Jazz poetry, řekl ptáček

Báseň o šiškách z borovic

Kdo chce znát

báseň o šiškách z borovic? To protože

tahle báseň je báseň pro jiný druh

věcí, pro laskavé, nepatrné, přehlédnuté

lidi i věci, pomluvené

nezmíněné, malé plácnutí do vody za opraváře kol

mlíkařky, opuštěné ponožky

šroubečky, zpackané

soulože a všechny šišky borovic rozeseté

v norské trávě, jo — protože mám rád šišky

z borovic, mám je radši

než smrkové, smrkové jsou hladké a svislé,

aerodynamické, jsou jako

těžké věci, věci, co spadnou, pohlavní orgány

i hladká administrativa, šišky z borovic

jsou jako lodičky z kůry, splávky a malé

pohlavní orgány jako u starých

mužů, nebo — jako po koupeli, lehce načepýřené šupiny

leží jak tašky na starých domech, kde se

už léta bydlí a nikdo nehodlá

položit novou střechu, ne teď, roztroušené

rybářské boudy, vrásky kolem očí, co viděly dost

a nevyhasly, mám rád kůru na stromech, že neumí

zopakovat mustr, stožáry, když

jsou nenatřené, budku

zastávky, kam milenci vyryli jména, tohle srdce

s plusem a nejjednodušším

součtem, to naše už zašlo

když jsem ho naposled hledal (nejsem si

ale už jistý, kde

vlastně bylo), neměl jsem nůž, jen červenou

tužku a ta nevydrží zas

tak dlouho, a vůbec, mám rád

štěrkové cesty, co se vinou a skončí, zahradníky

s prostými tvářemi, když minete jejich

záhon, pampelišku — a teď se pampeliška

stala bílou planetou, lehce foukneš, a letí

paragáni, tak jsme tomu říkali, Harald Sverdrup

napsal parádní báseň

o pampelišce, mám rád

Haralda Sverdrupa, jeho parádní hlavu

jednou jsem poprosil, smím si sáhnout, už dlouho

jsem chtěl a on

řekl jo, jen Tarjei

se může měřit s touhle lbí (nikdy jsem se

zeptat neodvážil), jo, mám rád

staré pneumatiky na polích a kola kár

opřená o patníky, na světě je

to samá zvláštnost, jsou dny, kdy se nic nehledá,

představit si svět jako starou

půdu, se skříňkou z mahagonu, je v ní akordeon, na nějž

nikdo neumí, vedle leží svazek

klíčů, nebo klíče se ztratily a zámek někdo

vylomil, pohlednice

a na nich Veselé Vánoce Šťastný nový rok

z přelomu století a stará milostná psaníčka

a důkazy, právě odjeli, všichni, z Agnesu

a dál, nastěhovali se do svých domů a zavřeli

za sebou pěkně dveře, neměly by se

schovávat dopisy, říká se, já jen Souhlasím

nebo Nesouhlasím, nejsou tu, nejsou, ale jsou tam, jo

tak teda jsou tam, ve vlastním čase a vlastní řeči, i tohle

byla skutečnost, i tohle

je skutečnost, zahoď je nebo přečti, čo sa prihodí?

je lepší být skoro bez minulosti, říkáš — jo! a

to pak je míň obrazů, říkám — jo jo! a s míň obrazy

bude běh na dlouhou trať trochu

nezajímavější, so

there you are, mysli na růži

jak je krásná, když se jí perlí déšť

na červeni, rostou přímo za oknem, teď

je slunečno, ale růže je za deště

nejhezčí, růže potom,

co sprchlo, můžeš pak skládat ke straně vrstvu za vrstvou, nikdo

ti neřekne dost, a všechny lístky jsou mokré, až úplně

dovnitř dozadu ke žluté, ale dneska

ne tak docela, protože dneska je růže bledá a suchá

a odkvétá, žlutá tam vzadu je

teď jak kráter, jak Dresden, většina lístků z okvětí

se poroučela k zemi, celý svět můžeš

vidět ve světle na růži, když se podíváš

dost zblízka, o nic složitější

to není a v noci

září jetel jak bílé planetky

v setmělé trávě a ve dne tu bosí hledáme

šišky z borovic, tuhle šišku jsem našel

a vzal s sebou. Je tak lehká, tak

malá, tak beznadějně

nehmotná, každá šupina svítí jako docela šťastný obličej

s prací na menší úvazek, kde vládne

příjemný tón, venkovský obchod pleteným zbožím,

osloská tiskárnička — ano! Básník

už našel argument

pro šišku z borovice (vis-à-vis smrkovým) (pokud

je teď místo pro argumenty): borovicovými šiškami

se neválčí — i když šišková bitva

byla zábavná, nejsem si úplně jistý,

jestli mám stejný názor i dnes, nic pro mě — a nehledě

na pádná slova i argumenty (jo, nehledě na to, jestli

riskuji, byl jsem příliš tvrdý na smrkovou šišku, ta ať

tu klidně je s námi, smí mít vlastní život, lepší šiška na

smrku nežli smrky bez šišek — no jasně

jasně, ale přesto), na smrkové

šišce je prostě něco,

co nemá nikdy šiška z borovic. Rok za

rokem to vidím čím dál víc. Proto mi leží

na stole. Jo.

Ze sbírky Mor Godhjertas glade versjon. Ja, 1968

Dnešní česká

If I had the wings of a sparrow

If I had the ass of a cow

I’d fly to Moscow tomorrow

And drop my message from above

Ze sbírky Kykelipi, 1969

kapka

tu visí už

ne

Ze sbírky spor, snø, 1970

Ptáček z Kapingamarangi

1.

Jde

vůbec nic

vyměnit

za

vůbec nic?

ptal se princ. Jo, zdá se

že

jde, řekl ptáček

z Kapingamarangi, když se nehledí

na rozdíl

mezi

ano a ne.

2.

Nehledět

na rozdíl mezi ano

a

ne, ptal se

princ Adrian, ale jak? No, je třeba

vypátrat

pravý

kousek ničeho. To pak vidíš

že to nic

nestojí

se toho

vzdát, není na čem bazírovat.

3.

Adrian

se ptal: Ale jak se pozná, že nic je

to pravé

nic? Ptáček

zdvihl zobák

a řekl: Když to

co je, je tak skutečné jako to

co není, když

to, co není

je přesto skutečné tak jako to, co je — that’s

when your heartache

comes to an end.

4.

Byl zas nádherný

den. Vlny se

hnaly

kolem ostrůvku, daleko

v moři. Princ ležel na pláži, pod

sluncem, mimo

řeč. Promnul si

oči, pokýval

hlavou, a ptáček

zas: Princi

Adriane, letěl jsem dlouho

až z Kapingamarangi — a to

proto, abych zazpíval

písničku ničeho

před

tebou: „To když jedno nic

potká druhé nic

nestane se nic, nestane se nic.

A když jedno nic

touží po ničem, dychtí po

ničem — to potom

ve všem

je

klid.“ Sluneční mlýn mlel, písek

zase hřál, princ

nevěděl

kde je. A princ se

smál.

Ze sbírky sirkel, sirkel, 1979

Včera jo

Všimnul sis —

A čeho?

Všimnul sis, že podřízli —

Podřízli co?

Všimnul sis, že podřízli ten buk —

Jaký buk?

Všimnul sis, že podřízli ten buk před univerzitou?

Ten buk před školou?

Přesně!

Blbost. Jel jsem kolem něj včera a to tam byl.

Včera jo.

Ze sbírky Elg, 1989

Z norštiny přeložil Ondřej Buddeus.