Jsem spíš klokan než býk

V češtině je váš komiksový Ibikus novinka, od završení původního čtyřsvazkového francouzského vydání ale uplynulo deset let. Jak na roky strávené s Tolstého malým ruským člověkem vzpomínáte?

Na Ibikusu jsem pracoval pět let a každý den té práce mi přinášel radost. Neustávající hledání způsobu, jak věrně vyjádřit původní text, toho neuchopitelného „ducha předlohy", bylo zábavné a podnětné. Den za dnem přede mne nerozsáhlá Tolstého kniha kladla nové výzvy. Nemenší radost mi ale činilo sledovat, jak se přede mnou onen příběh postupně vyjevoval, postavy dostávaly tvar a pomalu vystupovaly z nerozlišitelného pozadí. Byla to veskrze utěšená práce: od počátku nad prázdným papírem až do konce, kdy jsem signoval poslední z více než pěti set stran.

Soudě podle některých autorských vyjádření, rozhovorů či osobních zpovědí mívají silné postavy občas ve zvyku u svých tvůrců přežívat, zabydlet se v jejich myslích a nadále ovlivňovat další autorovu tvorbu. Ovlivnil Semjon Něvzorov vaše pozdější díla, komiksová či filmová?

Semjon se do mě rozhodně obtiskl. Nebude to asi ta nejlepší část mého já, ale jeho stopy jsou stále dobře patrné. Oba jsme jako psi: když se zmocníme nějaké kosti, nechceme ji za žádnou cenu pustit. Po těch pěti letech, co jsem na Něvzorovových osudech dennodenně pracoval a pozoroval je z nejbezprostřednější blízkosti, by mi dělalo potíže nechat ho jen tak odejít. Proto jsem začal pracovat na filmové adaptaci Ibikusu. Chceme se prostě znovu sejít.

Na Ibikusu ihned zaujme expresionistická vizualita – jako z pláten Ernsta Ludwiga Kirchnera či Emila Noldeho, z obrazů skupin Die Brücke či Der Blaue Reiter. Co vás vedlo k volbě tohoto obrazového stylu?

Nolde je pro mě jeden z největších vzorů, Ibikusem jsem mu chtěl vzdát hold. Výtvarný expresionismus mě zaujal už dávno a dodnes zůstává jedním z mých nejdůležitějších inspiračních pramenů. I když zrovna pracuji v přímém světle, pokaždé chci, aby povrch mých panelů zůstal organický, živoucí, jako kdyby na něm přece jen ulpívala trocha špíny. Aby vystupovala ona tepající materiálnost hmoty. K tomu mi expresionismus nabízí vynikající vodítka.

Zůstanete expresionismu věrný i v plánovaném filmu? Bude i celovečerní Ibikus odkazovat k Wieneho Kabinetu doktora Caligariho či jiným vrcholům výmarské kinematografie?

Chtěl bych i ve filmu – tak jako v komiksové předloze – zdůraznit práci se stíny, zacházení s kontrastem světla a jeho nadcházející nepřítomnosti. Když jsem pracoval na komiksovém Ibikusu, neustále jsem se navracel k jednomu citátu od Fritze Langa: „Máme strach z toho, co se nachází ve stínu, protože tehdy naše fantazie pracuje. Nebojíme se tolik děsu, který nazíráme v přímém světle."

Na řadě současných evropských komiksových autorů mi připadá pozoruhodné jejich stylové chameleonství, ono neustálé hledání, proměňování a opouštění stylů. Stačí se podívat na práce Guibertovy, Sfarovy, Blutchovy či vaše – radikální změna vašeho výtvarného stylu je kupříkladu mezi Ibikusem a Potůčky okamžitě patrná. Jedná se podle vás o regionální specialitu dnešních frankofonních komiksů, nebo je to obecnější trend ve vývoji komiksové formy jako takové?

Neřekl bych, že stylové variování je vlastností jen moderního francouzského komiksu. Podívejte se třeba na překotný vývoj, kterým prošel jeden z nejlepších dnešních vypravěčů komiksových příběhů, Američan David Mazzucchelli. Myslím, že ty zásadní rozdíly zde nejsou motivovány regionálně, nelze je – jak se občas pro jednoduchost činí – redukovat na protiklad Evropy a Ameriky. Mnohem víc záleží na osobnosti každého tvůrce. Je to obdobné jako ve výtvarném umění: dejme tomu takový Matisse prošel velkým vývojem, ale celý život jako kdyby jen postupně vybrušoval svůj osobitý styl, oprošťoval ho od všeho postradatelného. Oproti tomu třeba Picasso neustále experimentoval, testoval různé techniky a styly, zkoušel, co je vůbec možné. Ani jeden z těch přístupů není jediný správný. Máte býky, kteří se „zabejčí" a jdou pevně jedním směrem. A potom existují klokani, poskakují tu tam, tu jinam. Já osobně jsem asi spíš klokan.

Jak a kdy pak vzniká rozhodnutí, kam takový klokan doskočí?

Po pravdě nevím, to bude spíše spontánní rozhodnutí těla než vědomá volba mysli. Jistě se v tom ale obtiskuje námět zamýšleného díla, ten mě vždy posouvá směrem ke konkrétní formě. Největším výkonem je pro mne vždy vůbec odhodlat se ke skoku. Kdybych se měl ještě zabývat tím, kam dopadnu, asi bych se nikdy nepřiměl odrazit.

Za svou komiksovou kariéru jste vyzkoušel nejrůznější modely autorství: od plné kontroly nad dílem přes adaptaci po týmovou práci, v níž jste působil jako scenárista či výtvarník. Jak se od sebe ty různé způsoby tvorby odlišují a který je vám osobně nejbližší?

Každý z těch způsobů má něco do sebe. Někteří tvůrci vám budou říkat, že nejlepší je samozřejmě pracovat sám a mít všechno plně pod kontrolou. Mě ale těší i spolupráce, mám rád to kreativní sdílení.

Vyzkoušel jste ale i trochu neobvyklou sebeadaptaci: vlastní autorský komiks Potůčky jste převedl do jiné mediální formy, filmu. Jaké problémy to s sebou přinášelo a jak jste se s nimi vyrovnával?

Dlouho jsem cítil, že v Potůčcích chybí určitá forma energie, a právě tu jsem chtěl zachytit ve filmové podobě. Kniha, třebaže komiksová, s sebou vždy přináší svého druhu intimní vztah mezi autorem a čtenářem, navozuje partnerství dvou momentálně samotných, protože ve čtení – a jistěže i v okamžiku psaní – jsme vždy sami. Převod do filmu mi ­poskytl novou příležitost znovuobjevit sílu skupiny – tvůrčí i divácké.

Váš poslední film, Prázdniny u moře, komiksovou předlohu nemá. Neuvažoval jste ani chvíli o opačném směru adaptace? O uskrovnění týmového filmu do intimních komiksových panelů?

Jednu dobu jsme o tom s produkcí přemýšleli, ale nakonec jsem si uvědomil, že mým cílem je dostat se do fáze, kdy budu dělat komiksy, které nebude lze filmovat, a točit filmové příběhy, které prostě nebude možné vyprávět komiksem či pouhým slovem. Nikdy jsem komiks nepovažoval za předpokoj, ve kterém bych měl trpělivě a pokorně vyčkávat, než mne povolají do honosné síně kinematografie. Komiks je svébytné, samostatné a hrdé mé­­dium, které disponuje vlastním stylem vyprávění a osobitými formálními prostředky. Nabízí více místa pro představivost, více těch do stínu zahalených koutů na okraji vyprávění. Čtenář vše rozpohybovává, vyplňuje prázdný prostor mezi panely, domýšlí zvukovou stopu a re­-konstruuje celý příběh.

Filmy, které bych rád točil, se tomu mají přibližovat; chci vytvářet snímky, ve kterých není vše řečeno. Život se odehrává i mimo záběr kamery a divák by neměl jen pasivně přijímat, co se na něj hrne, musí se sám zapojit. Ve filmu mne vždy zajímají více okamžiky ticha než hlučné a srozumitelné promluvy. Okraje záběru, ne jeho střed. Jeden rozhlasový produkční podal působivou definici svého média, rádia, když prohlásil, že rádio je lepší než televize, protože se dokázalo zbavit obrazu. Snažím se tím řídit. Není potřeba vše doříci, vše explicitně ukázat. Truffaut prohlásil, že pro něj osobně skutečnost, že filmy získaly barvu, nepředstavuje žádné velké pozitivum. Všudypřítomný formát 3D chápu obdobně.

Rozhovor tlumočila Katarína Horňáčková z Francouzského institutu v Praze.