Tato galerka se proti svému zvyku zabývá spíš kinem než výtvarným uměním, ale také cestováním a kulturou na vlakových nádražích, na stanicích. Osmý ročník Kinobusu uspořádalo centrum Stanica Žilina-Záriečie tradičně na začátku září (2.–4. 9.). S podtitulem Západná linka (byla i Východná) se bus s účastníky rozjel tentokrát do Bílých Karpat. Cílem akce je objevit, využít, případně revitalizovat stará venkovská kina. Na Slovensku je spousta takových, která se již léta nepoužívají, a přesto dosud mají projekční vybavení, stačí jen oprášit, promazat, a už to zase jede, v šíři 35, 16 či 8 mm. Kinobus je něčím mezi filmovým festivalem, zájezdem na venkov a školním výletem. K tomu přispívají i moderátoři ze seskupení Vosto5, již poněkolikáté vtipní průvodci na cestě. Kromě projekcí – tentokrát s tématem Kino (a s filmy jako Kino Caravan, Protektor, Kino Raj či Welt Spiegel Kino) – se v navštívených vesnicích konaly přednášky o kinofikaci, o „prvním filmovém režisérovi na Slovensku“ Eduardu Schreiberovi (kterého kvůli jeho německé národnosti po válce vyhnali z rodné vesnice i z rodinných skláren) a v sobotu večer diskotéka s filmovými hity. V kinobusovém průvodci byly i tipy, co v tom kterém místě navštívit (salaš, biofarmu apod.). Nevybírají se přitom jen místa malebná (jako obec Pružina), nýbrž i poněkud pochmurná (jako právě Schreiberova vesnice Lednické Rovne, jíž dominuje fabrika na kopci a pod ní budovaný kruhový objezd namísto náměstí).
V plánované, ale občas přesto nepředvídatelné kombinaci místních historií a filmových průniků spočívá hlavní kouzlo celé akce, které však přes zapojení místních do programu (zejména vzpomínání pana promítače v kině Slovan v Pružině anebo komentované promítání 8mm filmů pana Hogaje z Pružiny-Priedhorí) zůstává do velké míry účastníkům skryto. Kinobusu totiž předchází několikaměsíční výzkum, rozhovory se starosty, s místními, zkoumání stavu kina a promítaček; prý jen málokdy se ale podaří projekce v navštívených místech obnovit dlouhodobě. Kinobus si za ta léta našel víceméně stálý okruh návštěvníků, kteří občas místo do kin mířili nejprve a především do místních hospod. I to je součástí výletu. Jako poděkování byly v Podskalí a v Lednici promítnuty filmy, které se tam kdysi natáčely a v nichž mnozí místní účinkovali. (Na Východné lince se přitom tyto projekce pro místní setkaly s daleko větším ohlasem než na této Západné.) Nyní mají Staničané v plánu vytvořit databázi kin (zatím jich Kinobus navštívil přes třicet); kdysi bývalo kino v každé trochu větší slovenské obci. Berou ale i ta mimoslovenská.
Po skončení Kinobusu jsem měla jedinečnou možnost přespat na Stanici (pro ty, co to ještě nevědí, Stanica je kulturní centrum v dosud fungující železniční zastávce Žilina-Záriečie. Okna malého pokojíku hledí přímo na dálniční okruh a prostor S2, vytvořený – nejen – z pivních přepravek. Stanica má za sebou jedenáct let úspěšného fungování a zůstává neformální a inspirativní.). Odtud jsem zamířila do další kulturní stanice. I Banská St a nica Contemporary v Banské Štiavnici je fungující železniční zastávka. Vlaky sem a odtud jezdí do Hronské Dúbravy, kde se dá přesednout například na rychlík do Košic či Bratislavy. Na první pohled není vůbec zřejmé, že se nejedná jen o normální zastávku. A ona nenápadnost a provázanost umění a fungování železnice mi připadala na místě tím nejkouzelnějším. V hale už něco naznačí velký obraz zeleného divočáka (od Zuzany Flimelové) a šikmý panelák Tomáše Džadoně (odkaz ke slovenské architektuře, historii a šikmé věži v Pise). Rezidenční prostor vznikl před dvěma lety zejména zásluhou Zuzany Bodnárové a Svätopluka Mikyty, a také díky vstřícnosti Železniční společnosti Slovensko, která prostor poskytla a podporuje jej například tím, že rezidenční umělci mají možnost cestovat vlakem zdarma. Odlehlost od města i poklid konečné zastávky dodávají místu téměř venkovskou poetiku. Umělci, zejména ti ze zemí Visegrádu, sem prý rádi jezdí také kvůli kráse města Banská Štiavnica, a není divu.
Ráno po další noci na stanici (ve srovnání s tou žilinskou, oblévanou hlukem dopravy, velmi tiché) jsem zaslechla roztomilou, vskutku visegrádskou rezidenční konverzaci: Polský kurátor: „…v práci, kterou jsi vytvořil na své předešlé rezidenci, ses zabýval tím, jaké to je, být na rezidenci, pamatuji-li si to dobře?“ Maďarský umělec: „Ne, nezabýval jsem se tím, jaké to je být na rezidenci, v té době jsem se totiž zabýval…“ Zuzana mi prodala lístek (i to může být úlohou kurátorek ve stanicích, a byla to navíc její premiéra) a já nastoupila do lokálky směr Morava. Cestou se Železniční společností Slovensko přemítám, proč stanice nemají české obdoby. Je to škoda. Nevyužívaných zastávek mají i tuzemské dráhy jistojistě habaděj.