Sodoma kam se podíváš

Pier Paolo Pasolini (1922–1975) je znám v prvé řadě jako filmový režisér, v druhé jako prozaik a básník a až následně, pokud vůbec, jako esejista. Ani vydání souboru Zuřivý vzdor na tomto pořadí asi nic nezmění a po pravdě k tomu není důvod. Přinejmenším ale toto seznámení s nezanedbatelnou složkou jeho tvorby přináší příležitost zjistit, že Pasoliniho filmové, literární i esejistické dílo vytváří celek, jenž se zabývá obdobnými obsahy z různých formálních perspektiv. Eseje Zuřivého vzdoru pocházejí ze dvou posledních sbírek Korzárské spisy (Scritti corsari, 1975) a Luteránské listy (Lettere luterane, 1976), tedy z období předsmrtného a, z hlediska vydání, posmrtného. Je to také doba, kdy se Pasoliniho vždy vyostřená pozice ještě více vyhrocuje, připomeňme jen jeho poslední film Saló aneb 120 dní Sodomy (1975), který je dodnes považován za jeden z nejkontroverznějších snímků vůbec.

Lednička a víkend v Ostii

Jelikož většina textů původně vycházela v deníku Il Corriere della Sera, témata esejů jsou velmi časová a většinou i velmi „italská“. Objevují se mezi nimi reakce na aktuální výsledky referenda o legalizaci potratů, kriminalita, soudobá politická scéna i katolická církev. Soustavně se vrací otázka fašismu (případně klerofašismu) jako něčeho nikoli minulého a vyřízeného, nýbrž současného a stále prostupujícího italskou společností. Nejsoustavněji se ale opakuje téma „laického hédonismu“ a homogenizujícího tlaku konzumní společnosti. Právě konzumerismus je Pasolinimu „bestií“, proti které vede nesmiřitelný boj, spojuje ho s „totálním fašismem“.

Jeho postoje jsou jednoznačně levicové, ale i značně nostalgické. Tak když říká „za časů Leopardiho ještě mohl průměrný člověk zvnitřňovat přírodu a lidství v jejich ideální čistotě, kterou objektivně obsahovaly; dnes však může průměrný člověk zvnitřňovat leda Fiata šestistovku, ledničku či víkend v Ostii“, ozývá se stejnou měrou odpor vůči konzumní současnosti jako melancholický stesk po pravdivější minulosti. Sám v jednom eseji připouští, že teskní, a to po „rolnickém světě, přednárodním a předprůmyslovém“. Podléhá tím pokušení, které lákalo některé levicové myslitele v druhé půli dvacátého století, totiž utéci před všeobjímajícím spotřebním kapitalismem do čistší a nevinnější minulosti (neodolal mu ani takový Theodor W. Adorno se svým kulturním konformismem, zhlížejícím se v klasických dílech a odmítajícím například jazz).

Politika koitu

Jsou-li některé momenty esejů na komunistu, jímž Pasolini byl, podivně „reakční“, je to právě díky tomuto Pasoliniho omylu: ohlížení se po ideálu autenticity (který se může nacházet přinejlepším vpředu a je tedy nenastalý a limitní, ale dost možná také neexistuje vůbec nikde) nazpět. Jestliže tvrdí, že „církev, vlast, rodina, poslušnost, kázeň, řád, spořivost, morálnost“ byly autentickými hodnotami místních kultur a represivními se staly až povýšením na národní konformismus, pomíjí, že právě z „autenticity“ hodnot komunitarismu lokálních společenství plyne fašismus, represivnost a pronásledování odlišností.

Klíčový pro pochopení Pasoliniho „reakčních“ momentů je esej Odvolání „Trilogie života“. Odhaluje hořké zklamání z toho, že vybojovávané svobody – ve slavné trojici filmů Dekameron (1970), Canterburské povídky (1972) a Kytice z tisíce a jedné noci (1974) se tento boj týkal tělesnosti a sexuality – se staly součástí vládnoucího konzumerismu. Toto zklamání, vztahující se k vlastnímu dílu, je tak velké, že Pasolini trpce prohlašuje: „Dnes již těla a pohlavní orgány nenávidím.“ Zaznívá z něj děs vědomě menšinového (homosexuála) tváří tvář konzumnímu hegemonismu, jehož moc už není represivní, ale permisivní. Neexistuje v ní tedy přímé pronásledování, ale ani žádné místo pro diferenci. Svobodná (povolená) sexualita je „povinná“ a heterosexuální. Asi nejvíc se podivuhodnost Pasoliniho „reakcionářství“ projevuje na jeho vztahu k legalizaci potratu. Nejen že ji jednoznačně odmítá, je přímo „traumatizován legalizací potratu“ – a spojuje ji s netolerancí k homosexualitě (kvůli té vlastně stojí vně problému). I když toto trauma samo je důsledkem reziduálního tradicionalismu, a tedy reakce, důsledky, které z něj vyvozuje, už takové nejsou. Prvotním problémem pro něj není potrat, ale koitus, jenž je „politickou záležitostí“. Privilegium normality je zločinné a tak kromě rozšíření antikoncepce a prevence početí žádá i afirmaci odlišností: tam, kde je heterosexuální vztah vyšinutím, vztah „homosexuální představuje jistotu“.

Kritik kterým směrem?

Přes tuto zvláštní dvousečnost (či možná spíš vícesečnost) Pasolini není vágní kritik všeho a všech, jak by nás chtěl přesvědčit autor českého doslovu Martin C. Putna. To, co Pasolini kritizuje, pojmenovává velmi přesně: „… přesvědčení, že historie je a nemůže nebýt historií buržoazní.“ Odtud vyvěrá „reakčnost“, nostalgie a návraty. Konzumní společnost zevšeobecňuje buržoazní hodnoty a způsob života a snaží se je absolutizovat – a právě to Pasoliniho přivádí k zuřivosti. Kulturní homogenizace, která probíhá napříč třídami („už neexistuje žádný opravdový rozdíl mezi měšťáky z Parioli a proletáři z předměstí“), aniž by zmizely třídy samy. Proto podle něj „Marxovo tvrzení, že kapitál proměňuje lidskou důstojnost na směnné zboží, nemělo nikdy větší pravdu než dnes“ – kvůli „totálnímu zburžoaznění“, doplnění „hédonistické ideologie kontextem falešné tolerance a falešného laicismu, tedy falešné realizace občanských práv“ se ztrácí nejen možnost proti této proměně bojovat, ale i být si jí jen vědom.

Právě v tomto místě se eseje prolínají s Pasoliniho posledním snímkem Saló aneb 120 dnů Sodomy. Jestliže se v Saló konzumují hovna, je to proto, že tímto způsobem Pasolini smýšlel o konzumní společnosti. A jestli se čtyřem filmovým libertinům nikdo nepostaví na odpor, odráží to Pasoliniho pohled na soudobou – ale vlastně i naši – společnost, homogenizovanou a zpasivnělou všeobjímajícím konzumem. V posledních slovech posledního textu, projevu, který Pasolini už nestihl přednést, protože byl zavražděn, se ozývá spíše než zuřivost trpělivé, i když poněkud pesimistické odhodlání: „Proti danému stavu věcí se podle mě nedá dělat nic jiného než nadále usilovat být sami sebou: to znamená být nepoznatelnými, nepředvídatelnými. Na velké úspěchy ihned zapomenout a nadále tvrdošíjně a neohroženě zůstávat v opozici, ztotožňovat se s odlišným, rouhat se a pohoršovat.“

Autor je publicista.