Festival nového cirkusu a divadla Letní Letná skončil a je možné s obdivem či přísně kriticky rekapitulovat, co jsme zde viděli. Anebo z něj vytáhnout jeden pocit, jednu myšlenku, jedno téma. Risk.
Festival Letní Letná (21. 8. až 4. 9.) je velmi nespravedlivý. Když do přední programové řady dramaturgie vystrčí hostující soubory, které přijedou s velkými produkcemi ze zahraničí, odsoudí domácí skupiny současného cirkusu a pohybového divadla do role chudých příbuzných. A bylo by hodně cynické konstatovat, že to není ani tak nefér, ale krutě pravdivé – ne, věci je nutné hodnotit v adekvátním kontextu, abychom byli aspoň trochu spravedliví.
Špice žebříčku risků
S letošní Letní Letnou se mi propojilo téma rizika. Švédský Cirkus Cirkör (krátká recenze v A2 č. 18/2011) se v programu k inscenaci Wear It Like a Crown hodně věnuje riziku a příležitosti. Hlavně v tom smyslu, že riziko je s něčím novým nedílně propojené. Právě při představení Cirkusu Cirkör mě napadlo, jak velkým můžou být artisté – co se týče rizika – pro každého vzorem. Bez ohledu na to, jakou má profesi nebo naturel. Připadá mi, že vědomě riskovat poškození vlastního těla, když má ten risk navíc nespornou uměleckou kvalitu, stojí na pomyslném žebříčku možných risků opravdu vysoko. V zacházení s rizikem se máme od artistů co učit a měli by nám, kteří se raději držíme země, dát nějaký návod na to, jak s ním suverénně žít.
Při vystoupení francouzské Compagnie XY během představení Le Grand C jsem se v takových úvahách jen utvrdila. Hledíme na artisty, kteří stavějí lidské pyramidy, stojí jeden druhému, třetímu, čtvrtému na ramenou, začnou zpívat a tančit, skáčou ve výšce. Cirkus nabízí vertikálu – nevím, co můžeme najít ve výškách, ale něco tam asi je, lidé přece od nepaměti touží po létání. A když vidíme druhé létat, můžeme si dovolit plakat štěstím a dojetím. Můžeme si dovolit pohádkové přesvědčení, že kdybychom udrželi balanc na visuté hrazdě, náš život se od základu promění.
Tajemství a rituály
Risk je stoupnout si na pódium a čelit divákům. Na Letní Letné jsem byla také na představení, k němuž se publikum chovalo opravdu mrazivě. Tak špatnou atmosféru jako na Až do svítání Aleny Dittrichové jsem v divadle už dlouho nezažila.
Risk je i snaha repasovat staré divadelní žánry a klaunské nosy – nemusí se totiž omladit, ale mohou přes všechnu snahu zůstat zestárlé, jak ukazuje Spitfire Company a jejich inscenace Bad Clowns. Navíc, není trochu pošetilé nainstalovat do šapitó tři stěny jako v kamenném divadle? I v cirkuse, i v divadle je na jevišti trochu smutný pohled na to, jak se umělci dřou, ale výsledek je nepřesvědčivý. Když ani nezkoušejí nic nového, nemůže být řeč o experimentu. Ten se sice nemusí vyvést, ale o to u něj ani tak nejde. Jde totiž o risk, o novou kvalitu.
Své o risku ví James Bond. Nakoukat dvacet dílů jeho dobrodružství, které vyšly v ucelené sérii na DVD, je (stylově) vražedné. Není těžké podlehnout nejpozději u patnáctého lehce paranoickému pocitu, že na vás s tou dvacítkou zloduši z organizace Spectre nastražili nějakou past. Zajímavé ale je, že pár bondovských záporáků se rekrutuje z cirkusu. Vrah střílející zlatými náboji, sexy ženské, jež hlídají uvězněného podnikatele a protivníky zneškodňují dobře mířenými salty, pašeráci diamantů a jaderné zbraně. Když se požírání Bonda protnulo s Letní Letnou… Cirkus má totiž pro běžného smrtelníka (který jakžtakž zvládne přeskočit švihadlo, a to je pro něj „akrobacie“), ještě jedno obrovské kouzlo – stále si uchovává své tajemství. A také vrací do hry rituály. Co jiného je v cirkuse scéna, v níž se krásná divačka ocitne připoutaná na kole, kolo kdosi prudce roztočí, jí se rozlítnou vlasy a vedle rukou, nohou, těla přistávají nože? Je to riziko zakoušené na vlastní kůži.