Partikulární status

Bydlí v Altoně, hamburské čtvrti umělců a bohémů. Za okny jejich bytu se tyčí věž budovy, kam chodí do práce ona. Statistička. On pracuje doma. Když se ho ptají, čím se živí, odpovídá, že dělá externího kreativního poradce v jedné reklamní agentuře. Pronáší ta tři slova pomalu: „ex-ter-ní kre-a-tiv-ní po-rad-ce“, aby si stačili udělat obrázek o jeho práci, i když on sám netuší, co vlastně obnáší. Tu a tam zavolá někdo z agentury a položí mu dotaz typu: „Co tě napadne, když se řekne ‚čokoláda‘?“ „Hořká,“ odvětí on. „Hmm,“ zamručí hlas na drátě a zavěsí. Nikdy ho nenechají přemýšlet a on počítá s tím, že tentokrát už ho vyhodí, ale výplatní pásky mu stále chodí a občas zahlédne televizní reklamu nebo billboard, které jsou výsledkem jednoho z takových telefonátů. To mu připadá deprimující. Čas od času mu také posílají k překladu do němčiny pornografické texty nebo pár stránek bez obrázků. „Mach mir einen Blasen, du Nutte!“ nebo „Was für einen geilen Arsch!“ stojí pod fotografiemi. Což není deprimující, nýbrž nudné.

Když se jí na něj vyptávají, odpovídá, že je ve fázi „změny profesní orientace“, zapříčiněné „smrtí románu a partikulárním statusem povídky, kterou kritika s železnou pravidelností prohlašuje za mrtvou, ačkoli jistým způsobem ještě živoří“; dočetla se to v nedělní příloze, ve sloupku jednoho literárního kritika, který obvykle vystupuje v televizi. On vydal tři romány a dvě sbírky povídek, ale od té doby uběhlo hodně vody. Když čekají návštěvu, má ve zvyku nanosit do obýváku jeho knihy a obdarovávat jimi kohokoli, kdo o ně projeví sebemenší zájem. Když ji přitom načape, ještě než přijdou hosté, urychleně schová knihy do místnosti, která mu sloužila jako pracovna, než ji zastavěl desítkami krabic s výtisky, jež mu darovali v nakladatelství, aby si ušetřili práci se skartováním. Ona si myslí, že i přes smrt románu a partikulární status povídky musí být na svou práci pyšný, ale on už léta na takové věci nemyslí.

„Co se mu honí hlavou?“ ptá se někdy sama sebe. Má pocit, že on je jako kancelářská budova, v níž se pomalu zhasínají světla, jedno po druhém, jak zaměstnanci odcházejí, a kam pak správce přijde zhasnout ta zbývající, a možná zbývá jen osvětlení na chodbách, zářící jako světla na přistávací dráze krátce před katastrofou. Má za to, že by potřeboval jinou práci a jiný sestřih, že by měli jet na dovolenou nebo víc číst. Koupí mu knížku od Fjodora Dostojevského, kterého on nikdy nečte. Patří k jednačtyřiceti procentům německé populace, která za poslední tři měsíce nepřečetla jedinou knihu, pomyslí si. Má dojem, že musí na něco myslet.

Zanedlouho ji napadne hra, kterou začnou okamžitě hrát. Její pravidla jsou relativně jednoduchá, jelikož samotná hra zrovna jednoduchá není. Spočívá v tom, že několikrát do roka vyrazí on i ona do nějakého města, dostatečně velkého a turisticky známého; oproti zvyklostem ale cestují každý zvlášť a nebydlí spolu v hotelu. Nesmějí si s sebou vzít mobilní telefony ani bedekry a jejich znalosti o daných městech nesmějí být příliš důkladné, nanejvýš dvě tři památky, jejichž návštěvu vyloučí předem. Ani jeden nesmí vědět, kde se ubytuje ten druhý, natož která místa navštíví. Nicméně musí se potkat a vrátit společně.

Šance, že se to stane, jsou přirozeně mizivé, a je pravda, že ona již na toto téma zpracovala velmi přesné a poměrně skličující statistiky, ale je to právě její náročnost, co je na té hře láká nejvíc, a koneckonců stejně se vždycky sejdou.

Bývá to ona, kdo ho vypátrá jako první, se svou plavovlasou hřívou lehce vyčnívající z davu, který se valí nákupní třídou nebo čeká na metro nebo provádí jakoukoli jinou věc na jakémkoli jiném místě. Tak se to děje téměř pokaždé, stejným způsobem, skoro vždy. To ona se k němu přiblíží, dotkne se jeho paže a on se otočí, trochu překvapený a snad i s úlevou se na ni podívá; potom spolu někam zajdou a vyprávějí si, co všechno dělali, a ona si dělá poznámky, které si po návratu do hamburského bytu přepisuje do bloku. Na základě těchto poznámek vytváří velmi podrobné statistiky, jejichž proměnnými jsou rozloha navštíveného města, počet obyvatel, oblíbenost turistické destinace vyhodnocená dle ročního počtu návštěvníků, ubytovacích kapacit a podílu turistického ruchu na lokální ekonomice, délka pobytu, taktéž klimatické podmínky, množství zhlédnutých míst, přibližný počet kilometrů, který každý z nich urazil při svém itineráři, nejčastěji používaný dopravní prostředek a jiné. Obvykle mu sděluje jejich výsledky, ale on o ně záhy ztrácí zájem.

Místa, na nichž se potkají první rok, kdy hrají tuhle hru: Zlatá ulička v Praze, po čtyřech dnech; bar Iberia u stanice metra San Bernardo v Madridu, pátý den pobytu; šatna v mnichovské Neue Pinakothek, druhý den; recepce hotelu Astória v Coimbře, čtyřicet minut po příletu – omylem se ubytovali na stejném místě.

Po nějakém čase, kdy se on začíná opět nudit a ona cítí, že potřebují znovu prožít očekávání, úzkost i úlevu, se rozhodnou zajet do Berlína. Ona odcestuje ranním rychlíkem, on večerním letem. V letadle dumá nad smyslem té hry a dojde mu, že nejde o to, jak věřil na začátku, zkoušet, kdo z nich má víc štěstí. On ví, že ona ví, že štěstí není nikdy dost nebo alespoň dostatečně, a že má v rukávu spoustu statistik, kterými by to mohla dokázat; během letu se k té myšlence ještě několikrát vrátí a po chvíli pochopí, že smyslem hry není pokoušet štěstí, ale zakusit poznání, že se navzájem znají, protože jen na tom závisí, jestli se potkají, na schopnosti odhadnout díky znalosti toho druhého, jaká místa by chtěl navštívit, na která se vydá, na která ne, a kdy, a na odhodlání a touze se najít. On si myslí, že ona si myslí, že smyslem hry je potkat se, a potkat se je dobré znamení, neboť potvrzuje myšlenku, že jejich spřízněnost může zvítězit nad pravděpodobností, že se nenajdou. Možná, pokračuje v úvaze, představuje ta hra způsob, jakým ona chápe lásku, jen v malém: něco jako statistika, která nevyšla.

On se ubytuje v hotelu poblíž stanice Prenzlauer Allee; z pokoje je vidět na planetárium a Ernst-Thälmann Park.

Ona se ubytuje v jednom z hotelů v Berlin-Mitte; z pokoje vidí Starbucks a obchod se suvenýry s obřím medvědem u vchodu, jehož zaměstnanec vytahuje medvědovi z břicha smetanové nanuky, na sobě má košili se sloganem nejžlutějších novin v zemi: „Každá pravda potřebuje nějakého odvážlivce, který ji vysloví“ a z nějakého důvodu je i jeho košile žlutá. Ona sejde do Starbucksu, objedná si kávu a sušenku. „Přejete si kávu extra-large?“ táže se servírka. „Ne,“ pronese ona. „Přejete si sušenku extra-large?“ táže se servírka. „Ne,“ pronese ona. „Přejete si ještě něco?“ zeptá se jí. „Jo, sklenku vody z kohoutku, prosím.“ „Přejete si sklenku vody extra-large?“ táže se servírka.

Projde Tucholsky Strasse, přejde Sprévu a pohledem přelétne hloučky lidí v bufetech na stanici Friedrichstrasse. Na prvním rohu zahne doleva a stojí před muzeem Pergamon; zakoupí si lístek, vyhlíží ho mezi návštěvníky obdivujícími oltář babylonského chrámu a Ištařinu bránu, ale nenachází jej. Z reproduktorů se line hlášení, že muzeum zavírá během několika minut, vyjde ven a pokračuje směrem ke katedrále Berliner Dom; kdyby zůstala u východu z muzea, když dav proudil ven, uvažuje, mohla by teď s jistotou říci, že tam nebyl, ale zarazí se při pomyšlení, že ho možná nechce najít tak rychle. Vzápětí se upamatuje na něco, co jí řekl jednoho dne, možná poprvé, co hráli tu hru, nebo podruhé: že dnem, kdy se nepotkají, pro ně všechno skončí, že se oba vydají pro věci do bytu v Altoně a ztratí se druhému z očí. Mám na krajíčku, pomyslí si, neboť cítí, že uvnitř přetéká, z nosu jí kape a pohled skelnatí, ale ovládne se a vrátí se do Německého historického muzea, protože četla, že je tam výstava věnovaná německé literatuře po roce 1945, a domnívá se, že by ho mohla zajímat; když se prochází mezi hromadou krámů a memorabilií rozvěšených po stěnách – jinými slovy, jak udělat předmětem výstavy činnost, která je nehmatatelná a směřuje k nicotě? –, všimne si, že velká většina představovaných spisovatelů je plešatých a během svého života se zapletla do jednoho, nanejvýš dvou problémů. Jednou ho slyšela prohlásit, že když se odečtou všichni ti, co patřili k národním socialistům, německé literatuře dvacátého století zbydou dva spisovatelé, a oba špatní, ale není si jistá, co je na tom pravdy, protože ona se v knihách nevyzná, ačkoliv si pamatuje jednu anketu, v níž padesát pět procent dotázaných tvrdilo, že příčinou jejich národní hrdosti je německá literatura; samozřejmě, že šedesát tři procent považovalo za tento důvod kvalitu německých výrobků, tudíž – viděno z jistého úhlu pohledu, přemýšlí – se dá tvrdit, že německá populace se více těší ze svých mikrovlnek než ze svých spisovatelů.

Rychle proběhne sál, který je tak jako tak poloprázdný, a vyběhne na třídu Unter den Linden; i přestože se předem dohodli ji nenavštívit, vykročí směrem k Braniborské bráně, zastaví se a pozoruje skupiny turistů, které se kolem ní tlačí, aniž by ho mezi nimi vyhledala. Připojí se k jedné ze skupinek, která sleduje pantomimu. Jsou to dva mimové. Ten první, převlečený za nacistického důstojníka, bičuje toho druhého v rozervaných šatech s našitou Davidovou hvězdou; zatímco ho mlátí, on ho co chvíli tahá za falešné vousy, což u publika vyvolává smích; následně se bitý schová za pár krabic a vrací se oblečený jako důstojník americké armády, nese si velkou bombu, kterou se pak jakoby snaží náckovi strčit do zadku; při každém pokusu ale nacista zasalutuje „Sieg Heil“; mim, který ztvárňuje amerického důstojníka, nechá po chvilce bombu bombou, pohladí nácka po hlavě, a než zmizí za krabicemi, vtiskne mu do dlaně hrst dolarů; mim nácek se postaví, nejdřív ustrašeně, nakonec ale odhodlaně, strhá si ze šatů nacionalistické symboly a zapálí si doutník, kouří, dokud se zpoza krabic nevynoří druhý mim, převlečený za černocha; bývalý mim nácek ho začne bít tak, jako mlátil Žida, a diváci tleskají. V duchu se ptá, jestli je ta pantomima protinacistická, a kritizuje způsob, jakým, zdá se, se německá historie opakuje, či zda má jiné poselství. Je na odchodu, když se k ní hrne mim nácek a anglicky dotírá: „Co dáš německému umělci?“ Hodí mu pár drobných, mim si chvíli mince prohlíží a pak je zastrčí do kapsy. „Hádám, že se ti to nelíbilo,“ pokřikne a obrátí se k ní zády. Myslela si, bleskne jí hlavou, že mimové nemluví, ale zrovna si nemůže vzpomenout, jestli ti, co nemluví, jsou mimové nebo klauni.

On ji začne hledat následující ráno: nejdřív zajde do Jüdisches Museum, nesmírně působivého židovského muzea, navrženého Danielem Libeskindem, které spolu navštívili těsně po jeho otevření; jenže ona, milovnice současné architektury, tam není, pokračuje tedy promenádou E. T. A. Hoffmanna a potom po Friedrichstrasse a Leipziger Strasse až na Potsdamer Platz. Vidí: průvod Hare Krišna zacházející do Sony Centra, mladíka sedícího v McDonald’s, který pojídá hamburger a hranolky krmí stařenu na kolečkovém křesle, čínský nebo japonský páreček, jež ho posunky prosí, ať je vyfotografuje; Číňan nebo Japonec mu pantomimou vysvětluje, že by si přál, ať na fotce vyjde on a jeho žena na pozadí osvětlené kupole, ale vzápětí ukazuje také na fontánu, zeď 3D kina a McDonald’s. On neví, jak vyfotit Číňana nebo Japonce tak, jak ho o to žádá, a proto mu udělá portrét, na němž jsou vidět pouze jejich tváře, usměvavé nebo spíš v očekávání; když skončí, odevzdá fotoaparát Číňanovi nebo Japonci, ten se zadívá na displej přístroje, fotku vymaže, popoběhne ke skupince anglických puberťaček a prosí je, ať mu cvaknou jinou; dělá na ně stejné posunky, a když mu Angličanky vrátí foťák, fotografii smaže a požádá někoho dalšího.

On za sebou nechá Postupimské náměstí, dojde až k budově filharmonie, ale ta je zavřená, na okamžik se zastaví a zadívá se na ženu, která budovu fotografuje, zjevně to není ona. Potom projde po Entlastungsstrasse skrz Tiergarten, navštíví budovu kancléřství, a než se zařadí do fronty návštěvníků Reichstagu čekajících na výstup na kupoli Normana Fostera, z níž je výhled na celý Berlín, posilní se předraženým bratwurstem u protějšího stánku na Platz der Republik; jemu se tam nahoře vždycky točí hlava, ale ona je Fosterem posedlá a je nepravděpodobné, že by se tam nechtěla podívat znovu. „Přesně ví, kolik tun skla na ni spotřebovali, kolik dní jim zabrala stavba, a vůbec podobné věci,“ pomyslí si.

Zatímco čeká ve frontě, došourá se k němu stařík, který vypadá, jako by spadl z nebe, a říká mu: „Já nejsem z žádný sekty, jenom jsem vám přišel říct, že Ježíš Kristus se vrátí na zem.“ Má pocit, že mu dobře nerozuměl, a požádá ho, aby to zopakoval, ale stařík pokračuje: „Jste připravený na Jeho příchod? Kdy jste naposledy mluvil s Bohem?!“ křičí mu do ucha, přibližuje k němu bezzubá ústa. „To je dobrá otázka,“ pomyslí si, ale dřív než ji může zodpovědět, vrazí mu dědek do ruky kus papíru, otočí se k němu zády a odchází směrem k parlamentu; nohy má obalené igelitovými taškami, všimne si. Na papíře stojí: „Církev posledních svatých, těch posledních ztracených a zoufalých na zemi.“

Ona ho hledá tentýž den i ten následující a i ten další. Nakonec ho hledá ještě několik dní. Nikdy se hra ještě tak neprotáhla a oba, myslí si, mají důvod k neklidu. Hledá ho v Martin-Gropius-Bau, kde probíhá výstava o německém limes romanum; na stanici metra Pankow; ve výstavním sále v Haus der Kulturen der Welt; ve Viktoriaparku ve čtvrti Kreuzberg; v sálech filmového muzea na Potsdamer Platz; v národní knihovně Staatsbibliothek; dokonce dvakrát v Reichstagu. On ji hledá na výstavě australských domorodých malířů v Neue Pinakothek, která mu přivodí bolest hlavy; v Pergamonském muzeu tři dny nato, co ho navštívila ona; v Kulturním fóru na Kemperplatz; v nákupním středisku Europa-Center; na letišti Berlin-Tempelhof; v jedné stylové kavárně v Kreuzbergu; dokonce i na olympijském stadionu.

Jednoho dne zavolá do agentury, pro kterou pracuje, aby zjistila, zda o něm nemají nějaké zprávy. „Ne, lituji,“ suše odvětí hlas v telefonu a dodá: „Co vás napadne, když se řekne ‚dětství‘?“ „Kakání, plenky, šilhavý lev Clarence a trpaslík, co dělá kravál kvůli tomu, že letí letadlo,“ odpoví a dotyčný zamručí „hmm“ a zavěsí.

Jednou večer, šestý nebo sedmý od té doby, co přijel do Berlína, nemá náladu večeřet v hotelové restauraci a jde se projít do parku. Kousek za planetáriem zahlédne za živým plotem o výšce lidské postavy několik skinheadů, jak tlachají a popíjejí na lavičce souběžné s Diesterweg Strasse. Jeden z nich si nožíkem seškrabává bahno z martensek, ale napřímí se, když na něj jiný skin s bomberem kývne. Zatímco se snaží projít kolem a předstírat, že si jich nevšiml, cítí na zádech přišpendlené čtyři nebo pět párů očí, a za sebou slyší skřípot jejich kroků po štěrku. Rozběhne se, ale je jich víc, jsou mladší a při síle; když ho dostihnou, začnou ho bušit do obličeje, žaludku a do hlavy. To je jako spadnout do pračky, napadne ho a stěží ze sebe vykoktá: „Jsem Němec! Jsem Němec!“ Když už mají dost, jedna z holých lebek mu prošacuje kapsy, vytasí peněženku, chvíli ji zkoumá a drkne do toho v bomberu: „Ty vole, tenhle je Němec!“ Okamžik si ho prohlížejí, pomohou mu na nohy a pak mu ten v bomberu omluvně, skoro líbezným hláskem vysvětlí: „Když oni všichni říkají vždycky to samý.“

S námahou se vydá zpět k hotelu a uvažuje, jestli má něco zlomeného. Jako dítě si jednou zlomil ruku a ví, že když je něco zlomeného, nejde si toho nevšimnout. Za chůze se uklidňuje, že takové věci se stávají všude a více méně všem; až ji najde, nesmí se jí zapomenout zeptat na počet násilných trestných činů páchaných krajní pravicí ve východním Berlíně. V hotelové restauraci si poručí vývar, vrátí se na pokoj a oblečený se skácí na postel. „Teď se rozbrečím,“ pomyslí si, ale ta představa mu vystačí na to, aby nebrečel, a usne.

Ona si to rázuje ulicí, vyhýbá se lidem, kteří se jí pletou do cesty, žene se za něčím, o čem ví, že je to měkké a teplé jako tlusté nemocné mimino, ale co neumí pojmenovat, protože na to nikdy neviděla reklamu v televizi. Soustředí se na to a lidé uskakují, když ji vidí blížit se. Dle statistik, vypočítává, chodci v Drážďanech a Hannoveru ujdou 1,49 metru za minutu, zatímco pěší v Hamburku, Mnichově a Jeně 1,47 metru, Berlíňané jsou dokonce ještě pomalejší. Někdy ustrašeně sledují, jak vystartuje jako závodní auto, když na semaforu padne zelená, jako by byla tornádo nebo červená smrt nebo myš z mexického kresleného seriálu.

Zatímco srká rybí polévku v restauraci na Spandauer Damm, naproti paláci Charlottenburg, zvažuje návrat do Altony, i když ho neobjevila. Představuje si sama sebe, kterak vchází do bytu a vidí ho rozvaleného na pohovce, se zkormouceným výrazem si prohlíží časopis o cestování, s pusou otevřenou, jako by byl chtěl říct: „orkán“ nebo „omyl“; pak se vidí sedět na záchodové míse, jak zírá na své zelené papuče a zvažuje, jestli si vybalí zavazadlo, nebo do kufru rovnou přibalí to, co shledá nejnutnějším, a vytratí se z bytu navždycky. Představuje si, že kdyby ryba z polévky měla hlavu, zvedla by ji a utěšila ji polibkem rybí tlamičky, nebo jí poradila, jako tomu bývá v kolumbijských románech, které čítával on, jenže ryba plave v polévce bez hlavy a ona ví, že tohle není žádná kolumbijská novelka; říká si, že všichni ztratíme hlavu, a že se to nestane víckrát než jednou za život, a poprosí o účet.

Přemýšlí o štěstí a říká si, že je to, jako když si na sebe člověk oblékne nový svetr, pak ji napadne, že štěstí pro ni znamená jejich byt v Altoně a on v něm, když dělá to, co dělal předtím: píše, chroustá jablko a nasazuje otrávený ksicht, když mu vypráví o své práci. Ona patří k šedesáti šesti procentům německého obyvatelstva, která mají stálého partnera, a k padesáti třem procentům, která si dokážou představit, že vedle něho zestárnou. Myslí na tohle a taky na to, že ta hra nemá jméno, a že by se možná mohla jmenovat hra na ztrácení se. A tak propukne v pláč, ale když se vypláče, uklidní se, nic se přece nestalo, plakat je přirozené. „Ženy brečí průměrně 5,3krát za měsíc, muži 1,4krát,“ proběhne jí hlavou a pokračuje: „Německý muž vlastní v průměru devatenáctery spodky, čtyři z pěti Němců používají toaletní papír úhledně přeložený nadvakrát, jeden z pěti se denně váží; vždyť jsou to jen čísla.“ Nato vejde do knihkupectví, vyžádá si u prodavačky v ortopedických pantoflích nějakou knihu pro ženu, která ztratila manžela, a obratem dostane jednu s názvem Žena cestovatele v čase. Krátce ji prolistuje, vrátí prodavačce, zeptá se, zda by neměli knihu o ženě cestovatele po Berlíně, a vyběhne ven. Ještě tu noc se vrátí do Altony.

On stráví celý den natažený v posteli, pokouší se spočítat, kolikrát za rok se oholí; nejdřív počítá, kolikrát se holí během týdne, pak to číslo násobí čtyřmi, pak dvanácti, jenže si přitom vždycky zdřímne, anebo se ztratí těsně před koncem. Říká si, že vstane a chytí první vlak do Altony a tam na ni počká, pokud už se tedy nevrátila, a že se oba pokusí zapomenout na to, co se stalo, na všechno, co se stalo. Představuje si, že až ho uvidí, vrhne se k němu se slovy: „Promiň za všechno, cos mi provedl!“ A že ji s předstíranou krutostí zloducha z loutkového divadla odmítne: „Neprominu!“

Znovu se zamyslí nad tou hrou a napadne ho, že nemá jméno ani žádná pravidla. Mrkne na poznámkový blok se jménem hotelu v záhlaví, který leží vedle postele, připadne mu, že by měl ta pravidla sepsat, ne pro ostatní, protože tu hru hrají jen oni dva, ale pro sebe, aby se ji on sám naučil hrát znovu. A tak chytne do ruky blok a propisku a konečně se dá do psaní:

Přestaň psát. Vzpomeň si na smrt románu a partikulární status povídky. Čti francouzské kritiky, jejichž jména drnčí několik r, nebo ještě lépe, nečti vůbec nic.

Zabruč „bože můj“ pokaždé, když ti ona bude něco vyprávět.

Košili nos déle než týden.

Až se tě bude ptát, proč už nepíšeš, odpověz jí: „To bys nepochopila.“Dělej znechuceného, když bude mluvit o jiných spisovatelích; řekni jí, že A je úplně neznámý, B teplouš, C vyhrál tu cenu jen proto, že se vyspal s porotou, a D píše zadkem. Tvař se, že víš, o čem mluvíš. Předstírej, že se teď cítíš líp.

Zeptej se jí, jestli ví, kdo je Laurence Sterne. Dej jí najevo, že „úplně každý“ ví, kdo je Laurence Sterne.

Důkladně si naplánuj pomstu vůči svým bývalým nakladatelům a kritikům. Založ si fiktivní nakladatelství, zaměstnej lidi, dostaň je ze všech teplých místeček v mnohem důležitějších nakladatelstvích, naslibuj jim hory doly, pak se zdejchni a nech je ve štychu. Nebo si založ nakladatelství, podplať všechny recenzenty, aby vychvalovali knihy, které vydáváš, a potom, o několik let později, to vytrub do světa, nezapomeň zmínit všechna jména. Nebo si založ knihkupectví, v němž budou známí autoři publikovat pod pseudonymem, tudíž jejich ohlas bude zákonitě negativní a kritici zůstanou náležitě potrestáni, až zveřejníš jejich pravá jména. Nebo podplať nějakého slavného spisovatele chudého jak kostelní myš, ať se podepíše pod knihu někoho cizího, a jen co vyjdou první kritiky – nutně pozitivní –, přiznej se. Fyzické násilí se nevylučuje, nevadí, že vážíš jen pětapadesát kilo.

Zmizni, ztrať se z očí. Ať tě nepozná ani tvůj pes, ani tvoje zasraná máti.

Jeď do nějakého města, kteréhokoli. Dívej se kolem sebe. Nech se zmlátit holými lebkami. Budeš se cítit jako kus hovna.

Začni psát nanovo, tentokrát jednoduše a rychle, jako statistiky. Nemysli, anebo mysli na jeden z těch konců s cestou ubírající se k horizontu, zapadajícím sluncem a chlapečkem vracejícím se domů. Hlavně nemysli na smrt románu a partikulární status povídky. O tom už ani slovo.