Je dost dobře možné, že holandský model drastických kulturních škrtů budou následovat další evropské země. Zatímco v červnu zahalily řadu institucí barevné dýmovnice, od té doby, zdá se, všichni napjatě a docela tiše vyčkávají…
Nizozemsko, pro kulturu země oplývající mlékem a medem? Kde má každý umělec jistý příjem anebo vlastní firmu? Zdá se, že časy se mění, a nikoli k lepšímu. Halbe Zijlstra, státní tajemník ministerstva školství, kultury a vědy, který je vedle ministra tím, kdo prakticky disponuje financemi, zcela ignoroval doporučení své kulturní rady (Raad voor Cultuur) a v červnu zveřejnil plán jednoho z největších rozpočtových škrtů, jaké kdy proběhly: o více než jednu čtvrtinu. Navíc to vypadá, že plán se má vyhnout těm nejštědřeji financovaným institucím, velkým muzeím, knihovnám, orchestrům či divadlům. Peníze se najdou i pro kulturní dědictví a amatérskou kulturu. Pro oblast vizuálního umění to ale znamená hotové neštěstí. Polovinu z organizací zřejmě čeká částečné či úplné rozložení. Škrty by měly vejít v platnost již v roce 2013.
Nizozemsko zjevně nebude jediným případem v Evropě – a každý, kdo v posledních letech sleduje kulturní politiku ve vlastní zemi, nalézá podobnou situaci. Holanďané jsou ovšem prvními, kdo přichází s tak drastickými a pro rozmanitost kultury nepřátelskými postupy, zašlapává menší skupiny a podporuje zejména hlavní proud kulturní zábavy. Pokud z tohoto dění vyčteme nějaký smysl, můžeme se naučit předvídat, co přichází do dalších zemí.
Klobása kreativních průmyslů
Tento proces ale začal již před drahnou dobou. Zdá se, že podobná rozhodnutí ovlivňuje několik hlavních faktorů. Za prvé, objevuje se kultura pragmatického pohybu ke středo-pravé pozici, s protekcionistickou vládou, netolerantní ke všemu, co nezapadá do obrazu smyšlené historické většiny – tedy k minoritám všeho druhu, zahraničním pracovníkům, alternativní kultuře atp. S tím jde ruku v ruce odlišný typ politického profilování: manažerský politik, který vykonává dohled nad fungováním jednotlivých sektorů na základě pravidel neoliberální ekonomie. Což v případě kultury znamená, že zodpovědnost již nespočívá v udržování živé, rozmanité a rozvíjející se kulturní scény, podporované a podněcované vládou, nýbrž ve vykonávání rozpočtových záležitostí, založeném na neomaleném sledování toku příjmů a výdajů jednotlivých kulturních organizací. Těm bude nadále možné poskytovat menší podporu a přitom se spoléhat na aspoň částečný obrat těch úspěšnějších „kreativních průmyslů“.
Kreativní průmysly vytvářejí jedinou klobásu ze směsice vysoce industrializovaných organizací: z reklamních a marketingových, televizních a filmových společností, z internetu a mobilních technologií, hudebního průmyslu, tištěného a elektronického publikování, videa a počítačových her. Začínají ovšem zasahovat také tradiční oblasti vizuálního (malba či sochařství) a divadelního umění (divadlo, opera, tanec), autorskou hudbu, muzea a knihovnické služby. A ovšemže také umění, spojené s alternativními médii (elektronické umění, oblast performance, internetové umění). Aby to bylo ještě hrozivější, prosakují i do takových tvůrčích aktivit, jako jsou řemesla, móda, design či výroba domácích potřeb. Je celkem jasné, kdo v této hře kreativního byznysu, bez podpory, jež by garantovala kulturní diverzitu, může přežít.
Kultura měla moc peněz
Právě taková je v současnosti situace v Holandsku. Každá experimentálnější organizace má již pár let vlastní mediální laboratoř. V posledních letech došlo k posunu od kultury k e-kultuře (což je holandský vynález, který v zásadě neznamená nic jiného než speciální typ mediální laboratoře), provázané s některou z komerčních designérských či vydavatelských firem. Další fáze spočívá v seškrtání veškeré podpory pro tyto oblasti a v jejich vhození na volný trh – s oficiálním komentářem, že je to pro ně dokonce lepší. Státní tajemník Zijlstra tvrdí, že tímto způsobem se kulturní sektor stane nezávislejším na státní podpoře, a že jej tak motivuje k hledání dalšího financování. Mezitím, mimochodem, došlo v kulturním sektoru také ke zvyšování daní.
Pár dní po ohlášení radikálního plánu kulturního tajemníka sepsaly holandské organizace V2, Waag Society, STEIM, Mediamatic, WORM, Submarine Channel a NIMk, zaměřené na nová média, společně dopis, v němž mimo jiné tvrdí, že návrh zcela popírá „existenci nových médií jakožto nezávislé umělecké disciplíny“. Dne 24. června reagovaly četné evropské kulturní instituce na nizozemskými umělci iniciovanou výzvu k účasti na protestním happeningu Art bomb. Ten spočíval v poledním zahalení jednotlivých lokací barevným dýmem symbolizujícím odpor proti vzrůstajícímu přezíravému přístupu k umění a vyjadřujícím solidaritu s těmi, kdo jsou výraznými škrty v rozpočtech nyní nejvíce ohroženi.
Heteronomní hobby
Reakce jsou smíšené. Počáteční veřejné protesty ve formě petic, protestních shromáždění a pochodů prozatím téměř utichly. Někteří dokonce tato opatření podporovali. Tvrdili třeba, že kultura měla v minulosti příliš peněz a že takto pokračovat nelze (známé je volební prohlášení Geerta Wilderse, vůdce populistické strany PVV, že podpora umění je jen „levicové hobby“). Většina z reakcí je ale spíše pochmurná. Rozhodnutí nepodporovat nejstarší vzdělávací programy v umění, které probíhají na amsterdamské Rijksakademii nebo na Jan Van Eyck Akademii v Maastrichtu, vysílá jasný signál o tom, co zbývá z kultury: zřejmě povrchnější zábava. Jeden z pozoruhodných průvodních jevů lze sledovat na příkladech Amsterdamského muzea a skanzenu Openluchtmuseum. Má dojít k jejich uzavření, přitom však tyto instituce dostaly podporu na to, aby své sbírky přetavily do digitálního formátu.
Časopis e-flux (www.e-flux.com) v úvodníku speciálního čísla věnovaného vzestupu pravicových populistických hnutí v různých evropských zemích (č. 22/2011) uvádí, že většina současného populismu je založena na návratu k národním a ideologickým pramenům, což vede k charakteristickému využívání a zneužívání kultury a zejména umění. V článku A Heteronomous Hobby – Report from the Netherlands (Heteronomní hobby – reportáž z Nizozemska) historik umění z Amsterdamské univerzity Sven Lütticken rozebírá, jak témata národní identity postupně prosakují do kultury. Na svém blogu (svenlutticken.blogspot.com) k tomu dodává, že problémem je neexistence obecné strategie, která by poskytla vodítko, jak se nyní zachovat. Mnohé kulturní instituce v zoufalství přejímají vládní ekonomický princip, ovšem diskurs, který „odmítá akceptovat ideologický rámec vytvořený Zijlstrou“, tu prozatím chybí.
Gívan Belá je belgický zvukový umělec žijící v Praze a na Vysočině.