Hájit Akademii jako deštný prales

Na listopadovou studentskou iniciativu Pro--AVU, která se zrodila na pražské Akademii výtvarných umění a podařilo se jí rychle posbírat množství podpůrných podpisů osobností tuzemské výtvarné scény i zaznamenat ohlas médií, navázalo 24.–25. února veřejné zasedání Akademické obce AVU, nazvané lakonicky AVU dnes a zítra.

Jak bylo jasné již z programu, zdaleka nešlo jen o pouhý protest části studentů, kritizujících zejména špatnou komunikaci a neprůhlednost a nepravidelnost konkursních řízení. Akce v budově AVU v bývalé Moderní galerii v areálu Výstaviště měla podobu konference o dalším směřování Akademie, ale i o smyslu a formách uměleckého vzdělávání obecně. Jak ukázaly již dříve on-line diskuse (na stránkách původní výzvy www.pro-avu.cz i později vytvořené reakci na ni http://nahrubypyteljemnazaplata-avu.mypage.cz), rebeluje jen malá část studentů; ostatní, včetně členů studentské komory, kteří výzvu nepodpořili, jsou se školou spokojeni. Také někteří pedagogové vystoupili ostře proti iniciativě. Opakovaně kritizovali zejména fakt, že se iniciátoři Otevřeného dopisu (ze dne 17. 11. 2009) dostatečně nepokusili diskutovat o problému v rámci školy a rozhodli se nejprve získat zájem odborné veřejnosti a médií. Z porovnání jmen vyjadřujících sympatie diskutujícím stranám je patrné jisté rozdělení na půdě AVU; i to, že ve skupině „revolucionářů“ jsou ti, kteří patří k výrazným tvůrcům nastupující generace. Počet podepsaných pod výzvou Pro-AVU, mezi nimiž je množství uznávaných odborníků, dokazuje, že iniciativu nelze chápat jako marginální akci skupinky studentů. Pokus o provětrání akademického vzduchu odhalil, že je opravdu zatuchlý. Setkání mělo vysokou účast až do čtvrtečního podvečera a z živých diskusí vyplynulo, že Akademie má problémy, které by se měly řešit.

Jako deštné pralesy

Je logické, že žádné vedení školy není nejšťastnější, když se mají vnitřní problémy propírat veřejně. Zasedání tedy organizátoři vtiskli širší dramaturgii, na níž se podíleli autoři Otevřeného dopisu a nedávno znovuzvolený rektor AVU Jiří Kotalík. Zástupce Pro-AVU Matyáš Chochola shrnul požadavky iniciativy: kromě pravidelně vypisovaných (a dostatečně medializovaných) konkursů na pedagogy, probíhajících za účasti veřejnosti, jsou to mj. zlepšení komunikace na půdě AVU i školy s veřejností, působení zahraničních učitelů, zvýšení pravomoci akademického senátu či výraznější účast školy na veřejném výtvarném životě. Kotalík v úvodu svého proslovu razantně odmítl názor, že je čas na revoluci a že by se aktivisté měli podílet na tom, co a jak se bude na škole učit – Akademie prý zásadní změnu nepotřebuje, protože byla dobře nastartovaná změnou v roce 1990 a dál se vyvíjí –; po zbytek konference pak působil jako člověk mírně pokrokový, laskavě naslouchající studentům. Navíc prý o tom, co požadují, už dávno přemýšlí, také s konkursy se prý počítá, jen je ovšem třeba je provést uvážlivě a postupně. Nakonec parafrázoval výrok biologa a filosofa Stanislava Komárka, že školy by měly být takové „ostrůvky starobylosti“, které bychom měli chránit stejně jako deštné pralesy. Někteří studenti v průběhu setkání vyjadřovali svůj nesouhlas s tím, že je protest několika lidí považován za celoškolský problém. Nejvíce zarážející však bylo zjištění, že pro množství pedagogů i studentů je hlavním úkolem školy ochraňovat tradici.

Klasické vs. neklasické se zakazuje

Po odeslání Otevřeného dopisu v listopadu se zdvihla protestní vlna, mnozí – pedagogové i studenti – poslali většinou odmítavé, někdy až urážlivé reakce. Na setkání se pak jasně projevilo, že ve škole existují nejméně dva proti sobě stojící tábory. Mnozí diskutující, zejména z řad vyučujících, se snažili aktivity iniciátorů výzvy všemožně zlehčovat. V jednu chvíli dokonce Jiří Kotalík obvinil iniciativu Pro-AVU z toho, že jejím cílem je jakési kádrování učitelů, ne nepodobné situaci v padesátých letech. Naštěstí se proti tomuto obvinění publikum tvrdě postavilo. Další pedagogové zdůraznili v dopisech své zásluhy a odlišnost od doby před dvaceti lety, kterou přece studenti nemohou znát, či vyjádřili názor, že by se místo organizování protestů raději měli věnovat studiu („Kdybych byl jeho učitel, tak bych měl obavu, že studium akademie promarní – a to činností ne nepodobnou té, které se za starých dob ošklivě říkalo ,svazácká‘,“ uvedl v dopise Vladimír Kokolia).

Dalším problémem je nepochopitelné rozdělení školy na „klasické“ a „neklasické“ (novomediální či intermediální, netradiční apod.) obory – pokud se všichni studující v malířských a sochařských ateliérech považují za klasické, asi je opravdu něco špatně. Někteří z „klasiků“ se evidentně cítili ohroženi a dokonce obvinili iniciátory výzvy z toho, že usilují o zrušení těchto „klasických“ ateliérů, i když o tom nepadlo v dopise či v příspěvcích ani slovo. Rebelům bylo také vytknuto, že přece nemohou kritizovat situaci na škole, když většina z nich studuje v konceptuálnějších ateliérech (navíc v nižších ročnících), takže odlišné ateliéry nemohou znát (reakce absolventky školy Anny Plačkové: „V této souvislosti je také pozoruhodné, že jejich výzvu podpořili za výtvarníky takzvaní umělci, tedy žádní malíři, sochaři, grafici či architekti.“). Spor klasičtí vs. neklasičtí začal působit natolik absurdně, že rektor Jiří Kotalík toto rozdělení zakázal používat.

Otázka, proč bylo zasedání uspořádáno s účastí veřejnosti, se tak zodpověděla sama v průběhu setkání: kdyby bylo vše s komunikací uvnitř školy v pořádku, asi by skutečně nemělo smysl pořádat veřejnou diskusi. Ukázalo se ale, že učitelé i někteří studenti se výzvou ke změnám cítí být ohroženi. A tak ti, kteří ji chápali jako osobní invektivu, začali namísto debaty o kritických připomínkách napadat Pro-AVU z prosazování osobních zájmů.

Od konkursů ke kontextu

Příspěvky „odjinud“ se věnovaly mimo jiné uměleckému vzdělávání. Peter Fink, působící v Londýně, uvažoval o důvodech, proč se lidé na školu hlásí a co od ní očekávají. Karel Císař z Vysoké školy umělecko-průmyslové a další zpochybnili systém „ateliérů osobností“, kdy profil jednotlivých ateliérů vytvářejí do velké míry osobnosti jejich pedagogů, což činí obtížnou jakoukoli návaznost. V části věnované ateliérové výuce vyzvaní pedagogové AVU vesměs obhajovali vlastní způsob výuky (jen Veronika Bromová navrhla vytvoření veřejného prostoru pro komunikaci v budově školy), i když se od nich možná čekalo spíš zamyšlení nad smyslem ateliérové výuky obecně.

Nejasnosti v oblasti konkursů se staly záminkou a možností artikulovat AVU v širším kontextu, zamyslet se nad proměnami výuky umění, problematikou jejího hodnocení i nad tím, co je vlastně v současném umění odbornost. Z pedagogů AVU přinesl konkrétnější představy jen Jiří Ševčík. Jeho prohlášení, že Akademie by měla být založená také na respektu k podnětům momentálně neslučitelným s programem školy, a víra v nutnost být schopen jít do konfliktu s vlastní institucí, ač zdánlivě samozřejmé, zní zjevně většině akademických umělců cize. Ševčík navrhl dát studentům podíl na rozhodování například v obsazování krátkodobých pobytů zahraničních přednášejících a zavedení krátkodobých úvazků učitelů placených z grantů. Jiří Kotalík potom už trochu unaveným posluchačům – z nichž většina však na setkání vydržela až do konce – sdělil, že je dobře, že diskuse proběhla, a že byla úspěšná. Za její úspěšnost však budou muset studenti ještě hodně bojovat – aby se jim podařilo probudit školu ze zatuchlosti, jež je zjevná, a zejména přesvědčit dosud mlčící spokojenou většinu, že síla dobré umělecké školy nemůže spočívat jenom v tradici. Setkání přispělo k tomu, že je jejich vlastní škola bude brát vážně. Je smutné, nicméně evidentní, že k tomu potřebovali nejprve svou kritiku medializovat a získat podporu veřejnosti.