Režisér Andrej Zvjagincev patří k mezinárodně nejsledovanějším ruským tvůrcům současnosti. Jeho novinka Jelena opouští mystiku a symbolismus předchozích děl. Dokázala je ale něčím nahradit?
Označení „Nový Tarkovskij", které si z benátského festivalu za snímek Návrat (Vozvraščenie, 2003) odvezl téměř čtyřicetiletý debutant Andrej Zvjagincev, dodnes důsledně klestí jeho tvůrčí dráhu. Po třech celovečerních filmech, z nichž poslední, Jelena, (Elena, 2011) byl českému publiku představen na letošním karlovarském festivalu, je načase se ptát, zdali své pověsti dostál.
Když se po fenomenálním úspěchu Návratu obrátil zájem Západu zpět k ruskému filmu, jehož pověst se zdála nenávratně zdiskreditována jalovou tvorbou devadesátých let, ukázalo se, že kromě Zvjaginceva se v témže roce objevilo i několik jiných nadějných nováčků (Chlebnikov, Popogrebskij, Veledinskij…). Spekulacím o vznikající nové vlně nahrával i fakt, že společným tématem zmíněných režisérů byl traumatizující vztah otce a syna, odrážející hluboce zakořeněnou nefunkčnost rodiny. Vznik autorsky uceleného hnutí se nicméně nakonec nekonal a stejně tak se ani Andrej Zvjagincev nestal typickým zástupcem nové generace, ale mnohem spíše paralelně existujícím úkazem současného ruského filmu s velmi specifickým postavením.
Kromě legendy ruské kinematografie Alexandra Sokurova je totiž Zvjagincev jediným režisérem, který uvádí všechna svá díla v hlavních sekcích festivalů v Benátkách či v Cannes. Co do rukopisu je také nesporně jedním z „nejpoznatelnějších" mladých autorů. A to nejen z důvodu tematické věrnosti rozvráceným rodinným vztahům, ale také díky vytříbené estetice modelované s pomocí dvorního kameramana Michaila Kričmana.
Ruský zázrak
Návrat vyprávěl příběh bratrů, v jejichž životě se znenadání objeví neznámý otec; s tím se pak vypraví na trýznivou pouť na tajemný ostrov. Oběma chlapci mnohokrát položená otázka, kým otec je a proč se celých dvanáct let neozval, zůstala nezodpovězena a tato nedořčenost jako hlavní narativní princip přidává mystickému výletu zlověstné napětí. Účelová zápletka iniciační cesty – nalezení záhadné truhly zakopané v hliněné podlaze zchátralého domu – hraje pouze zástupnou roli pro rozehrání důmyslného dramatu svářících se charakterů obou dětí a jejich dominantního otce. Neklid a neblahé očekávání ovšem stejnou měrou rozdmýchává i znepokojivě vyhlížející krajina, zaplněná industriálními artefakty, vybydlenými domy a tíživě působící přírodou, která zde získává uhrančivě existenciální rozměr. Letitá fotografie otce schovaná na půdě mezi stránkami Bible (shodou okolností u ilustrace Abrahámа obětujícího Izáka) a sedm biblických dní, v jejichž průběhu postavy sledujeme, vnáší do díla – snad ve snaze doladit jeho alegorickou rovinu – poměrně přímočaré odkazy, které ovšem celkový dojem výrazně neruší.
Za Návrat si režisér kromě Zlatého lva odvezl z Benátek i cenu za nejlepší debut a ještě tři o něco podružnější ocenění. Efektní údaje o tom, nakolik touží prezident Putin osobně pohovořit s vyznamenaným autorem, do kolika desítek zemí se film prodal (třiceti dvou včetně ČR), jak dlouho trvaly ovace publika (dvacet minut vestoje), kolikanásobně překonal výdělek náklady (dvanáctkrát!), kolik producentů zrušilo svou dovolenou a bleskově se pustilo do boje za práva k filmu (data se liší), pasovaly Zvjaginceva do role národního hrdiny, jenž konečně pozvedl kolabující rating ruské kultury. Zároveň se doma kdesi v pozadí ozývaly i kritičtější ohlasy na tvorbu novopečeného génia, upozorňující na iritující „neruskost" filmu, který zásadně eliminuje poznatelný dobově-národnostní kontext, do nějž je příběh zasazen. Západ naopak ve stejném bodě pohotově uzřel ono ruské bezčasí a mystiku, po níž dávno prahl.
Nevěrná Věra
Vizuálně podmanivý Návrat s ostrou emoční zápletkou a bohatou metaforikou deklaroval vyspělost režisérova auteurství a Zvjagincev si toho byl dobře vědom. Druhá celovečerní práce na motivy „rodinné disharmonie" dostala název Vyhoštění (Izgnanie, 2007, recenze v A2 č. 47/2007). Příběh odcizenosti a neporozumění vyprávěl o Věře, která se manželovi svěří s tím, že čeká dítě, které není jeho. Ponížený Alex se rozhodne pro okamžitý potrat, tomu se Věra mlčky podrobí a následky dobrovolně nepřežije. Vyhoštění v mnohém zopakovalo Návratem osvědčený recept na úspěch: v(d)ěčné téma rodinné krize, charismatický Konstantin Lavroněnko v roli neurvalého manžela, dokonale komponovaná mizanscéna, úchvatné přírodní scenerie…, pro tentokrát se ovšem radikálně změnil způsob vyprávění. Náznaky motivů jednání postav vystřídalo zcela explicitní podání, zmnožené (zřejmě pro jistotu) v obrazové i verbální formě.
Bezvýchodnost manželské krize a dusivý pocit blížícího se neštěstí na nás doléhají od prvních záběrů. Kamera těká po tíživém kovu snubních prstenů, zaryté mlčení dusí poslední zbytky spřízněnosti, Věřiny nevyslyšené prosebné pohledy prohlubují tísnivou atmosféru rodinné usedlosti, poskvrněné někdejší křivdou, Alexovo nelítostné rozhodnutí plodí fatální následky… Sugestivně navozená atmosféra je ale důsledně rozbíjena „poznámkovým aparátem" k ději v podobě vysvětlujících dialogů a banálních biblických aluzí. Ve chvíli, kdy Věra umírá, si její děti skládají puzzle da Vinciho Zvěstování, následuje čtení úryvku z Prvního listu Korintským o úloze a povaze lásky a závěrečný pětačtyřicetiminutový apendix prozradí, že nenarozené dítě nebylo Alexovo v tom smyslu, v jakém Alex dávno nebyl tím, kým býval.
Divák tedy dostane všechna vodítka, jak s předloženým dílem zacházet, a tak se může plně oddat požitku z režisérovy umělecké zručnosti (již stopadesátiminutová stopáž promění v bezbřehý onanismus autorova estétství). Zpomalený rytmus nekonečných jízd kamery či jejího soustředěného ulpívání na význačných aspektech postav a děje zprvu funkčně podtrhává nezvratnou tragičnost nadcházejících událostí, jako pobídka ke kontemplaci se ale míjí účinkem. Nad příběhem předloženým v pečlivě přežvýkané podobě totiž není třeba nijak zvlášť rozjímat. Základní konflikt filmu je zjevný a hlubší přesah uměle navozovaný přehršlí citátů a odkazů mu nový rozměr bohužel nedodává. Film nezaznamenal výrazný distribuční úspěch, zato prokázal výsostnou uměleckou potenci režiséra, jenž se zpronevěřil svému intelektuálně nehandicapovanému publiku.
Apokalyptický rekordman
Námět třetího filmu o rodinné krizi vznikal jako součást posléze neuskutečněného projektu Olivera Dungeyho na téma Apokalypsy. Jelena je příběhem o ženě, která pro komfortní život svého zahálčivého syna dopomůže k smrti jeho nevlastnímu bohatému otci. Stejně jako v případě předchozích dvou filmů jde o jednoduchý příběh, který oproti svému zvyku Zvjagincev zakomponoval do současné ruské reality – příjemné to zpestření zejména po hystericky deklarované věčnosti a univerzálnosti Vyhoštění.
Jelena je zvyklá pokorně snášet rány osudu i aktivně využít jeho výzvy. Před deseti lety se jako zdravotní sestra seznámila se solventním starším pacientem, kterému pomáhá zpříjemnit život v roli uklízečky, občasné milenky i starostlivé manželky. Finanční zajištění jí dovoluje celou penzi odevzdávat nenasytné rodině nezaměstnaného syna, která se nyní dožaduje značné sumy na uplacení lepší budoucnosti svého potomka. Po manželově rezolutním odmítnutí nezbývá než najít alternativní cestu, jak se k jeho penězům dostat. Jelenina stereotypní existence je evokována každodenním rituálem. Vstává pár minut před zazvoněním budíku, neradostně vítá nový den, vzbudí muže, udělá snídani a na otázku, jaký má dnes plán, odpoví jednou ze dvou možností – úklid nebo výlet na periferii za synem.
Zvjagincev se tentokrát vydal proti charakteru své předchozí tvorby, zmizela falešná zašifrovanost Vyhoštění i podmanivá mystika Návratu, zůstal jen prostý příběh odvíjející se bez velkého překvapení až k finále, při němž z důvodu jeho předvídatelnosti výrazně nezamrazí. Nejcivilnější z dosavadních autorových filmů bezesporu splňuje všechna kritéria artové produkce uvedené na prestižním festivalu (o čemž svědčí i distribuce v rekordních sedmdesáti pěti zemích): je výborně obsazen, zpracovává společensky závažné téma a je mimořádně vizuálně kultivovaný. Režisér se dokonce úspěšně vyvaroval předchozích přehmatů – ať už vysvětlující redundance či ukájení se vlastním talentem, jenže při osvědčeném „kulinaření" nějak pozapomněl dokonalou formu oživit. Pod perfektním provedením problikává jen alarmující rutina, která o to demonstrativněji odhaluje esenciální slabinu Zvjagincevových filmů – tvoření mytických příběhů totiž nikdy není otázkou řemesla.
Autorka je filmová publicistka.