Selži lépe!

Filosof Slavoj Žižek (nar. 1949) si svým provokativním vystupováním a neskrývanou radikalitou myšlení vysloužil status celebrity. Před nedávnem se například v The New York Post psalo, že se schází s Lady Gagou (ona k tomu řekla „no comment“ a Žižek to označil za kachnu). Otázka ale je, zda ho po přečtení knihy Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška aneb Proč musela utopie liberalismu zemřít dvakrát (First As Tragedy, then As Farce, Londýn 2009) budou moci čeští čtenáři nadále považovat za onoho „roztomilého výstředníka“, jehož „provokativní myšlení“ berou jako „intelektuální rozcvičku“.

Žižek zde opět pracuje s lacanovskou psychoanalýzou, německou klasickou filosofií a marxistickým myšlením, ale Jednou jako tragédie… není filosofická kniha. Je to radikální politický text filosofa. Žižek v ní nerozvíjí své filosofické či analytické nástroje, „jen“ je bez dlouhého vysvětlování aplikuje na aktuální historickou situaci. Mimoděk tím i dává odpověď na otázku, která visí po celé poslední více než století ve vzduchu, a to: k čemu je filosofie vlastně dobrá? Tragédie a fraška z názvu knihy se odvolává na Marxovo poopravení Hegela, co se týče způsobu opakování dějin. Zatímco u Marxe se jednalo o Napoleona I. a Napoleona III., u Žižka jde o ideologické selhání kapitalismu, kde tragédií je 11. září 2001 a fraškou ekonomická krize roku 2008. Kniha je rozdělena do dvou částí, první je diagnostická a zaměřuje se na současný kapitalismus. Druhá hledá východiska pro to, jak se ho zbavit.

Užij si svou ideologii

Diagnostická část začíná u otázky ideologie, protože „ideologie je vždy kolbištěm, na němž se vede zápas“. Zejména je jí v situaci, kdy je tlak ideologie stále větší, už jen proto, že je soustavně zapírán. To jest hlásá se představa postideologické doby, kdy vše lze řešit volbou správné manažerské strategie, pokud se vyhneme „zbytečné“ politizaci problémů. Slova ale nejsou nikdy pouhá slova, právě ona vymezují, co můžeme dělat. To platí obzvlášť v dnešní době, jejímž význačným rysem je, že „věříme nikoli méně, ale daleko více, než si představujeme, že věříme“. Ekonomická krize pak pro nás není argument proti kapitalismu, protože i když můžeme připustit, že selhává, nedokážeme překročit jeho ideologický stín a představa jeho nahrazení nám připadá jako snaha o kvadraturu kruhu. Slovinský filosof mluví o „nekonečnosti“ či „neukončitelnosti“ kapitalismu, jenž chce být svou vnitřní podstatou mimo veškerou pochybnost. Zmíněná krize se tak v ústech jeho zastánců stává dokonce argumentem pro kapitalismus, neboť za její příčiny označují jeho nedostatek a nutnost větší liberalizace, deregulace apod.

Žižek oproti tomu tvrdí: kapitalismus má reálné rozpory; není samospásný a ohrožuje nás; můžeme to změnit. Triumfální doba kapitalismu vlastně reálně trvala jen během clintonovských devadesátých let s jejich utopismem přívětivého tržního mechanismu, umožňujícího realizovat se v mnoha „alternativních“ formách spotřeby. Tyto možnosti ovšem dále přetrvávají a rozrůstají se. Jak Žižek trefně popisuje, jedná se o odkaz roku 1968, od osvobozené sexuality přes nehierarchické struktury po biopotraviny, inkorporované do kapitalismu v podobě tolerantního hédonismu, v němž je imperativem „užívat si“. Odvrácenou stránkou triumfu kapitalismu devadesátých let pak byl růst fundamentalismu vrcholící 11. zářím 2001, tedy onou „tragédií“. Fundamentalismus ale není žádný iracionální exces, je podobně jako fašismus znovu a znovu produkovaný liberalismem jako symptom neschopnosti vyřešit jím generované problémy (chudoba, nerovnost ad.).

Co dělat?

Slavoj Žižek v Jednou jako tragédie… nasazuje neskrývaně apokalyptický tón. Obraty jako „blížící se apokalypsa“ či „žijeme v apokalyptických časech“ se text jen hemží (a ostatně jeho zatím poslední kniha se jmenuje Living in the End of Times, Život na konci času, 2010). Nejde mu přitom o šíření poplašných zpráv, ale o něco mnohem zajímavějšího. Představíme-li si, že apokalypsa (ekologická, nukleární, týkající se nerostných zdrojů, pitné vody či potravin, stačí si vybrat) se nevyhnutelně odehrála, můžeme se ptát, co bychom udělali, kdybychom jí měli zabránit. Jinými slovy, Žižek se ptá: „Jak náš nynější úděl vyhlíží z perspektivy komunistické idey?“

Právě znovunastolení komunistické ideje jako aktuálního problému se Žižek v návaznosti na francouzského filosofa Alaina Badioua (nar. 1937) věnuje v druhé, prospektivní“ části knihy. Obrací se k jádru neoddiskutovatelné bezradnosti levice, která si v dnešní situaci musí důrazně položit (klasickou) otázku „Co dělat?“. Žižek sám na ni odpovídá právě hledáním nových možností komunistické praxe. Nejde mu totiž jen o badiouovskou věrnost ideji, ale i o identifikaci antagonismů v dané historické realitě, které jí udělují praktickou naléhavost. Podle Žižka jsou čtyři: 1. hrozba ekologické katastrofy, 2. neslučitelnost soukromého vlastnictví s vlastnictvím „intelektuálním“ (tedy například sdílení dat na internetu), 3. důsledky vědecko-technických inovací (v prvé řadě genetika), 4. nové formy apartheidu a vylučování, růst nových zdí a slumů. Čtvrtý z nich Žižek považuje z hlediska komunistické ideje za klíčový. První tři jsou čistě věcí přežití a vyřešit by se musely v každém případě a každém systému. Poslední by naproti tomu mohl i po jejich vyřešení klidně dál přetrvávat a je věcí spravedlnosti. S tím souvisí i jedna z nejpozoruhodnějších myšlenek, jež Jednou jako tragédie… přináší: Žižkovo ostré oddělení komunismu a socialismu. Socialismus podle něj dnes nelze chápat jako přípravnou fázi komunismu, ale jako jeho konkurenta a samostatný nárok na definitivní řešení (za svým způsobem skutečně socialistické označuje uvolnění sedmi set miliard dolarů vládou USA na záchranu amerických bank). Univerzalistický komunismus je neslučitelný s komunitaristickým socialismem uzavírajícím se do státních hranic, proto také mohl existovat národní socialismus, zato národní komunismus je protimluv. Dnes se jedná o tři oddělené cesty: kapitalismus představuje soukromé vlastnictví, socialismus státní vlastnictví, kdežto v komunismu se vlastnictví rozpouští v obecně sdílených statcích.

V pekle, nebo v komunismu

Komunismus přitom není Žižkovi řešením. Je spíš jedním z dnešních problémů (a to: jak se vymanit z reduktivní logiky trhu a státu), jehož řešení není po ruce. Jednou z cest je důraz kladený na stát postavený proti ekonomické sféře, která nemůže být politická, to znamená demokratická z podstaty věci. Není už potřeba stát „odečíst“, zrušit, nýbrž proměnit, radikálně transformovat to, jak funguje směrem k větší lidové participaci. Což je při vědomí, stvrzovaném takřka denně, že současná forma parlamentní demokracie vede k pasivitě a volby samy „médiem Pravdy“ nejsou, proto je mohou opakovaně vyhrávat politici jako Vladimir Putin nebo Silvio Berlusconi, samo o sobě palčivý problém.

Knize nechybějí Žižkovy typické rétorické figury a argumentační strategie jako prolínání filmu (případně popkultury) a politiky, například přirovnání italského premiéra Silvia Berlusconiho ke Kung Fu Pandovi. Ale v Jednou jako tragédie… jde o něco jiného, co přesahuje jakékoli intelektuální fitness. Zjednodušeně by se to dalo vymezit dvěma body. Prvním z nich je Žižkova připomínka, že svoboda je podmínkou osvobození, že nárok na autentickou svobodu vzchází ze svobody formální. A druhým je vědomí, že dějiny už nejsou na naší straně, jsou spíše proti nám a nestačí jen s klidnou myslí čekat, až dějinná nutnost vykoná své. Proto má Žižek za to, že autentický politický čin dnes není dát do pohybu nové hnutí, ale zastavit nyní převládající pohyb. Závěrem, který je z Jednou jako tragédie… možné učinit, a zároveň i dalším východiskem je Žižkem několikrát citované Beckettovo „Zkus to ještě. Selži znovu. Selži lépe.“

Autor je publicista.