život: vyhlazení otázek.“
Musical Catastrophe je pesimistickou labutí písní dvou starých klaunů – violoncellistů Krejcika a Vajdingera (Szabolcs Szőke a Lajos Spilák), kteří dostali od divadla i okolního světa nálepku vyděděnců. Znenadání se ocitli v opuštěné herecké šatně plné zdánlivě zbytečných a neužitečných starých krámů, v níž přemýšlejí nad svým osudem a hledají možnosti řešení své situace. Na začátku se ještě pokoušejí zasadit se o nápravu a znovu vstoupit na prkna, jež v jejich představách znamenají nejen svět, ale i jediný možný způsob života. Entuziasmus však brzy vyprchá a v závěru se na sebe dívají se smyčkou provazu kolem krku a němou otázkou, co mají dělat dál. Tato proměna smutných klaunů v tragické připomíná svým vyzněním bezvýchodnost objevující se v absurdním dramatu.
Krejcik a Vajdinger však v průběhu představení řeší i další svérázný problém: na velkém smetišti hrát nemohou, nemají hudební nástroje, proto využívají alespoň prostoru a možností, které jim poskytuje jejich privátní smetiště. Hudebními nástroji se jim stávají provázek, nit, plechovka, dřevěná hůl a vlastnoručně vyrobené instrumenty – výtvarné artefakty. Herecké výkony obou aktérů jdou ruku v ruce s jejich hudebním uměním. Dokážou na své netypické nástroje zahrát maďarskou hymnu, čardáš i Beethovena a také jamovat. Musical Catastrophe proto není jen etudou dvou vyděděnců, ale také oslavou nápaditosti a talentu.
Co je staré, to je dobré?
Dramaturgie festivalu se vyznačovala výraznými rozpory v kvalitě jednotlivých projektů. Nejmarkantnější rozdíly byly viditelné mezi programem večerů v Celetné a pouliční produkcí, která vesměs neskýtala téměř žádný prostor pro reflexi, kromě otázky „proč?“. Příkladem může být s nadšením ohlašovaný příjezd „legendárního“ souboru Teatr Kana, jenž do Česka přivezl jednu ze svých novějších inscenací Gruppe De Donde Sea, příběh o putování člověka po světě vlastní fantazie. Představení však provázela jen velká řada zklamání, začínající u nedostatečných hereckých a pohybových dispozic všech vystupujících vzhledem k tvaru a požadavkům inscenace a pokračující až k absolutní nejasnosti režijního záměru. Je možné, že se organizátoři nechali oslnit pověstí Teatru Kana, protože se jedná o soubor s velmi dlouhou tradicí, jemuž se dostalo mnohých ocenění. Tato pověst je však spojená se zakladatelem souboru, režisérem Zygmundem Duczynským, jenž desítky let utvářel tvůrčí koncept divadla. Je logické, že jeho odchodem (zemřel v roce 2006) mohla umělecká úroveň klesnout a Teatr Kana v současnosti trpí rozpačitostí nad způsobem, jakým by se měl profilovat.
Podobné výhrady by bylo možné uvést i k chůdařské variaci Molièrova Lakomce maďarského souboru The Winged Dragons Theatre, poznamenané nepřítomností celkové koncepce a nenápaditostí pohybového i hereckého projevu, která vedla k totální statičnosti celého vystoupení.
Záměr festivalu – nabídnout českému divákovi to nejlepší, co v současné době vzniká, byl kromě pochybností o umělecké úrovni řady děl zpochybněn i uvedením starých projektů – zmíněných The Letter a Musical Catastrophe. Je možné označit deset, patnáct let staré projekty ještě za současné?
I přes tyto výhrady můžeme festival Za dveřmi je Nultý bod považovat za úspěšný. Dařilo se mu totiž najít co nejširší diváckou základnu. Všechna pouliční představení nabourávala tradiční představu o Češích, kteří se bojí zviditelnění a pozornosti. Diváci reagovali na každý pokus o interakci, nechávali se nadšeně vyhecovat do všech pohybových i slovních projevů, které od nich tvůrce požadoval. Je vidět, že organizátoři festivalu správně odhadli situaci: pouliční představení opravdu „nudnou“ letní Prahu oslovila.
Autorka je studentka divadelní vědy.
Za dveřmi je Nultý bod. Praha 18.–24. 7. 2011.