Třetí říjnovou sobotu se v 951 městech světa uskutečnily protestní demonstrace „nespokojených". Hrrr na bohaté! – bafaly na titulní straně Lidové noviny, nejspíš jízlivě. Právo označilo situaci patřičněji: Protest proti hamižnosti se zvrhl. I první strana MF Dnes zůstala překvapivě neutrální: Statisíce lidí v ulicích proti bankám. Uvnitř listu ovšem „liberálně" pravicový komentátor Karel Steigerwald nezklamal: nespokojení si prý na své trable zadělali sami, totiž svým (údajným) vehementním sápáním se po sociálních výhodách a sociálním státu! Závratné myšlenkové salto – ale nechme toho, škoda slov.
Protesty vítám, na brzkou změnu myšlenkového vzorce to však nevypadá. Slavoj Žižek má pravdu, snáze si dnes představíme konec světa než konec kapitalismu. Přitom právě konec kapitalismu, aspoň v nám známé formě, se zdá být čím dál nevyhnutelnější. Dnešní společnost však není nakloněna nemyslitelnostem. Umíme si snad reálně představit zánik či aspoň zásadní regulaci jevů jako úrok, reklama, burza, nadměrný zisk neodpovídající významu činnosti, z níž pochází? Naopak. Jako mantru dnes omíláme třeba nadstandard v lékařské péči: bohatí nechť mají lepší zuby! Hle, smutný vrchol tisícileté humanistické tradice lidstva.
Steigerwald se ve svém komentáři posmívá Vladimíru Špidlovi a jeho okřídlené větě – Zdroje jsou. Hned bývalého premiéra osočí, že těmi zdroji myslel život na dluh. Nepátrejme, v jakém kontextu Špidla svou větu pronesl. Obecně vzato výrok sedí: zdroje vskutku jsou. Člověk dokáže zabezpečit své nejrůznější potřeby až závratně. Přesto napětí roste až po zápalné lahve – proč? Na jedné straně obdivujeme chirurga Pomahače z Bostonu, že je s to člověku vykouzlit novou tvář. Zároveň se ale nezvedne jediný důrazný a věrohodný hlas, jenž by zahřímal: když už ty zuby umíme spravit, přece nejde, aby si někdo penězi jistil jejich lepší údržbu! Ale to bychom nesměli být v České republice. Ta je obzvlášť vypečeným hnízdem různých „moderních upírů" (obstarožní Arbesův titul je zas aktuální), kteří umějí obecné zdroje mistrně přidusit, zmanipulovat a nahromadit jejich pomocí nehorázné zisky na úkor všech. Zisky, jejichž výše a způsob nabytí erodují společenost a mění prostor v hrubou a sprostou džungli.
A pak ty věčné dluhy. Jistě, půjčím-li někomu, očekávám splacení. Bez úroku, to normální lidé mezi sebou nedělají. Jenže státní dluhy se nezdají být z těch normálních. Tyto dluhy se vlastně nesplácejí, jen umořují. A neklesá-li náš státní dluh – proč to vlastně nevzdat hned? Přiznejme si, že dluh je nesplatitelný a z jeho umořování se stal mocenský nástroj. Nástroj státu vůči poplatníkům, bank či kdovíjakých finančních kruhů vůči státům… A vkrádá se otázka: není něco z principu vadného na dluhu, jenž pouze roste a trvá, ale splacen nebude nikdy? Není něco vadného na institucích, jež skrze manipulaci s cizími penězi nakonec disponují tolika svými penězi, že půjčkami drží v šachu celé národy?
V souvislosti s Afrikou ta nemyslitelnost již padla: Odpusťte dluhy! Jeden druhého břemena neste, stojí na kříži na Hvozdu v Lužických horách. U Řecka či euroatlantické zóny by však představa odepsaných dluhů zněla šíleně. Dluhy se mají splácet! A vůbec, nejlepší bude poslat vám složenku rovnou domů. Dlužíte obstojné hausnumero! Jenže nevíte komu, odkdy, kde ty peníze jsou, žádná naděje splatit dluh vlastní silou a jednou provždy. Je to váš dluh – i není. Ačkoli: původně je půjčka generována z vašich zdrojů (nalitých do bank), ty ovšem v průběhu manipulace začnou tvořit už jen svůj zisk, provázený „něžným" mocenským nátlakem…
Naivní řeči, řeknete si. Souhlasím. Přesto mě mrzí, že kolem sebe neslyším víc přímočaré a srozumitelné naivity. Vadí mi, že jsme vazaly ekonomických a finančních dějů, do nichž nemáme šanci odborně nahlédnout. I tím jsme drženi v šachu: nad ničím příliš nehloubej, stejně to nepochopíš. Jen splácej, splácej. Na nespokojených protestantech mě přitahuje právě kus netrpělivé a svěží naivity: lehnu si do spacáku před newyorskou burzu, neboť víc už nevím.
Takový Joseph Stiglitz, lauerát Nobelovy ceny za ekonomii, jehož nebudeme podezřívat z naivismu, ví víc. A tak potěší, když Stiglitz v rozhovoru pro Respekt č. 42 doporučí právě regulaci finančních trhů, tedy něco, čeho naléhavou nutnost intuitivně cítí okupanti na Wall Street. Potěší i herečka a spisovatelka Táňa Fischerová, když ve Tvaru č. 17 řekne naplno: Zmíráme na hypertrofii ekonomiky. Ano, všichni ten stav vnímáme, víme, že má své hlubší příčiny i symboliku, přesto je důležité vyslovit i jen tu „naivně" patetickou formulaci: Zmíráme zduřelým kupčictvím a je nám už fuk, co na to ekonomové.
A pak narazíme na zuřivý idealismus, jenž nás znovu odrovná a omámí. Stalo se mi nad nedávno objevenou knihou Grafik Vladimír Boudník (2009), skvěle sestavenou Vladislavem Merhautem. Své slavné manifesty explosionalismu v nemyslitelném roce 1949 začíná Boudník mocnou dvouslabičnou větou: „Lidé." S naivismem schopným roztavit severní točnu píše: „Je čas nahradit mamon lidstvím… Dbejte, nechť lidé hledají naplnění v těchto bodech: v práci, umění, hravosti a lásce…" Opisuji si ty věty a stýská se mi po tom bláznovství. Kniha mimo jiné odhaluje Boudníka co podivuhodného literáta, Hrabalova inspirátora. Jakož i nádherného lidského rebela, dříče, parťáka, vizionáře. „Když shořím, tak shořím –"
Mamon a „naivismus"? Merhaut líčí, jak Arsén Pohribný jednou k Boudníkovi přivedl návštěvu z Německa. Vladimírek předvedl v akci svou satinýrku, a jak měl ve zvyku, čerstvé grafiky rozdal přítomným. Návštěva se chtěla finančně odvděčit, ale Boudník, toho dne zcela švorc, kategoricky odmítal. Němci přesto položili pár stovek na stůl. Při loučení Vladimír na poslední chvíli vsunul smotek peněz jednomu z nich zpátky do kapsy. Pak si umyl zadělané ruce a vyrazil do hospod, aby mu někdo půjčil na pivo.
Bankéři a manažeři, jděte se vycpat.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.