Cesta do země pindíků

Vylíčit na úzce vymezeném prostoru historii, kulturu, vědy i současnost tohoto bojovného a zároveň uměnímilovného národa není lehké. Nejlépe bude začít od Adama. Kdo je pindík? Pro většinu z nás je to figurka známá především ze hry Člověče, nezlob se!. Vyrobena je obvykle z umělé hmoty nebo dřeva. Známe však i pindíky keramické, skleněné, sádrové i kovové. Je známo více než šedesát barev a odstínů pindíků, od mléčně bílé přes průsvitně oranžovou po měděnou. Není divu, že taková rozmanitost přitáhne zájem všemožných sběratelů. V tomto případě však sběratelská vášeň přesáhla jakékoli meze.

V šesti letech jsem dostal, myslím, že k narozeninám, několik pindíků z Člověče, nezlob se!. Hrál jsem si s nimi po celém bytě a otec se je čas od času snažil vysát vysavačem značky ETA. Řekl bych, že hodně dětí v mém věku něco takového zažilo. Pro mě to nebylo nic menšího než zjevení. Ta umělá hmota byla celý můj svět a troufám si tvrdit, že jsem to figurkám vrátil. Vytvořil jsem svět pro ně. Takový docela malý, i když mi nakonec přerostl přes hlavu.

Pindíci se představují

Dříve než se dostanu k tématům, která evropského člověka zajímají nejvíce, totiž umění a metafysika, předestřu několik pindických zvláštností a rozhodím hrst faktů. Pindický stát se nazývá království Essex a sestává z 22 zemí (Devon, Chmur, Moir, Arnhemská země…). V čele státu stojí král Mastivek, sídlící na hradě Nezlob. Vedle armády ERA mají pindíci vlastní měnu, vědecké spolky, galerie, hockeyové kluby a rovněž tajnou službu MÄDN (Mensch, ärgere dich nicht!). Pindíků je v současné době 3 859, ale jen 130 z nich má jméno a rodné číslo. Mezi nejslavnější pindická města patří Plymouth s Wirsindským domem, sídlem vlády, Charleston, Uquab al-Waqt, Alénburg, Revel, Tasov a Antikrist. Mezi nejvýznamnější filosoficko-politické směry patří lobelismus (vliv díla A. Lobela Kvak a Žbluňk jsou kamarádi na rané pindické dějiny po roce 1980, zejména episoda, v níž si Kvak vylévá na hlavu ledovou vodu a pak mlátí hlavou do zdi jen proto, aby ho napadl nějaký pěkný příběh pro nemocného kamaráda), konservativní empirismus (vliv M. Thatcherové a anglické filosofie na pindíky po roce 1988), magický socialismus (pindík Nigial Oronsay, K. Haushoffer, D. Eckhardt) a v době pozdější utilitární infernalismus (pindík Jöns Regis), pindická postmoderna (pindík William Hudson a jeho dílo Myšlení na kulatině) a nihilismus (pindík Alexander Nihilovskij). Základními prameny k poznání pindíků jsou Dějiny pindíků (2004, 300 s.), Dějiny pindických zemí (2005, 100 s.), Cadwalerův atlas pindických zemí 1984–2010 (50 listů), dokumentární film českého filosofa Karla J. Beneše Pindíci (90 minut, Arnold Lane Movies 2003) a krátký dokument básníka Martina Langera Běsové budou pokřikovat (10 minut, Česká televize). Fatálně burleskní byla účast pindíků v dokumentu pro pořad TV Nova Střepiny. Medle zkraje mě (jako mluvčího pindíků) reportérka vyzvala: „Tak to vysvětlete tak, aby to pochopila i babička z Máselný Lhoty!“ Vysvětlil jsem jí, že to přesahuje mé pedagogické schopnosti. „Tak hrajte třeba nějakou hru, řvěte Jágr do toho, dyť mi rozumíte, co potřebuju,“ vyzvala mě ta osoba. Začal jsem tedy postrkovat pindíky po hrací ploše stadionu a sdělil národu, že zatímco v Československu vypukla sametová revoluce až 17. listopadu, pindíci povstali ve Velké rebelii proti Říši Oni už 28. října 1989. Tehdy, zkraje 21. století, bylo takové věci možné odvysílat dokonce i na Nově.

Kosmogonie pindíků

Je pravděpodobné, že se v tomto přehledu kosmogonických výkladů nezavděčím všem pindíkům, ale naprostá většina Essexanů se přiklání buď k jedné ze sedmi kosmogonií nebo ke všem najednou. Dvě z nich, racionalistická a reinkarnační, se těší největší důvěře. Ostatní mají buď spekulativní nebo religiosní charakter. Jmenují se oneirismus, kontemplářství, hikagemono, kult Cthulhu a empúsismus. Již z názvů je patrné, že existence pindíků není kosmonymická (mimo svět) a tečuje pozemský život. Tyto kosmogonie jsou velice blízké našim vlastním a není na nich nic fantastického a lidské rase cizího, jak by se od bytostí, jako jsou pindíci, dalo očekávat.

Racionalistická kosmogonie se opírá o zřejmý fakt, že pindík, který se na světě vyskytl, musel někde vzít svůj počátek. Racionalisté používají zvláštní slovo vyrobil čili celou větou někdo pindíka vyrobil. V základech dávných měst Edhilské říše se zachoval nápis Výrobce n. p. Tofa Semily. Potom tedy, jak soudí racionalisté, musí být tento Náš Pán Tofa Semilský praotcem pindíků a stvořitelem vesmíru. První pindík stvořený Tofou Semilským neměl duši, zato měl dost rozumu na to, aby se vyskytl v Edhilu, kde si svým příkladným životem duši vysloužil. Tohoto prvního pindíka lze přirovnat k mytochondriální Evě, která je podle vědců předkem všech lidí. Z ostatních Ev nic kloudného nevzešlo, leda snad nějaké pitomé opice.

Racionalisté pátrali po stopách prvního pindíka a nejstarší známé zobrazení je zachyceno na filmu Příklady táhnou (1936). Souvislost mezi populací, která se objevila na stříbrném plátně, a populací v Edhilu se však prokázat nepodařilo.

Praotec pindíků Tofa Semilský byl uctíván – čistě racionalisticky – na Modré louce. Středisko essexských racionalistů je v katedrále Neznámého pindíka v Carlisle. Zde i na dalších místech velebí stvořitele Sussexané, Kernowané, Éseťané, Bereničané, Novosussexané, Glamorané, Karoliňané, obyvatelé Jižního Devonu, ostrova Antilopé… Podle odhadů žije v Essexu více než 650 pindíků přesvědčených, že za své tělo vděčí Tofovi Semilskému. Mnoho pindíků nazývaných Tofodeisty soudí, že Tofa je sice stvořitel, ale to je tak všechno. Duši pindíkům dal až… věřte tomu nebo ne, ty dobré duše věří, že duši jsem jim dal já, a proto mi v Milton Keynes postavili katedrálu svatého Patrika.

Podle reinkarnační kosmogonie stvořili svět plyšoví medvědi. Tito medvědi se 7. 8. 1978 převtělili do pindíků. V toto převtělení věří Middlessexané, Norfolčané, Jutové, Severní a Jižní Kumbrijci, Novomiddlessexané, Féeričtí Middlessexané, Brunšvičané a pindíci z Velkého Severu. Když to spočítám, tak nám to dělá cca 800 reinkarnovaných medvědů.

Gotlandští rytíři se na svém ostrově pravděpodobně velmi nudili, než se jim jednoho dne dostala pod pancíř kniha, která změnila jejich frugální život. Stali se oneiristy, ludibrionisty a bůhví čím ještě. Proklínají jistého Ivana Jmenovce a o vzniku vesmíru si myslí každý den něco jiného. Pindík podle nich vznikl z umělé hmoty, dřeva, železa a porcelánu. Ale materiál vlastně není důležitý, podstatné je, že „každý pindík má podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, kde se stírá podstatný rozdíl mezi umělou hmotou a dřevem, mezi kovem a porcelánem, kde se ruší všechny hody kostkou, takže svět je bez hodnoty, a kde pindíci provozují hru, při níž nakonec nemohou ani ztratit, ani získat“. Tento názor rytíři rozšířili po celém Essexu, jen málokdo je však schopen držet se jej za všech okolností.

Dřevění pindíci v Západní říši a na Trinacrii jsou empúsisté, tvrdí, že vesmír vznikl náhodným spojeným rudooranžové hlubiny a pravého ruského tabáku s komonicí. Symbolem rudooranžové hlubiny je Nodent, tabák s komonicí představuje Hekaté. Kde se v tom vzal pindík, nikdo neví, ale je třeba uctívat jak Nodenta, tak Hekaté, číst jejich svaté knihy a vyhýbat se vodě, protože potom prýská lak. Záhadám a spletitostem dualistického kultu Nodenta a Hekaté se oddává téměř 300 pindíků. Cthulhu je moderní mýtus ryze spekulativního charakteru. Vychází z učení barbarského mystika H. P. Lovecrafta, jenž v novele Stín času popsal téměř dokonale tvar pindického těla. Tento náhodný objev vedl k řadě spekulací o čase a barbarském pokolení, které si pro sebe reklamovalo Zemi. Název Cthulhu není zcela přesný, neboť ve zmíněné novele se pindickým tělem pyšnili Prastaří, velice chytré to obludky. Znalcem v této věci je Orian de Saint-Nectaire. Hikagemono… přiznám se, že zde jsem na pochybách. O tomto systému mnoho nevím. Vím jen, že hikagemono znamená pindík ve stínu, a vesmír, který byl podle jeho vyznavačů stvořen, je plný omylů, nedorozumění a trapností. Více o tom nemá smyslu mluvit. Překvapující je, že tuto visi sdílí 60 pindíků z Ti, Audhu, Lü­-ta a dalších míst. Kontempláři se během let rozdělili do dvou skupin – východní a západní. Podle ortodoxní verse hlásané rytíři z Bretoni stvořil vesmír nějaký tlustý magor s červeným ksichtem a křivými zuby, úplná pijavice času. Dodnes se sklání nad svým dílem a bude se tam vystavovat tak dlouho, dokud bude vesmíru zbývat poslední vteřina – v té poslední vteřině stvoří nový vesmír a všechno začne od začátku. Toto černobílé učení bylo pro obyvatele Arnhemské země natolik nesnesitelné, že ve svém východním podání dali stvořiteli alespoň jméno, nevyslovitelné jméno.

Poznal jsem mnoho pindíků, kteří jsou přesvědčeni, že aspoň dvě tři kosmogonie jsou pravdivé, a pravda, jak známo, osvobozuje. Pokud jde o tlustého magora západních kontemplářů, nechtěl bych zažít kontemplaci, která je k takovému závěru přivedla.

Básnicky bydlí pindík

I za laického pohledu je kvalita pindických básní přímo úměrná kvalitě pindické hudby. Na rozdíl od svých muzikálních schopností (viz pindický pornopunk Dutroux Family) si však na své poesii velice zakládají. Dobrých básní znám jen pár a ty určitě vznikly jen tak mimochodem. Jakákoli aktivní snaha o básnění obvykle skončila katastrofou. Pindíci mají rádi básně, což je jen dobře, ale bohužel soudí, že jejich vlastní tvorba je srovnatelná s dílem velkých básníků z cizích zemí, najmě takového Holana, Žáčka nebo dokonce absolventů Literární akademie J. Škvoreckého. K tomu nelze říci nic jiného, než že je třeba být opatrný. V tomto názoru mám mezi pindíky jediného spojence. Nigial Oronsay tvrdí, že tvůrčí pindíci jsou umělci hrubého a samorostlého zrna a díky tomu se jim daří v prose, ale selžou, jakmile je třeba dodržet jakákoli, byť pouze doporučující pravidla. „Tolik švů a nešvarů, příznačných pro naše umělce, není obnaženo v žádné jiné oblasti snad kromě malířství,“ napsal ve své knize Básně a básníci Essexu. To je ostatně patrné už z TVARU pindíků.

Přelomová sbírka Ďáblův šuplík Jönse Regise obsahuje básně z let 93–94. Ve své době byla oslavována jako revoluční počin, po letech vidíme, že Regis prostě sesbíral veškerou veteš, kterou během roku stvořil, a vydal knihu. Oronsay oceňuje pouze název, který by podle jeho slov „mohl být názvem skutečně neotřelé metalové kapely, kdyby se tento žánr mezi pindíky ujal“. Báseň Das Übermensch („Pouze když je venku pěkně,/ tak si vyjde na procházku,/ řiť ukázat své slečně,/ Absolutno v pěkném fráčku“) je jediný kvalitní kus, který později zhudebnili tofodeistické Trouby ze Semil. Trvalou legendou zůstává Henry Orr díky debutu Revoltující kopce. Zdravý Orrův pesimismus a mezi pindíky stále evergreenové suicidální tendence v básních Marast („A je-li ti hodně zle,/ kup si jednu břitvu/ a neříkej nikdy ne,/ vem rovnou břitvy dvě“), Zpověď („Takový je svět,/ nepomůže,/ ani nechce“) aj. vyústily v programovou báseň revoluční éry: „Všude vlály vlajky rudé,/ všude byl mír/ a zas bude!// Celým srdcem,/ celou duší/ posloucháme/ revoluci.“

Sbírkou Pro chimeru vstupuje do pindické poesie poprvé živel neldoretský: Ryno de Marigny. Díky básním V krvi psal jsem krví a Oblaka („Andělé jsou trochu ptáci/ i já jsem tak trochu pták/ Andělé jsou tak trochu hloupí/ i já jsem tak trochu hloupý.// A možná jsem jen/ tažný pták/ jenž nikdy/ nikam neodtáh“) patří Marignyho básnický pokus k těm dílům, v nichž se slovy Williama Hudsona „vytrácejí pokusy o angažovanost, zato přibývá hledání zázračného ve všednosti“. Oronsay se domnívá, že od původního modelu, který zázračno zevšedňoval, je to velký krok vpřed nebo aspoň stranou.

Kdyby byl mezi pindíky písničkář, zpíval by Orrova vyznání ze sbírky Inverše nejen svým kamarádům u wurststeaků, ale především u okna. K Orrově sbírce možno říci jedno: narodil se Pan básník, radujme se. Přestože Orr a Oronsay nejsou kamarádi, nešetří kritik skrytou chválou. Píše: „Orrovo slovo ,inverše samo o sobě stačí na samostatné heslo v essexském thesauru a báseň Co mi řekla noc ve mně vyvolává touhu stát se pindickým Šaldou.“

Fenomen Jana v pindické prose

Pindíky možno označit s trochou nadsázky za libidonózní hermafrodity. Právě proto lze v pindické prose najít tak silně akcentovaný machistický pokus o ženský pohled. Dokonce se hovoří o tzv. fenomenu Jana. Jana je nejfrekventovanějším jménem v pindické literatuře. Jany nahradily osudové Irgarten, Rigy a Volgy essexských symbolistů a staly se průvodkyněmi po nejhrůznějších příbězích. Jana se poprvé objevuje v novele Henryho Orra Žádné rozkoše před smrtí. Orr stvořil nesmrtelnou postavu Jany Stokláskové, která spolu s pozdějším body-builderem Jarmilem Stokláskem Jönse Regise tvoří komplementární duo.

„,Dost řečí, obludo! Jana práskla dveřmi špatně větraného bytu a nezachytila hrobníkovo – ,Choval jsem to ale krysu! A blbá je – Proč se za mnou ženský otáčej, když se jim prej hnusim. Musim, musim se jim líbit s dovolenim. Co bych dovolil, na mě si nedovolí nikdo, mně nikdo nebude řikat chlape –“

Ryna de Marignyho román Alterna Magica přivádí na scénu další Janu společně s hvězdnou postavou Miluny, do které se dokonce zamiloval literární kritik a filosof Alexander Nihilovskij a svými verši „Miluju Milunu, když se dívá na lunu“ jí postavil pomník.

Z románku s barbarskou ženou Lidijí se Desider de Baskerville vyléčil prací na novele Nevinnost, v němž sarajevskou emigrantku transponoval do postavy Jany Myšákové. Hned v prvním odstavci se s hrdinkou rozloučil: „Zavražděná ležela nahá a nestydatě vyvalovala na kriminalisty zadek. Trench se rozrušil na nejvyšší míru. Tento pohled mu šmahem připomněl jeho povinnosti a umínil si, že hned po práci zavolá Marii a zajdou někam. Houžvička si pořídil několik fotografií do svého soukromého alba nahotinek, na kterém pracoval od základní školy.“

Příspěvek k fenoménu Jana by nebyl úplný, kdyby se do hry nezapojil Orville dAureville. Poprvé tak učinil v románu Nespoután. Jeho Jana je živelnější než Jana Baskervillova a podobně jako Le Fanův přízrak pronásleduje hlavní postavu: „Namaskovala se tak, abych ji nepoznal, ale ta její tlama by zformovala i plechovou přilbu.“

Příliv Jan se pokusil zastavit hybernský prosaik Edmond de Regnier v novele Inženýrská odysea 2002, v níž na scénu uvedl celkem tři Saši. I když se Saši chytly, nikdy se jim nepodařilo překonat Jany ani kvantitou, ani kvalitou.

Nesmrtelná Jana Myšáková se jako apokalyptická teta vrací v prose Williama Hudsona Srážka světů, ale hraje zde jen čtvrté housle. Důkazem, že se Jany rozšířily po celém Essexu, je Keystutova novela Johnys Way Into the Darkness of the Night (překlad není pro neshody překladatelů možno uvádět). Jana Sigismunda Keystuta je vylíčena tak cudně, že kritika nazvala Keystuta dřevěným panákem. Kritiky rozhořčil fakt, že jednu z mála nadějně nastartovaných milostných scén v pindické literatuře se u Keystuta takto vyvrbila: „Jiná by řekla, že nemáš moc fantasie, když mě pořád vodíš na stejné místo,“ prohodila Jana, když se oblékala, „jenže odtud je stejně nejhezčí výhled a já bych se dívala pořád.“

Tak bych mohl pokračovat dlouho. Představitel infernálního utilitarismu Beno Mertens tvrdí, že „Jany pronášejí jediné rozumné věty v celé essexské prose, mají na své partnery uklidňující vliv a jsou především manželkami a zákaznicemi“.

O tom, co se děje za hranicemi Essexu, se dovídám jen zprostředkovaně od pindíků. Já sám jsem tam nikdy nebyl. Proto jsem byl až donedávna přesvědčen, že těch, kteří si v životě aspoň jednou s pindíky hráli – s výjimkou slečen a hochů, které jsem výše varoval –, je hodně, ale těch, kteří dovedli hru k naprostému rozpuštění vlastní osobnosti a nahrazení této nudné bytosti desítkou jiných rozmanitých postav a figur, zkrátka pindíků, bude jen pár. Upřímně řečeno, myslel jsem, že nikdo takový už není. Potom se objevil John Carthoris, vlastně Martin Fibiger z Ústí nad Labem. Martin měl vlastní pindický stát už na prahu sedmdesátých let. Vedle válčení se státem Fibigera staršího pořádal olympijské hry. Jednou mi řekl, že ze všeho nejhorší byl marathón. „Běhat s nima dokola podél stěn dobrý dvě tři hodiny… to si nedovedeš představit.“ Naposledy se s nimi vytasil v osmnácti. Znám ten pocit, když mě rodiče nachytají. Je to horší, než kdybych onanoval. Jenže to se nedá nic dělat. Jakou by měl život cenu, kdyby se nedal žít aspoň stokrát? Pravda?