Napětí mezi beztvarostí a tvarem

Fascinace podobami jazyka je společná řadě vašich textů, v nejnovější Lucemburské zahradě ale poprvé gramaticky konstruujete zcela nový jazyk: závěrečný dodatek obsahuje kromě slovníčku i jakousi minimální mluvnici yggurštiny. Při procházení yggursko­-českým slovníčkem jsem se jako čtenář nedokázal ubránit (nakonec marné) snaze zahlédnout nějaký motivační klíč, který snad mohl působit při vytváření oněch jinosvětových lexémů. Odkud k vám přicházely? Jak se rodí takový jazyk?

Ve Zlatém věku mě zajímala otázka možnosti jazyka, který by strukturoval skutečnost úplně jiným způsobem, než to dělají jazyky, které známe. Jazyk, kterým v té knize hovoří ostrované, se od známých jazyků liší tím, že vytváří jinak pojmy, má označení pro skutečnosti, které by nás nikdy nenapadlo pojmenovávat zvláštním slovem, a naopak zase nemá žádná slova pro označení našich nejběžnějších jevů. A to přemýšlení o jinak strukturovaných jazycích není především důsledkem zájmu o vytváření nějakých bizarností, které nemají s naším světem nic společného, spíše je to cesta k tomu, jak uvidět novým způsobem vlastní jazyk a svět. V konfrontaci s možností jazyka, který pořádá skutečnost jiným způsobem, jako by se ukazovalo, že jazyk a pohled, jakým se díváme na skutečnost, jsou něčím stejně podivným a fantastickým, a v té podivnosti a fantastičnosti stejně fascinujícím a zázračným.

V Lucemburské zahradě jde o něco trochu jiného. Z oskenovaných lístků z pozůstalosti profesora Rosse, které si hlavní hrdina prohlíží na webu, se zdá, že yggurština má dost podobnou gramatickou strukturu jako třeba čeština a že ani tvoření pojmů se neřídí nějakým zvlášť odlišným režimem. Musíme mít ale také na paměti, že hrdina připouští i možnost, že to celé je jen profesorova mystifikace. Jestli čtenáře zajímá, jak to je, musí si na to přijít sám. A když se ptáte, jak se rodí nový jazyk v literárním díle: rodí se podobným způsobem jako literární dílo samo – z určitého tónu, který postupně přechází do tvaru, a přitom se v tom tvaru pořád ozývá. Jednotný tón yggurštiny je dán především tím, že v ní převažují znělé souhlásky nad neznělými a že se tam kromě zdvojených souhlásek nevyskytují žádné souhláskové skupiny.

Tim Conley a Stephen Cain uspořádali před několika lety celou encyklopedii fikčních jazyků, nevzniká tu tak vlastně prostor pro komparativní fikční jazykovědu?

Taková fikční jazykověda by asi byla především jakousi psychoanalýzou tvůrců těch jazyků. Ale mohla by se proměnit ve skutečnou jazykovědu, kdyby některá z řečí nějakým způsobem ožila. A to asi není úplně vyloučené – vím, že jsou lidé, kteří se spolu baví klingonsky nebo elfsky, a je možné, že se nějaký takový jazyk jednou přelije přes hranice úzké komunity a začne se organicky vyvíjet, třeba se začne prolínat s už existujícími jazyky, vytvářet pidžiny, nebo naopak se stane literárním jazykem jako latina ve středověku. Ostatně když obrozenci zaváděli jako spisovný jazyk češtinu šestnáctého století vylepšenou neologismy, také vlastně uváděli do života jazyk svého snu a nechali jej žít a vyvíjet se.

Důležitým motivem řady vašich textů je cesta a putování, málokdy je ale cestovatel pouhopouhým turistou. Jaký cestovatel (a turista) jste vy sám?

Řekl jsem, že literární dílo se rodí z určitého tónu, ten se mi často objevuje jako duch určitých míst, který vydechuje zárodky příběhů. To je asi hlavní důvod, proč je v mých knihách tolik cestování a proč název mnoha z nich má něco společného s prostorem. Určitě je tu také vliv dobrodružných knížek, které jsem četl v dětství a které možná pořád zůstávají mým hlavním literárním vlivem. Mám rád moře, ostrovy a města, okamžiky, kdy se seznamuji s neznámým městem, kdy chodím po ulicích a vytvářím si osobní mapu města s vlastními mýty a s tajnými centry a periferiemi. Město se tak stává scenerií a počátkem ještě nezrozených příběhů a někdy mi připadá, jako by se ty příběhy ukryté v půdorysu města domáhaly skoro násilím, aby byly vysloveny.

Nelákalo vás někdy vyzkoušet si takovou čistou „dobrodružnou knížku" vytvořit po svém? Ponořit se do čirého žánru? Napsat scénář ke komiksu nebo dobrodružné počítačové hře jak z Bílých mravenců?

Tohle všechno mě láká pořád, ale nevím, jestli se k tomu dostanu. Také si myslím, že i kdybych začal psát čistě dobrodružnou knížku, po nějaké době by stejně začala vypadat stejně jako všechny moje ostatní – proces psaní má vlastní zákonitosti, které autor tak úplně neovládá, a chtít psát jinak je tak trochu jako chtít si změnit silou vůle barvu vlasů.

A v souvislosti s tím: přitahuje vás vůbec potencialita vizuálního zpracování oněch tónem rozeznělých příběhů?

Ano, původní beztvarý tón směřuje k tvaru, a tedy také k určité vizuálnosti představy. Na psaní je nejzajímavější tahle hra mezi beztvarostí a tvarem, kdy se jedno rodí z druhého – jak říkal Karl Kraus, myšlenka se rodí z řeči a pak zpětně řeč utváří. Proto bychom měli být ostražití, když si nějaký spisovatel stěžuje na jazyk a tvrdí, že se snaží vyjádřit něco tak hlubokého, že to uniká řeči, že na to řeč nestačí. Tím jen dosvědčuje, že vyňal zamýšlený smysl z této hry vzájemného plození a udělal z výrazu pouhý prostředek – takovým způsobem se ale nemůže narodit nic živého a zajímavého. Kolem vyslovených vět a kolem vět, které se teprve formují, krouží další slova, chvěje se spousta nových obrazů a myšlenek, které překvapují autora a které bývají daleko zajímavější než to, „co chce autor říci" a co nutí řeč vyjádřit.

Řekl bych, že v tom, co píšu, je vizuální stránka dost výrazná. S vizuálností asi souvisí i to, že skoro na každé besedě se čtenáři dostanu otázku, jestli si své knihy dovedu představit zfilmované. Odpovídám, že si je tak představit dovedu, protože i při psaní vidím příběh jako barevný 3D film. Ale pochybuji, že se někdy zfilmování dočkám: filmy, které točí čeští režiséři, mě moc nezajímají, a tak předpokládám, že je zase nezajímá, co já píšu.

Když překlady vašich knih anglofonní Amazon zařazoval do tipů na nejlepší nové romány, včlenil vás do žánrové kategorie science fiction – fantasy, ve vašem miniprofilu na stejných stránkách pak figuruje označení „an exponent of the literary style known as magic realism". Je pochopitelné, k čemu mohou být takové kategorie žánru, směru či školy užitečné čtenáři, čím jsou ale pro vás jako pro autora?

Pokud jde o magický realismus, myslím, že jde o omyl, který někdo zavedl, a pak to od něho všichni opisovali. Já jsem byl ovlivněný vším možným od německého romantismu po americký kyberpunk, ale zrovna magický realismus – pokud se jím rozumí literatura, jakou píše třeba García Márquez – mi nebyl nikdy nijak blízký a neovlivnil mě ničím. Naproti tomu mi nijak nevadí, když mě řadí do žánru „SF&F", tam je hodně věcí, které mám rád a které na mě působily. A na druhé straně vidím, že je dost vyznavačů sci­-fi, které zajímá to, co píšu. Mám pocit, že tato komunita lidí je dneska hodně otevřená, že si s klasickými kolonkami nedělá moc starosti a že je schopna se zajímat i o věci, které jsou na hranici žánru, nebo třeba až za ní.

Nedělají si ale s takovými „škatulkami" těžkou hlavu spíše vyznavači nežánrové „vysoké literatury"? Nestala se z žánru vlastně jen jakási vymezující, degradující kategorie, která arbitrům vkusu umožňuje vyloučit některé nehodící se texty z konsenzuálně „uznávaného" literárního dění?

To asi ano, ale naštěstí ta díla žijí vlastním životem a vyzařují své působení bez ohledu na arbitry vkusu. A dobří spisovatelé se nikdy nestyděli znát se ke svým láskám z oblasti dobrodružné literatury: třeba Julien Gracq se vyznal z obdivu k Vernovi a Ray Bradbury k Edgaru Rice Burroughsovi.

V Lucemburské zahradě se nachází řada přímých intertextových odkazů do světů moderní popkultury: tu nějaká postava připomíná Karu Thrace ze seriálu Battlestar Galactica, jindy dojde na Piráty z Karibiku či veleúspěšný seriál Lost (Ztraceni). Sledujete vlastně souvisleji i moderní žánrovou tvorbu, nezávisle na médiu? Neuzurpuje si aktuální seriálová tvorba trochu onu funkci, kterou dříve výsostně naplňovala dobrodružná literatura?

Seriály jsou různé, a je pravda, že já si představuji peklo tak, že mi tam budou pořád dokola promítat ty nejoblíbenější české. Na druhé straně mám rád třeba právě nové řady Battlestar Galactica, protože mi připadá, že patří k těm dobrodružným dílům, která uchovávají jistou mytologickou tradici, jež z „vysokého" umění vymizela. Také napětí mezi fantaskností a civilností je tu blízké mému pojetí imaginace. Text Návrat z Druhé strany, který je vložený do Lucemburské zahrady, opravdu čerpal z atmosféry toho seriálu – a zdá se, jako by postavy oblékal stejný kostymér –, i když se v něm také snadno najdou ozvuky z Juliena Gracqa a Ernsta Jüngera. Ostatně, měl bych docela chuť ten fragment dopsat.

Archaická struktura mytického vyprávění nebo obřadu, která se pak přelévá do eposu a později do dobrodružné literatury, byla také svým způsobem seriálová: hrdina cosi hledá a přitom bloudí, prochází řadou relativně oddělených setkání na oddělených místech, která ústí v poukaz k dalšímu setkání. Takovou strukturu má Odysseia, Novalisův Heinrich von Ofterdingen, Poeova Dobrodružství Arthura Gordona Pyma nebo Chandlerův Hluboký spánek, tenhle archetyp a tohle podobenství nám dneska uchovává právě žánr dobrodružného románu či filmu – anebo televizního seriálu.

Pontmercy a Cosette z Bídníků se prvně potkávají v Lucemburské zahradě, pro Paula, protagonistu vaší nové knihy, je zas tento park na levém břehu Seiny iniciačním prostorem při setkání s „velkou šifrou světa". K iniciaci často docházívá v lese, nebrání se ale tedy zřejmě ani parkové úpravě. V čem spočívá ta svůdnost Lucemburských zahrad jako prostoru literárního textu?

Lucemburská zahrada je asi častou literární scenerií, já sám mám doma v knihovně hned dvě knížky – od Rémy de Gourmonta a Richarda Aldingtona –, které mají Lucemburskou zahradu přímo v názvu. Ale v mé knížce nebyla Lucemburská zahrada na samém začátku a nebyla tím nejdůležitějším místem, dostala se tam až s vývojem děje. Na začátku bylo jedno náměstíčko u Pantheonu se zvláštní atmosférou, poznamenanou vysokou polohou nad městem – mám rád městské kopce –, a určitá oblast mezi bulvárem Saint­-Michel a rue de Rennes s atmosférou uzavřeného světa, místo, o kterém nepíší bedekry, protože tam „není nic zajímavého". Lucemburská zahrada se do knihy dostala, když se začal rozvíjet děj ze silových vztahů v magnetickém poli mezi těmito dvěma centry, pros­tě proto, že leží uprostřed a siločáry rodícího se příběhu jí procházely.

V čem spatřujete přitažlivost parků a jiné urbánní zeleně, čím jsou důležité pro vás a vaši tvorbu – vždyť i v Druhém městě sehrává podstatnou roli Petřín…

Já mám městské parky rád, ale jsou zrovna příkladem toho, že věci, které má člověk rád v životě, nemusí být vždycky inspirativní pro knihy, které píše. Pokud jde o městskou přírodu, jako scenerie příběhů a jako jejich líheň jsou pro mne daleko důležitější třeba železniční náspy zarostlé spletitým zaprášeným křovím, suchá tráva na dvorcích činžáků, podezřelá zeleň tlačící se do města na jeho okrajích.

Zdá se ale, že minimálně podle ne zrovna úspěšně tajených plánů developerů nemají taková místa v moderních metropolích právo na přežití – stačí se podívat na to, co se děje s Masarykovým nádražím či Nákladovým nádražím Žižkov. Dokážou se taková místa bránit?

Pro některé takové zóny je snad jakási naděje na přežití v tom, že se jedná o místa, která jsou pro developery „neatraktivní", ale celkově nevidím moc důvodů k optimismu. K životu města a k jeho zdraví patří rovnováha mezi jeho světlou a temnou stránkou – to známe z Tao te ťingu: „Vysoké a nízké se navzájem pojí…" Před dvěma týdny jsem se jako posluchač zúčastnil u nás v Centru pro teoretická studia workshopu právě na téma takových opomíjených prostor a třeba Jiří Sádlo je tam přirovnával k nevědomí měst a mluvil o nesmyslné snaze zbavit města tohoto nevědomí, převést všechno do řádu jasného, ovládnutého vědomí.

Městské prostory tvoří základní hrací plán vašich próz, jak se díváte na jejich současné proměny – ty „erozní" přirozené i ty s agresí vymáhané násilné?

O promarněné příležitosti ­architektury a urba­­nismu posledních dvaceti let se v poslední době často mluví – dost se toho poničilo, máloco zajímavého se postavilo. Naše města jsou nemocná a my můžeme jen sledovat postup nekrózy v historickém centru a nádorů na okrajích. V čem jejich nemoci spočívají, ví leckdo, ale ti, kteří mají moc s tím něco udělat, o tom nechtějí nic slyšet. Neviděl jsem třeba v žádném městě v cizině, že by si krásnou historickou ulici v centru nechali zohavit takovým způsobem, jak je tomu třeba v případě Karlovy ulice. Lidé, kteří tam žijí, by se prostě za něco takového styděli a nepřipustili by to. Kdyby jim někdo od nás vykládal, že to je tak správně, protože to vyžaduje volný trh, asi by si o něm mysleli, že se zbláznil. Ale jakási naděje tu přece jen je, město je organismus, který se dovede bránit, dokud žije, i když to má u nás dost těžké. Třeba přijde doba, kdy opuštěná satelitní městečka zarostou křovím a stanou se místem dobrodružných dětských výprav. Nebo se tam usídlí kmen, který bude mluvit klingonsky.

Jak píšete? Dodržujete pravidelný rytmus a denní penzum stran, nebo se naopak necháváte textem zcela pohltit a vést?

To je špatná alternativa. Ve skutečnosti se snažím dodržovat pravidelný rytmus, a přitom se nechávám textem pohltit a vést, obojí se spolu snáší docela dobře. Potřebuji psát pravidelně, což není tak jednoduché, protože kromě psaní beletrie mám ještě jiné povinnosti a zájmy. Myslím, že daleko lepší než stanovovat si denní počet stránek je určit si počet hodin, kdy člověk píše, a přísně to dodržovat, i kdyby se ty hodiny měly prosedět nad prázdným papírem nebo před prázdným monitorem. Při psaní prózy si člověk nemůže říct, když ráno vstane: „Dneska nějak necítím žádnou inspiraci, tak psát nebudu, počkám si na jindy" – ale to je snad banalita. Ostatně když čtu, jak taková „inspirace" vypadá, tak myslím, že jsem nikdy v životě nic takového nezažil, já prostě sedím, vymýšlím příběhy a splétám je dohromady a žádnou inspiraci k tomu nepotřebuji. Na druhé straně se nechávám vést textem v tom smyslu, že píšu bez plánu, nechávám příběh, aby rostl sám ze sebe. On pak obvykle naroste do několika větví, ty je třeba pospojovat, a to je zase práce, která má dost společného s řešením matematické rovnice. A vlastně je zvláštní, že tahle činnost připomínající matematiku není v žádném rozporu s imaginací, třeba s hodně divokou imaginací se navzájem podporují a nahrávají si.

Rozhovor byl veden korespondenčně ve dnech 24.–28. 10. 2011.