Eroticky pojímané dětské tělo představuje jedno z nejošemetnějších témat umělecké tvorby. Následující esej se pokouší vymezit podstatu „pedoerotismu“. Na jedné straně připomíná temné pozadí erotična spjaté s nočními můrami při „těch nejkřečovitějších z dětských erekcí“. Na straně druhé akceptuje okouzlení dětmi-světluškami, dušičkovými světly v šeru dospělosti.
V novele Mario a kouzelník (1930, česky 1932), odehrávající se v italském přímořském letovisku někdy ve dvacátých letech 20. století, líčí Thomas Mann incident, který symptomaticky dokresluje atmosféru ve společnosti propadající vlastním prototalitárním tendencím. Rodina mladého německého profesora je od počátku svého prázdninového pobytu konfrontována s projevy nevalně skrývaného nepřátelství ze strany mnoha místních – občanů i úřadů. Nápadné přitom je, že za hromosvod averzí, jejichž ideologickým médiem je nacionalismus, opakovaně slouží nejmladší z profesorových dětí, osmiletá holčička: nejprve byla její rodina donucena odstěhovat se z hotelu, protože tuzemskou prominentní klientku – kněžnu a úzkostlivou matku – poděsil dívčin kašel; nedlouho poté kulminují problémy tím, že se na pláži dívčino nahé osmileté tělo stává terčem všeobecného pohoršení, ba odporu, a pro otce pak příčinou drobného peněžního postihu. Děvče si přitom jen potřebovalo vymáchat v moři plavky plné písku.
Kolem podobné lapálie se vine humoristická povídka Dobrodružství s nahým klukem (1911), jejímž autorem je Jaroslav Hašek. Chlapeček z Vršovic, náhodou zrovna také osmiletý, byl ráno poslán maminkou pro housky. Ale potkal kamarády a šel se s nimi koupat až do Modřan. Nyní, vpodvečer, se s usedavým pláčem doslova lepí na vypravěče – kluci mu totiž hodili šaty do vody. Titulní „dobrodružství“ nespočívá pak v ničem menším než ve střetu vypravěče coby chlapcova zachránce s pruderií dospělých: na parník s ním není vpuštěn, z pivovarské hospody je vyhoštěn. Z celé záležitosti nakonec nevyvázne zcela se ctí.
Strach z psychické nákazy
Základním rozdílem mezi oběma případy není ten, který se týká bezprostředních příčin dětské nahoty (dívka se obnažila na veřejnosti, zatímco klukovi nebylo dovoleno se obléct), ani rozdíl v jejím situačním rámci (veřejnost na přímořské pláži není tak veřejná jako veřejnost z dopravního prostředku či z restauračního zařízení). A již úplně mimo by mířila úvaha, co si žádá a co dovoluje žánr humoristické povídky psané pro časopis ve srovnání s vážnou, psychologizující novelou na téma v neposlední řadě politické. Čteny z perspektivy definitivně rozevřené „Švejkem“, mohou přece i povídky, jako je Dobrodružství s nahým klukem, přesahovat formát pouhých na pointu orientovaných anekdot či satirických provokací. Naopak zase líčení konfliktu s italskými šosáky a komentáře, jimiž je doprovázeno, nepostrádají humor místy skutečně ne nepodobný tomu Haškovu.
Nejpodstatnější je rozdíl v konkrétních reakcích okolí a v argumentaci, kterou proti nim každý z vypravěčů staví. Tomu Mannovu se jako paradoxní jeví již reakce okolí samotná: ptá se, jak si onen záchvat davové hysterie nad koupajícím se dítětem vysvětlit v době, kdy „poměr k tělu a k jeho nahotě se v celém světě od základů a rozhodně změnil“. Ve své otázce zároveň jako by již nalézal odpověď: jde tu nejspíš skutečně přímo o problém poměru k tělu, nikoli jen o slušnost ve smyslu spořádanosti. Psychoanalytikovi by ostatně něco napověděla již příhoda s dívčiným kašlem, v němž jako kdyby kněžna a „vášnivá matka“, sama plná úzkosti o zdraví svých dětí, nevědomě spatřovala hysterický symptom, nakažlivý třeba i jen akusticky, přes několik hotelových stěn. Profesor jí trefně podsouvá, „že se prostě pro své děti bála špatného příkladu“. Tragické směřování a vyústění kouzelnické produkce, která představuje těžiště knihy, pak exponuje společenské konsekvence této fobické posedlosti psychickou nákazou.
Haškův vypravěč se konfrontuje s poměry, dalo by se říct, právě opačnými: výletníci spolu s ním čekající na parník jsou v první chvíli spíše pobaveni; nanejvýš jedna paní, která se domnívá, že se jedná o otce se synem, vyslovuje výtku, jež by se mohla týkat otcovy nedbalosti o blaho dítěte. A ani osazenstvu lodi, stejně jako personálu v pivovarské restauraci, nejde o víc než vymáhat a vymoci dodržování toho, co se sluší a patří. Nakonec je to vlastně sám vypravěč, kdo tím, že svému okolí podsouvá pohlavní úzkost, uvádí na scénu motiv pedofilního zaujetí, přičemž sobě samému přisuzuje roli toho, kdo veškeré důvody k úzkosti vyvrací: „Milostpaní, kdybyste byla vy v takové situaci jako tento hoch, tu věřte, že bych s vámi nešel po hrázi, poněvadž vím, co je to cudnost, ale tohle nevinné dítě, které se tak pěkně dětsky rýpá před vámi v nose, neurazí jistě žádného, kdo má smysl pro nahé dětské tělo.“ Nastolení je dokonce v jednom momentě zcela doslovné, to když je „klučina“ v restauraci postaven na stůl před dvě pobouřené dámy: „Podívejte se na tuto živoucí nevinnost.“ Mannův profesor se podivuje nad pozdvižením tam, kde člověk jako on si „už nic nemyslí“. Hašek se jedněmi a týmiž apely takové indiference dožaduje i ji znemožňuje. Jaké jsou ostatně dnes naše pocity, díváme-li se na volnou filmovou adaptaci Haškovy povídky (režie Jan Moravec, 1964)? Rozumíme jen vypravěčovu „nic si nemyslícímu“ filmovému protějšku, anebo přece jen též průvodčímu té tramvaje, při pohledu na „hambáska“ bodře doporučujícímu: „Zavažte mu to aspoň kapesníkem!“ A proč jsou určité záběry z adaptace Mannovy novely (Klaus-Maria Brandauer, 1994) na internetu prezentovány s trapně komickým cenzurním zásahem – navíc na stránkách o „the most […] scandal films of world cinema“?
K jakým vývodům nás konfrontace obou literárních textů měla nasměrovat? K těm, že dětská nahota je i nenínevinná. Rozpaky před obrazem nahého dítěte na místě jsou i nejsou. Morální čistota jejich zmnožování není o nic méně diskutabilní než zbrklé diagnózy na adresu těch, kdo je vytvářejí nebo přijímají.
Normalita pedofilie?
Výzkumy sexuálního chování za několik posledních dekád přesvědčivě prokázaly nejenom to, že sexuální reaktivita dospělých vůči osobám v raně pubertálním, ba i v prepubertálním věku je běžnější, než sugeruje pojetí pedofilie jako sexuální deviace; rovněž bohatě zdokumentovaly, jak běžnými a dokonce pozitivně společensky sankcionovanými jsou sexuální interakce mezi dospělými a prepubescenty v některých mimoevropských, například tichomořských společnostech.
Jedním z nejradikálnějších výbojů této sexuologické linie je stanovisko amerického psychiatra a právníka Richarda Greena, opřené mimo jiné o historicko-právní (respektive historicko-sociální) argument píchající přímo do našeho nejvlastnějšího hnízda: „V Anglii byl po tři staletí povolen sex s osobami staršími deseti let. Nedělo se to tedy jen u bederní rouškou oděných kmenů žijících na úbočí nějaké sopky, ale ve státě, v němž již šest století navštěvovali studenti Oxford a Cambridge. Nebylo to v dobách cromagnonců, ale ještě v době, kdy do první světové války scházelo jen osmatřicet let. Impulsem ke zvýšení věkové hranice k legálnímu sexu v Anglii nebylo pobouření z pedofilie, ale obavy z dětské prostituce. Změny v zákoně o zaměstnání během 19. století, které měly děti chránit před dlouhou pracovní dobou v továrně, vedly k tomu, že se kvůli obživě uchylovaly k různým sexuálním službám. Dětská prostituce přestala být kontrolovatelná… Byli tedy všichni zákazníci pedofily? Byli všichni duševně nemocní?“
Nezbývá než dát za pravdu etnografům sexuality, že z konstatování, co (někde) je, nelze nijak logicky vyvodit, co by být mělo (navíc všude). Ani po psychologickém, sociopsychologickém a etnografickém rozpuštění tradičních představ o povaze a možnostech dětské sexuality však neztrácí na nespornosti problém pohlavního zneužívání nezletilých – tedy hřešení proti svobodě a důstojnosti, které nelze upřít žádnému lidskému jedinci. Tuto problematiku však komplikuje jistá variabilita představ, jimiž pojmy důstojnosti a svobody byly v průběhu dějin v různých kulturách konkretizovány. Stejně jako před zpochybňováním či bagatelizací ze strany „puritánů“ bude problematiku nutné chránit před paradoxně zjednodušující instrumentalizací ze strany naivních „libertinů“.
Pedoerotismus
Jaký je důvod současného zavádění pojmu pedoerotismus? V zásadě trojí: za prvé nám umožňuje postoupit od popisu pedofilně orientovaného sexuálního chování k rekonstrukci „pojetí“ lásky a tělesnosti, které jej zakládá. Touto cestou bychom si, za druhé, mohli zafixovat, upevnit náhled na toto pojetí jako nikoliv jen psychický, psychologicky relevantní komplex, ale jako na komplex nepostrádající vlastní teoretický potenciál (antropologický, ontologický). A za třetí nám koncept pedoerotismu – v míře odpovídající rozsáhlosti a skladbě našich archivů – dovolí vypracovat kritéria pro etická hodnocení rozličných, kulturně-historicky situovaných poloh či „figur“ pedoerotického diskursu. Anebo alespoň, což by spíše odpovídalo sebepojetí filosofie, promýšlet otázky po takových kritériích.
Obešli jsme však jeden konkrétní zřetel, bez nějž přitom jako by otázka po důvodu zavádění daného pojmu přicházela o své centrum – totiž zřetel k její motivaci. Odpověď přitom není ani složitá, ani nezbytně nepříjemná. Člověk obeznámený s výtvarným uměním předešlých dvou staletí ví, že mezi frekventované, ne-li oblíbené objekty zobrazení patří nezletilci ve věku mezi narozením a adolescencí. Jejich zjev nás konfrontuje nejen s hodnotami, jimiž je fundován náš základní postoj k dětství (ona směs nostalgie, více či méně blahovolné sympatie a ideou rodičovství formované starostlivosti), nýbrž i s obrazy schopnými dokonale nás vyvádět z konceptu o sobě samých. Čelit tomu je o to těžší, že nejsme ve styku se samotnými dětmi, ale jen s jejich obrazy. Jejich půvaby, neřkuli krása, k nám nepřicházejí samy za sebe, jsou nám předkládány,reprezentovány již jako téma – jako více či méně působivé figury určitého diskursu.
Samozřejmě je možné hrát takovou hru, že určité pedoerotické či pedofilní polohy společně kriticky reflektujeme a ironizujeme, třeba se zaměřením na nějakou jejich sociokulturní provenienci. Polský malíř a ilustrátor Dariusz Skitek tak na obraze Hanansi – žebračka (2012) ukazuje asi jedenáctiletou nahou dívku (vyhotovenou zjevně dle fotografie vygooglované spojením „miss nudist teen pageant 2008“) se zlatou svatozáří, svůdným úsměvem a rukama v bok pózující pod dvěma dámskými, hororovým pařátem vybavenými a proti sobě útočícími kabelkami. Američan Mike Cockrill už řadu let variuje svůj oblíbený motiv holčiček v minisukních masakrujících nad jámou nalíčené a k zešílení vyděšené cirkusové augusty, které zabíjejí výstřelem do týlu (na jiné kresbě si takový klaun v otcovském ušáku poklidně čte své sobotní noviny). Společensky hrocená ironie ovšem není jedinou možností, jak z autorské pozice demonstrovat alespoň nějaký odstup od zobrazeného. Podívejme se na dva jiné příklady. Za prvé: zhruba desetiletý chlapec drží oběma rukama tykev, kterou sotva unese – a jeho malá kamarádka do ní dlouhým ostrým nožem (mířícím vlastně proti jeho za tykví schovanému přirození) vyřezává halloweenskou fyziognomii. Za druhé: dvanáctiletý školák, chválen před celou třídou za zdařilý výkres, jej drží v ruce tak, že se na něm vyvedená kosmická raketa topoří do výše obličeje mladé krásné učitelky. Na tabuli za nimi vidíme křídou nakreslené tři šipky, mířící z našeho úhlu pohledu od učitelky ke školákovi. Na rohu katedry se – jako model pro zátiší – zelená hruštička opírá o červené jablíčko. To jsou jen dva z mnoha humorismů, jimiž Cockrill předvádí svůj vztah k psychoanalýze.
Thanatické převrácení erótu
Pokud tuto minci otočíme, můžeme vstoupit do světa Daniela Lezamy, do magickorealistického Mexika jeho incestních fantazií. Jestliže u Skitka a Cockrilla se občas vtíralo podezření, že vlastně jen exploatují jeden základní „nápad“, a navíc jim při vší vtipné duchaplnosti nebylo možné upřít určitou míru chtěnosti a snaživosti, určité duchaplnictví, zde máme většinou co činit s obrazy o intenzitě opravdových halucinací, nočních můr provázených těmi nejkřečovitějšími z dětských erekcí: uprostřed noci bratr a sestra mučí své nahé rodiče, přičemž matka, s rukama nad hlavou přivázanýma k větvi nízkého stromu, je zjevně v závěru těhotenství (mezi jejími stehny tušíme hlavičku).
Proti všem těmto polohám – nazvěme je „dramatickými“, protože erotismus je v nich tematizován skrz mezilidské konflikty a v souvislosti s kulturními či civilizačními rozpory – stojí se svým zásadně lyrickým naturelem zejména četní fotografové, mezi nimiž vynikají David Hamilton, Jock Sturges a Sally Man. Všichni tři se věnují dětem v naturistických komunitách v USA. Prvnímu z nich je, pravda, obtížné nevyčíst určitý sklon ke kýči: ladění do pastelových barev, užívání filtrů, přespříliš ladné pózy jeho melancholicky se tvářících prepubertálních modelek. Sturges proslul (nepočítáme-li jednu razii FBI v jeho ateliéru) rozsáhlým cyklem na západním pobřeží pořízených černobílých snímků, nazvaným Poslední den léta (1991): nahé děti, moře zmizelé za odlivu, nekonečné rovné písky, prázdno a vítr.
Pedoerotický lyrismus však nemůže nemít i svou temnou verzi. Stylem, v jehož rámci kulminovala, je rakousko-německý expresionismus. Všichni známe ony kostnaté krumlovské bledulky na kresbách Egona Schieleho, jejichž literární sestrou je souchotinami zmírající Mladá děvečka (1913, česky 1965) Georga Trakla. Případem už ne tak známým – rozhodně ovšem neméně pozoruhodným – jsou malíři z německé skupiny Die Brücke a jejich společná osmiletá modelka Fränzi neboli Lina Franziska Fehrmannová. Je sice pravda, že i v Schieleho kresbách se projevuje jakási až k agresivitě nervózní roztřesenost, úzkostná zimničnost, která v divákovi umocňuje prožitek souvztažnosti mezi erotizujícím pohledem na dětské tělo a zasvěceností každého těla smrti – tedy thanatické převrácení erótu. S tím, co se rozpoutává v aktech od Ernsta Ludwiga Kirschnera, to ovšem nesnese srovnání: malíř jako kdyby byl štván z jedné strany touhou mít to co nejrychleji za sebou, z druhé pak neurotickým nutkáním „dát si to“ znovu. Výsledkem potom už nejsou deformace, jako spíše, zejména v kresbách, redukce tělesné siluety na horečnatě multiplikovaný znak, palčivou šifru, šarlatové písmeno vypalované ontologičnu.
Trauma i ideál
Pokusme se o alespoň provizorní zobecnění toho, co je podstatou pedoerotismu, respektive jeho základních poloh. Na jedné straně je to zdůraznění traumatického pozadí erotismu jako takového, živlu úzkosti protékající jeho nejhlubšími pásmy, ať už se manifestuje ve více či méně přímočaré gestikulaci temného lyrismu, nebo v aranžování „scén“ sycených černým humorem. V tíživých svědectvích o „dítkovraždě“ nebo v „prostitutských historkách“. Na straně druhé to je pojetí dětského těla a tělesnosti jako naplněného ideálu, reálného skloubení sublimnosti a vitality: děvčátka na fotografiích Sally Man se zavěšují a vyvěšují na nejrůznější větve, překlánějí se přes dřevěná zábradlí, vypjatě se protahují, dávajíce svým tělům působit dojmem nekonečné elasticity a tvárnosti – tedy vlastně pevnosti materiálu. Jejich těla však zároveň svítí do vlahého a létem prohřátého šera idylické krajiny v americkém vnitrozemí.
Ona první poloha byla zdrsňována svým v podstatě teleiofilním vyzněním: symbolické, malířskými gesty činěné zraňování těl lze skutečně vnímat jako formu jejich dospělého zraňování – na fotografiích ostatně působí i sama Fränzi poněkud drsně, ne-li prostopášně; Cockrillovy psychoanalytické anekdoty zase odpovídají zapojení těl do světa sociálních interakcí. Erotismus druhého typu oproti tomu můžeme charakterizovat jako pedofilní ve striktním smyslu. Je nesen rovnoměrnou erogenností těl, celého jejich povrchu i objemu. Tato těla nejsou traumatickými jizvami, jsou světluškami, do nichž moci „vejít“ by znamenalo vyjít z jeskyně.
Autor je bohemista.