Banalita zla

Dokumentarista Sergej Loznica (narozen 1964 v Baranoviči v Bělorusku), jehož dílo se zřídka hodnotí jinak než v superlativech a s oblibou se charakterizuje nejrůznějšími ismy (minimalismus, konceptualismus…), natočil svůj první hraný film, nazvaný Moje štěstí. (Snímek byl loni uveden na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, tři z autorových dokumentů si můžete osvěžit na stránce http://docalliancefilms.com.) Děj vypráví příběh sympatického chlapíka, který v dobrém rozmaru přebírá naloženou dodávku, na skok zaběhne domů, sbalí svačinu a vypraví se na cestu, v jejímž průběhu postupně přichází o iluze, jméno, řeč, auto a nakonec i sama sebe.

Proměnu rutinní rozvážky v iniciační putování rafinovaně předjímá prolog filmu. Buldozer pomalu posouvá bezvládné mužské tělo, které postupně došoupe k jámě, kde ho zvolna pohltí proud betonu. Industriální pohřeb, nehledě na děsuplné vyznění, nepostrádá jistý půvab, který mu dodává grácie pracujících strojů oživených – byť bezbožným – lidským konáním.

Skutečná předzvěst následujících potíží ale přichází až s postavami, jejichž objevení retarduje hrdinovo směřování k cíli. Hladkou jízdu nejprve přeruší dopravák, který v Georgijovi vycítí další zdroj nezdanitelných příjmů. Policajt podrážděný řidičovou neochotou přistoupit na notoricky známou hru se ho chystá připravit alespoň o papíry. Když je načas odlákán vnadnou blondýnkou v červeném sporťáku, rozhodne se Georgij využít situace, stopí ledabyle pohozený řidičák a tiše se vzdaluje z místa činu. Kamera, neúprosně hypnotizující jeho zátylek, ale dává tušit, že toto laciné vykoupení je jen předehrou příštích zkoušek osudu.

Popírání filmových konvencí

Výlučnost Štěstí nespočívá v originalitě látky ani žánru. Zobrazování zla hluboce vrostlého do tkáně ruské společnosti je již od dob přestavby, která otevřela toto sovětské kinematografii tabuizované téma, oblíbeným námětem reflexivních filmů. Výchozí situace – řidič, který se ve své dodávce vypráví neznámo kam – se například objevuje též ve snímku Světlany Proskurinové Peremirie (Příměří, 2010), který zvítězil na národním festivalu v Soči, kde byl Loznica vyznamenán cenou kritiky coby nejlepší režisér. Zlovolní policisté dnes již neodmyslitelně patří k dekoru slušných artových snímků a těžko hledat dobrého ruského režiséra, v jehož filmografii chybí obraz morálně zdecimovaného venkova. Pravda, vrcholně negativistický pohled Mého štěstí působí díky své sevřenosti ještě o něco mrazivěji, než bývá zvykem. Ostatně autorova zřetelná emocionální distance k hrdinům jeho dokumentárních filmů je ohraný leitmotiv střetů režiséra s diváky. V souvislosti s hraným debutem ovšem začala přerůstat v hysterické scény, zejména ze strany obzvláště útlocitných dam.

U Loznici pochopitelně nejde o pouhou recyklaci zprofanovaných motivů či o intertextuální hrátky. Téma i forma Štěstí organicky vyrůstají z předchozí autorovy tvorby. Formální experimenty předchozích titulů jako celky strnulých černobílých postav pózujících s výrobním náčiním na pozadí venkovských zátiší (Portrét, Portret, 2002), detaily a polocelky osob, jež se během čekání na vlak propadly do letargického snu (Zastávka, Polustanok, 2000), hodinová kontemplace kamery panoramaticky zaznamenávající každodenní těkání lidí (Krajina, Pejzaž, 2003) či archivní záběry obleženého Leningradu, jejichž výhradním komentářem jsou autentické ruchy (Blokáda, Blokada, 2006), vykrystalizovaly v jedinečný rukopis. Autorovým příznačným rysem je popírání konvenčních filmových postupů – narativ vychází výhradně z obrazu, filmový pohyb je nahrazen statickou fotografií, barevné spektrum zúžené do černobílé, zvuková stopa omezená na ruchy krajiny. V rozkladu strukturních prvků pokračuje Loznica stejně důsledně i ve svém hraném debutu. Klasický bildungsromán v žánru road movie nahlodává nečekanými časovými, stylistickými a prostorovými skoky. Radikálnost sdělení nezůstává pozadu za nekompromisním formálním ozvláštněním, a tak se současnost prolíná s válečnou dobou, zima se volně proměňuje v léto, dokumentární záběry jsou proloženy retroscénami v nejlepší tradici sovětského mainstreamu, motivy a postavy jsou zmnožovány nikoli za účelem provázání jednotlivých scén, ale kvůli rytmu, což výslednou podobu filmu (i jeho sdílnost) značně komplikuje.

Horizontální násilí

Znepokojivý tón Štěstí zaznívá i v – pro Loznicu nezvyklém – postdokumentárním realismu filmu, který patrně ovlivnila kamera Olega Muty [4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, 4 luni, 3 săptămâni şi 2 zile, 2007, recenze v A2 č. 41/2007]). Násilí, jež postupně zaplňuje celý prostor snímku, je úmyslně nadsazené i zcela uvěřitelné zároveň. Lhostejnost ruské společnosti a její vlády (zrcadlené ve filmu policejním běsem) k hodnotě lidského života je v režisérově podání stejně jako ve skutečnosti vrcholně alarmující a bezpochyby ohrožuje další vývoj země. Ačkoli násilí je v ruských dějinách normou vyčíslující se v milionech, mělo doposud vertikální charakter. Loznica oproti tomu upozorňuje na zlo horizontální, rozpuštěné mezi obyčejnými lidmi, zlo, které pramení z neznalosti toho, co vlastně od života chceme.

Propojení drásavě humorných (a nepřeložitelně geniálních) replik s tristním vyzněním snímku dokáže Loznica stupňovat až do strhujícího závěru. Prostoduchý řidič vezoucí Georgije na místo poslední odplaty položí řečnickou otázku „Co znamená štěstí?“. Banální stejně jako pravdivá odpověď následuje vzápětí: „Manželku, dobrou práci a pár kaček, co víc si člověk může přát?“

Parafráze lapidárního názvu snímku vyznívá o to žalostněji, když víme, že Georgij všechny „komponenty štěstí“ kdysi měl. Rozhodující tedy není jen pochopit, co od života člověk chce, ale také včas rozeznat, co od něj chtějí ostatní a jakou on v tom hraje roli.

Autorka je filmová publicistka.