Na novém festivalu Babel Prague na začátku října vystoupila Pauline Oliveros, tvůrkyně, která už pět dekád hraje zásadní roli ve vývoji světové experimentální hudby. Její osobní vývoj šel s proměnami hudební scény někdy souběžně, jindy se tvrdohlavě ubírala proti proudu.
V šedesátých letech vkročila Pauline Oliveros do hudebního dění jako autorka především elektronických skladeb libující si ve vytváření kvílivých zpětných vazeb. Významným kusem z tohoto období je Bye Bye Butterfly (1965), v němž se z proměnlivých vln šumu vynoří fragment hlasu z opery Giacoma Pucciniho Madam Butterfly. V té době stála Oliveros společně s Mortonem Subotnickem a dalšími skladateli u vzniku San Francisco Tape Music Center, instituce, která dodnes hraje významnou roli v oblasti elektronické a experimentální hudby.
Moderní technologie pojímá Pauline Oliveros v jejich dvojsečnosti. Sama je ve své tvorbě využívá, vedle řady čistě elektronických děl ráda elektroniku propojuje s akustickými nástroji. I její akordeon je hybridní nástroj, obohacený o digitální součásti. Zároveň si ovšem uvědomuje, že technika člověku může nejen rozšiřovat obzory, ale také dávat klapky na oči a špunty do uší. Elektronicky generovaný zvuk má vždycky jasně lokalizovaný zdroj a omezenou dynamiku, zatímco v přírodě jsou zvuky difúzní, plynule se prolínají a pohybují.
Toto nahlédnutí limitů technologie přivedlo Pauline Oliveros v sedmdesátých letech na novou tvůrčí cestu, když se začala zabývat doposud opomíjenou stránkou procesu, v němž vzniká hudba. „Všimla jsem si, že mnozí hudebníci neposlouchají, co hrají! Mají dobrou koordinaci očí a rukou při hraní z not, ale naslouchání není nezbytnou součástí jejich výkonu.“ Poslech začala chápat nikoliv jako pasivní příjem akustických signálů, ale jako samostatnou aktivitu vyžadující ze strany posluchače soustředění ne menší než ze strany hudebníka. Posluchač ani žádného hudebníka nepotřebuje, aby si dopřál zážitek připomínající koncert.
Poslech jako aktivní činnost
„Sedím tiše s nastaveným budíkem, zavírám oči a otvírám uši. V tomto okamžiku se zvedá opona a představení začíná. Mé okolí ožívá, každý zvuk odhaluje osobnost svého původce. Několik zvuků se mi v uchu zasekne jako ,basso ostinato‘: souvislé hučení továrních strojů v dálce a dutý zvuk kapající vody v nedaleké fontáně. Toto zvukové pozadí je přerušované pronikavým ptačím motivem. Náhlý závan dechu se přežene po desce stolu. Stránky mé knihy odpoví rychlým praskáním. Domovní dveře zaskřípou a vzdychnou stejným tónem jako staré houpací křeslo a s bouchnutím se zavřou. Slyším závěs visící z otevřeného okna, jak šustí o hrubou omítku, zatímco šňůra vyťukává synkopy o okenní tabulku.“
Úvahy nad aktivním poslechem vedly až ke konceptu nazvanému Deep Listening, tedy „hluboký poslech“. Ačkoliv se Oliveros sama inspirovala u různých – převážně asijských – náboženství a filosofických škol, svou ideu chápe zcela nenábožensky, spíše jako návrat k čemusi, co lidstvo zapomnělo správně používat. „Když vstoupíte do prostředí, kde jsou ptáci, hmyz nebo zvířata, jejich naslouchání se na vás zcela zaměří. Jste vnímáni. Vaše přítomnost pro tvory v daném prostředí může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Naslouchat znamená přežít!“
Mezi meditací a improvizací
V praxi se metoda Deep Listening vtělila do stále se rozrůstající série kompozic-návodů, které sahají od naslouchání tepu vlastního srdce po komplikovaná skupinová rytmická cvičení. Pro zájemce jsou též pořádány pobyty v oblastech vzdálených civilizačním ruchům spojené s poslechovými meditacemi.
Zní to jako newageové povídání z knížek Carlose Castanedy, Pauline Oliveros má však oproti podobným šamanům zásadní bod k dobru: stále zůstává tvůrčí a její hudba vycházející z myšlenky Deep Listening je na hony vzdálená plytkým meditačním kulisám. Ať již sama s akordeonem, nebo ve formaci Deep Listening Band, koncertující a nahrávající v jeskyních, obřích podzemních nádržích a jiných zajímavě rezonujících prostorách, často přechází z meditace nad zvuky k divokým a hutným plochám. Potřeba naslouchat prostoru i spoluhráčům vedla k tomu, že se od kompozic zapsaných v notách přesunula k hudbě převážně improvizované, přičemž kromě stabilních spolupracovníků své generace, jako jsou trombonista Stuart Dempster nebo klávesista David Gamper, ráda přizve hudebníky výrazně mladší. Zahrála si tak s kutilskými elektroniky Lucky Dragons nebo argentinským excentrickým triem Reynols. Vydala spoustu nahrávek, pro tuto hudbu však ještě více než pro jinou platí, že opravdovým a klíčovým zážitkem je živé provedení. Tím lépe, že po téměř dvaceti letech si ho domácí publikum opět mohlo připomenout.
Autor je šéfredaktor magazínu His Voice.