Nedůvěryhodná zpověď

Návraty do mnoho let nenavštívených míst dětství mohou přinést radost i příjemnou nostalgii, stejně tak ale může odkládané shledání s domovem, tak dlouho přechovávaným pouze v paměti, nastartovat řetězec událostí, které hrozí poškodit křehké konstrukce našich vlastních já. Redmond Hatch, ústřední hrdina Zimního lesa (Winterwood, 2006) irského spisovatele Patricka McCabea (nar. 1955), by o tom mohl vyprávět. Pokud je ovšem jeho slovům možno jakkoli důvěřovat.

Jak je u McCabea zvykem, i Zimnímu lesu dominuje silná a komplikovaná centrální postava, jejíž perspektiva utváří – a leckdy zřetelně deformuje – celý vyprávěcí prostor. Do katalogu působivých charakterů (respektive spisovatelských výzev), který bychom mohli z McCabeova díla snadno extrahovat, tak k mladistvému vrahovi či prostituujícímu transsexuálovi nejnověji přibývá další nespolehlivý vypravěč. Redmond Hatch by se rád viděl v rolích milujícího manžela a otce, těšila by ho pozice úspěšného a oblíbeného novináře. Postupně se odkrývající nesrovnalosti ale dávají brzy tušit, že vše nebude tak, jak se zdá.

Horečnaté čtení

Vyprávění se sice naoko podřizuje lineární chronologii, vročením kapitol naznačená následnost je ale stále více rozrývána přeskoky mezi dějišti a časovými rovinami. Čtenářova počáteční nejistota „kdy“ se brzy promění v rozostření celé scény, v nenapravitelné vymizení jakékoli důvěry ve vypravěče. Narůstající nemožnost rozlišení mezi realitou a představou, mezi vzpomínkou a fikcí vzpomínky jen zesilují celkový horečnatý pocit z textu, nervózní rozrušení příběhem. Bylo by zapotřebí polevit, pokusit se nalézt klid a pevný střed (protože ten dávný domov jím zde skutečně nemůže být), hrdinovi ani čtenáři však autor takového uvolnění nedopřává.

Ve skládačce, kterou z Hatchových výpovědí rekonstruujeme, může být ledacos nepřesné, není ostatně divu, když mnohý dílek chybí nebo se pod vlivem selhávající příčetnosti proměnil k nepoznání. Přesto však z jednotlivých záblesků tvarů nakonec rekonstruujeme celý skrytý obraz, příběh, který tak moc chtěl být zapomenut, až svého nositele přivedl za hranice šílenství.

Redmond není – tedy alespoň vědomě, přiznaně – žádným rozhodným hrdinou, jeho život se řídí volbami jiných. Když jej opustí manželka s dcerou a on soudním rozhodnutím přijde o příležitost se s nimi vídat, začíná se mu zjevovat Ned Strange, lidový hudebník a pedofilní vrah, se kterým si dříve tak rád vypravoval. Právě v navracejících se dialozích se stále přízračnějším Strangem nachází Hatch impulsy k jednání, hranice obou aktérů jsou ale stále nezřetelnější. Jejich rozhovory připomínají ponejvíce dlouhé a vyčerpávající souboje, ve kterých nejčastější obranu představuje zámlka, okamžitá fabulace nebo změna tématu.

Bitvy o příčetnost, souboje významů

Zimní les zobrazuje postupné propadání se do šílenství, rychlými a mělkými nádechy lapajícími po trošce vzduchu promlouvá o tom, že tragédie z minulosti mívají tendenci zapříčiňovat dnešní utrpení. Halucinační potyčky mezi Hatchem a Strangem jsou bitvami o hrdinovu příčetnost, zápasy, které opuštěný novinář stále zřetelněji prohrává. A i když o tom hrdina sám nikdy nemluví, pozorujeme, že nenásilný obraz chudáčka, který tak snaživě konstruuje, nebude úplně pravdivý.

V nezřetelných prostorách nedořečeného se irský autor pohybuje s až výjimečnou grácií. Čtení Zimního lesa si můžeme užít i jako působivou hru mezi autorem a čtenářem – tomu McCabe nabízí nejrůznější nápovědy, navracejícími se motivy ho upozorňuje na nesrovnalosti v Hatchově vyprávění. Zároveň ale dobře ví, kdy nedovysvětlit, kdy oželet téměř neslyšné zaklapnutí všech dílků skládačky a raději nechat působit hlasitou sílu pochybné zpovědi. A posledních pár stran – kapitola s „vročením“ věčnost – čtenáři nabídne hned svazek interpretačních klíčů. Cinkají v rytmu horečky.

Autor je bohemista.