Velkouhlí

Jednadevadesát let po prvním vydání iniciační knihy Magnetická pole (Les Champs magnétiques, 1920) od André Bretona a Philippa Soupaulta, pětačtyřicet let po smrti prvního z jejích spoluautorů a sedmasedmdesát let po založení první surrealistické skupiny v ČSR, vychází u nás pod názvem Otevřte, to jsem já poprvé knižní výbor z poezie André Bretona, zakladatele surrealistického hnutí, které se do dějin české kultury zapsalo tak jako snad do žádné jiné. Je to paradox, nebo spíš tíživý symptom?

Papež surrealismu

„Byl to náš Goethe,“ prohlásil prý Michel Foucault bezprostředně poté, co surrealisté ohlásili skon muže, který stál po více než čtyřicet let v čele hnutí, jež jím tak bylo bezmála zosobňováno, iniciátora „průzkumů“, které co neopakovatelné kolektivní dobrodružství podstatně ovlivnily moderní senzibilitu, jakož i názor mnoha lidí na podstatu, zdroje a úlohu poezie v životě. Cítíme nicméně, že citované filosofovo vyznání v sobě skrývá i lehký ironický osten. Nespojujeme si s Goethem jistý stupeň oficiality, jež podobným osobnostem dodává na jisté prkenné eleganci – určité strojenosti vystupování a samolibém sebekontrolování před imaginárním zrcadlem? Podobné výtky na Bretonovu hlavu nesporně dopadají, působíce někdy (chtějíce tak působit) jako definitivní razítko Pravdy na některých závažnějších osočeních. Jejich terčem je Breton coby „papež surrealismu“, pokrytecký moralista (svatoušek nonkonformity) a kryptoestét, tyransky ostrakizující ty, kdož jsou s to dovést jeho iniciativu do důsledků, jichž by se on neodvážil. – Známe podobné úvahy a známe i jejich efekt: co je na surrealismu nejcennější, reprezentují ti, kdo se s hnutím a jeho „vůdcem“ rozešli (Eluard, Dalí), případně ti, kdo stáli vždy mimo jeho centrum, případně byli i vyvrhováni, aby se nyní stávali objektem jakéhosi svárlivého „převlastňování“: Bataille, Artaud nebo autoři z Le Grand Jeu.

Bretonovi u nás knižně publikovanému by ovšem až do nynějška odpovídal nejspíše ten Goethe, který je autorem spisku o barvách či autobiografie Báseň a pravda, nikoli však autorem nesčetných veršů. Již s ohledem na to je třeba vysoce ocenit ediční a překladatelský čin Petra Krále. Díky němu můžeme konečně poznat toho Bretona, jenž nebyl jen „sošným šéfem sekty“, ale mužem schopným přitahovat a být přitahován – a to i ve zvláštním smyslu eroticky. Uchvácení, z něhož se v básnické reportáži Neviditelná Moskva (1934) vyznává Nezval a jemuž z druhé strany odpovídá Bretonovo obecné: „nemám přátele – mám jenom milence“, tedy toto uchvácení patrně neplynulo tolik z vlastností zjevu (oné hlavy s kšticí blesku, o níž se u Nezvala píše), jako spíše z bezprostřednosti básníkova vystupování. Svědčí­-li dnes jedni (a nelze je vinit z klamání) o prkenné eleganci samolibého toreadora (Fernando Arabal), mohou jiní kontrovat vzpomínkou na okamžiky odzbrojující sdílnosti a spontaneity.

Po přečtení výboru nemůže být sporu o tom, že trvalejší přístup k tomuto Bretonovu založení nám otevírají jeho básně – jakkoli se v rámci tradovaného klišé soudívá, že je v nich méně poezie než v jeho prózách. Petr Král naopak v doslovu ke knize svých překladů upozorňuje, že právě v prózách ze sebe autor jakožto tvůrce kolektivního programu činí tvůrce programem vyžadovaného, že právě zde až příliš ze svého nejvlastnějšího naturelu obětuje těm konturám svého dějinného profilu, pro něž byl sice mimořádně disponován, pravé podstatě jeho osobnosti však odpovídaly méně, než tomu bylo u „některých z jeho až příliš horlivých příznivců“.

Básnický koitus

Zkusme se však na věc podívat z jiné stránky: Breton přece darmo neholdoval dialektice. Nepochopil snad, že tomu, co má člověk v sobě nejvlastnějšího, dává hodnotu až jistý teleologický odklad? Respektive určitá napjatá dialektika odpírání a svolnosti? Krom toho: čtěme Králův doslov a čtěme i některé z recenzí na tuto knihu – například text Jakuba Řeháka (Respekt 31. 5. 2010). Jestliže druhý z nich píše nepřímo o tom, co činí surrealistickou báseň surrealistickou básní (připouštěje ovšem specifičnost Bretonovy poetiky), první se soustředí na vše, co básníka emancipuje od jeho programových intencí ve prospěch jeho nejosobnější senzibility (toho, v čem ji chce spatřovat sám Král: na bezmála milostné uhranutí fragmentárními prožitky, všem silám světa otevřené bloumání apollinairovskou „zónou“ – jakýmsi periferijním rozhraním mezi myšlením urbánně organizovaným a „poli volnosti“, do nichž se rozhodně nevydává natolik hluboko, aby v nich musel čelit nové reteritorializaci). Oba interpreti vlastně znovu umisťují Bretona do Dějin, ať už jako někoho, kdo je spolutvoří, nebo jako toho, kdo proti nim se střídavým úspěchem revoltuje. Možná to ani jinak nejde: možná, že dokonalé odstranění tohoto rámce by přivedlo slova a obrazy k tomu, čeho se pro sebe dovolávají, co se však staví proti všem výkladům i analýzám a dožaduje se mlčení. Společného umlknutí autora a čtenáře.

Text ponechaný jen svému vnitřnímu dění, hře sil, které jím procházejí, jako by nám říkal: Jsem, který jsem. Není vlastně divu, že bretonovská senzibilita je zde sledována jako tvárný princip i jako něco v básních tematizovaného. Odtud ovšem plyne jeden neodbytný svod: i tam, kde by se recenzent dokázal vyvarovat citování Bretonových vlastních sebedefinicí, i tam bude bojovat s pokušením k parafrázi. Surrealistické psaní o surrealistickém psaní (či psaní ze surrealistického hlediska korektní) vždy inklinovalo k tomu být jakýmsi pokračováním či rozmnožením básně (básnickým koitem), spíše než rozkladem a překladem. Taková zhodnocení lze ovšem vršit až do jejich dokonalé nerozlišitelnosti.

Jaký to svod k citaci, čteme-li na samém začátku básně Spektrální postoje: „Nepřikládám životu žádný význam/ Sebemenšího motýla života nešpendlím na význam/ Pro život nemám význam/ Ale větvičky soli bílé větvičky/ Všechny bubliny stínu/ A mořské sasanky/ Klesají a dýchají v mém myšlení/ Zrozeny ze slz které neprolévám/ Z kroků které nedělám které jsou dvojnásob kroky/ A na něž si vzpomíná písek za přílivu“. Nejde však jen o takto explicitní místa. V Bretonově poezii jako by každý pátý obraz ponoukal být čten jako autoreferenční symbol či emblém všeho, o co jejímu autorovi šlo: při čtení raných sbírek „jsme v Novém Čemsi (…) Vzduch je vybroušen jak diamant.“ „Věčnost se shání po náramkových hodinkách“. „Vaše jídelna, pekelná ale klidná (…) ujídá z vašeho blaha. Všechna ta rozličná vozidla (k jakému využití rozbitých tabulek?) nahradila přízračný vlak Hodnot.“ – Kdyby si někdo dal tu práci a rozčlenil úryvky z Bretonovy poezie podle poloh, které v tom či onom dominují, mohl by každou z těchto „citačních kapitolek nadepsat jmény z reálného telefonního seznamu, Bretonem proměněného v prvotřídní dadaistickou báseň: Breton (E.), náhrob. a pomn.; Breton (H.), krajky; Breton (Paul), výstřihy; Breton (J.) a spol., papír ve velkém; Breton a spol. (Anonym. spol.), velkouhlí.

Plodná špatná řešení

Ať už je Králův doslov, zacílený primárně právě na vyjasnění vztahu mezi Bretonem-teoretikem, respektive Bretonem-surrealistou a Bretonem-básníkem, ve svém celku jakkoli očekávatelný (to je dáno Královou pozicí autora v dějinách surrealismu „namočeného“, a přitom již na ně hledícího z odstupu), přece je na něm nesmírně sympatická celková snaha neopomenout žádný z aspektů Bretonova básnického odkazu, zahrnout do jeho totality a zvláště v ní vyzdvihnout každý typ pozoruhodných detailů a postihnout bohatou hru jejich efektů se vší ambivalentností. Zvláštní pozornost zasluhuje pasáž věnovaná překladatelským dilematům, způsobeným polysémiemi příznačnými pro francouzštinu obecně a Bretonem hojně uplatňovanými. Nedozvídáme se jen o jednotlivých osidlech a svodech, na překladatele zde číhajících; můžeme si též uvědomit, jakou roli mohou hrát omyly a ochuzení v rezonanci toho kterého básníka v cílovém jazykovém a kulturním prostoru. Špatná řešení se někdy mohou jevit i jako básnicky plodnější, inspirativnější než řešení správná, přinejmenším z hlediska měnících se generačních sklonů. Takřka dojemně působí Královy omluvy přátelům za četná zklamání, jež jim svými opravami způsobí či by jim býval způsobil: „Některé přehmaty svých předchůdců jsem korigoval jen s těžkým srdcem, jako tu pasáž ze Vzduchu vody (…) v překladu D. Šubrta a V. Zikmunda (Edice Ra 1937), kde ,se náhle od sebe oddělily a padly/ Bez hluku‘ dva dřevěné sloupy místo [nynějších] dvou cípů lesa; zvlášť se (…) omlouvám Standovi Dvorskému, jehož pasáž v této podobě kdysi podstatně zasáhla a jehož dodnes slyším, jak mi ji na jakési noční refýži uhranutě cituje. Nijak mne netěší ani představa zklamání, jež by Janu Řezáčovi bylo způsobilo zjištění, že pro něj tak mytické ,tam dole‘, kam týž překlad situuje černé pláže (nebo černá pobřeží) v předposlední básni cyklu, je ve skutečnosti prosté ,tam‘…“

Bezmála půlstoletí po svém skonu vstupuje André Breton i druhou nohou do dveří české kultury. Není revenantem – je tím, na koho se dlouho čekalo.

Autor je bohemista.