Básník Vít Janota v rozhovoru pro toto číslo A2 (na straně 24) hovoří o své závislosti na procházení městem. V jeho nových básních však kromě městské periferie s lopuchy a kopřivami vystupuje jako odbojná postava též vnitřní rytmus básně.
rozrůstání horizontál a vertikál
Diagonální průhledy
plevelem zarostlými
megalitickými řadami
V zahulené boudě u hřiště
slezli se básníci
někteří pěšky
jiní na kolech
Znovu naléhavě vyvstává potřeba
přimknout se k blednoucím obrazům předků
v tichém usebrání
urychleně opustit
toto nebezpečné místo
Cesta je po dešti blátivá
leskne se
do masa zaříznutý
chladný střep industriální noci
V hlubinách temných stínů
pláč polorozbořeného libeňského přístavu
–
Z hospody šli jsme mlčky
vlastně už každý sám
sám jsem pak ve tmě šplhal
na neforemné temeno kopce
Halda
stavební výsypka
megalitický monument
budovatelů okolních sídlišť
Jó kamaráde tam je věcí
mávl kdysi vševědoucně
rukou inženýr
Potácet se přerostlými keři
po paměti se hrabat
vychrtlou rozpraskanou hlínou
Až na vrchol
za kterým se v údolí vyjeví
neklidné šedivé moře dřímající domů
Stejně tak i náš život dospěl k bodu
kdy jsme poprvé pohlédli přes horizont
kdy jsme poprvé v dálce uviděli
světla cizích přístavů
Stopa kterou jsme tolik let sledovali
stopa barvená čerstvou krví
vychládá
Hluboko pod nohama
tušíme panely
rezavé armatury
zárubně nikdy nevsazené
Je ticho
jen vítr se opírá do zad
na tomto místě beze jména
Tady už nejsou lvi
snad sem tam divoký králík
–
Zatrpklá vůně dužnatého plevele
přerostlých kopřiv a lopuchů
zanedbaných vlhkých pangejtů
To je vůně mého dětství
to je vůně mých prvních lásek
Ten obraz se převrací
rotuje v zorném poli
jako mince vržená
k zalepenému světlíku
podmračeného nebe
(musí být po dešti)
Panna nebo orel?
Proč to všechno
a proč právě toto?
A ještě lípy v plném květu
na ty nezapomínej
Bez nich by obraz nebyl úplný
–
V šeru nad dálnicí
přízračné výjevy
Kdesi za odbočkou Luštěnice Brodce
v hloubi temných hvozdů
alabastrově zářící věže kostelů
na zplundrovaných holinách
nemotorně tančí sukovité stíny
Znamení v dávné řeči
umlčené na samé hranici spánku a bdění
děje které jsem příliš pozdě zahlédli
přikrčené pod křivičným integrálem času
Tak náletová chamraď táhne
louky zpět do nitra hájů
tak znovu vyvstává
před lety vykácený les
Sáňkovat už není kde
není odkud se vracet
s rukou bolestivě přidržovanou
ve fixované poloze
Jen vlhké mlčení mechu
a zrzavý koberec suchého jehličí
–
Za šera
lovit z bazénu zapomenuté kruhy
natahovat starou roztrhanou plachtu
Šmouhy mraků na podvečerním nebi
je slyšet cvrčky
hlasy dětí z domu
podle vytí psů
je možné sledovat dráhy osamělých chodců
Za oknem hlava otce
skloněného nad nočním stolkem
(snad nezapomene
své prášky na tlak)
Podle vnitřního rytmu básně
by v tomto okamžiku
měla následovat syntéza
předchozích obrazů
katarze daná
přerodem kvantity v kvalitu
Ale možná
že tiché ukládání krajiny k spánku
pomalé uvolňování
za celý den nahromaděného napětí
tedy absence jakékoliv zjevné katarze
je katarzí v tom nejvnitřnějším slova smyslu
Ještě prohrábnout oheň
aby bezpečně dohořel
–
Průhledem spletitých
pískovcových bloků
ze spacáku vyhlížet
první paprsky slunce
v korunách stromů
Zvlněné tvary skal
jako by dosud držely
vzpomínky na moře
staré miliony let
Když přiložíš ucho
slyšíš jak se převaluje
pradávný příboj?
Slyšíš jak se vzdouvá
zapomenuté moře v nás?
Ale také se možná jen vítr
na okamžik probudil
v této krajině
se srdcem až zoufale suchozemským
Vít Janota (nar. 1970 v Praze) vystudoval obor fyzika molekulárních struktur na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde následně dva roky působil jako odborný asistent. Pracuje jako programátor a internetový grafik. Spolu s Karlem Kunou založil v osmdesátých letech minulého století Společnost za obrodu Čtyřlístku, ve které je činný dodnes. Vydal básnické sbírky K ránu proti nebi (2002), Fasování košťat (2004), Praha zničená deštěm (2006), Miniová pole (2008) a Jen třídit odpad nestačí (2011).