Hitler nezemřel

Když jsme započali s touto prací, měli jsme k dispozici jen několik studií pana Mannoniho, jež vyšly v časopise Psyché. Chtěli jsme autorovi napsat a požádat ho, aby nám sdělil závěry, k nimž dospěl. Od té doby jsme věděli, že brzy vyjde dílo, v němž budou jeho úvahy představeny souborně. Toto dílo vyšlo: Psychologie kolonizace (1950). Budeme se mu také věnovat.

Než zajdeme do podrobností, řekněme, že analytické myšlení je poctivé. Pan Mannoni zakusil do krajnosti dvojznačnost tkvící v koloniální situaci, ale dospěl k bohužel až příliš vyčerpávajícímu sběru psychologických jevů, jež řídí vztahy domorodec­-kolonizátor. Zdá se, že základní charakteristika současného psychologického výzkumu spočívá v dosažení jisté zevrubnosti. Nesmíme však ztratit ze zřetele realitu.

Ukážeme, že pan Mannoni sice věnoval 225 stran studiu koloniální situace, ovšem nepodařilo se mu uchopit její skutečné aspekty.

Zárodek méněcennosti

Pouštíme­-li se do tak významného ­problému, jakým je inventura možností, na jejichž základě se mohou pochopit dva různé národy, musíme znásobit pozornost.

Vděčíme panu Mannonimu za to, že do procesu vnesl dva prvky, jejichž důležitost by nikomu neměla uniknout.

Hned zpočátku se totiž ukázalo, že zběžná analýza opomíjí subjektivitu této oblasti. Studie pana Mannoniho je upřímným výzkumem, jelikož si klade za cíl ukázat, že člověka nelze vysvětlit bez ohledu na onu jeho možnost přijmout či popřít nějakou danou situaci. Problém kolonizace tak obnáší nejen průnik objektivních a historických podmínek, ale i postoj člověka k těmto podmínkám.

Stejně můžeme jen souhlasit s onou částí práce pana Mannoniho, jež se snaží konflikt patologizovat, tedy dokázat, že bílého kolonizátora žene jen jeho touha učinit zadost pocitu neuspokojení, a to v rovině adlerovské superkompenzace.

Naopak zjišťujeme, že s ním nesouhlasíme, když čteme tuto větu: „Fakt, že dospělý Malgaš izolovaný v jiném prostředí může podlehnout pocitu méněcennosti klasického typu, prakticky nevyvratitelně dokazuje, že v něm již od dětství existoval jakýsi zárodek této méněcennosti."

Při čtení této pasáže cítíme, že se cosi hroutí a existuje nebezpečí, že nás autor svou „objektivitou" uvede v omyl.

Přitom jsme se horlivě pokoušeli nalézt směřování či hlavní téma knihy: „ústřední myšlenkou je to, že koexistence ,civilizovaných‘ a ,primitivů‘ vytváří zvláštní situaci, takzvanou koloniální situaci, plodící soubor iluzí a nedorozumění, jež může vymezit a definovat pouze psychologická analýza."

Jenže, je­-li východisko pana Mannoniho takové, proč se snaží udělat z komplexu méněcennosti cosi, co předcházelo kolonizaci? Rozpoznáváme zde mechanismus výkladu, jenž by v psychiatrii vedl k tomuto postulátu: existují latentní formy psychózy, jež se stávají zjevnými následkem nějakého traumatu. A v chirurgii: vznik křečových žil neplyne u jedince z nutnosti setrvávat deset hodin na nohou, ale zjevně z křehké konstituce žilní stěny; způsob práce je pouze podpůrnou podmínkou a dotázaný specialista prohlašuje, že zodpovědnost zaměstnavatele je velmi omezená.

Dříve než se podrobně pustíme do ­závěrů pana Mannoniho, chtěli bychom upřesnit svůj postoj. Jednou provždy stanovujeme tento princip: společnost je rasistická, nebo taková není. Dokud nepřijmeme tento fakt, ponecháme stranou velké množství problémů. Říkat například, že sever Francie je rasističtější než jih, že rasismus je dílem podřízených, a nijak se tedy netýká elit, či že je Francie nejméně rasistickou zemí světa, mohou jen lidé neschopní správně uvažovat.

Koloniální rasismus se neliší od jiných rasismů.

Skutečným viníkům

Antisemitismus mě zraňuje do krve, bouřím se, ochromuje mě strašlivý odpor, je mi upírána možnost být člověkem. Nemohu ztratit sounáležitost s osudem svého bratra. Každý z mých činů ve mně zapojuje člověka. Každé z mých zaváhání, každá z mých zbabělostí je projevem člověka. Jako bychom stále slyšeli Aimé Césaira: „Když otočím knoflíkem svého rádia a uslyším, že v Americe jsou negři lynčováni, říkám, že nám lhali: Hitler nezemřel; když otočím knoflíkem svého rádia a dozvím se, že se Židům spílá, že se jimi opovrhuje, že jsou vystaveni pogromům, říkám, že nám lhali: Hitler nezemřel; když konečně otočím knoflíkem svého rádia a dozvím se, že v Africe zřídili a legalizovali nucené práce, říkám, že nám skutečně lhali: Hitler nezemřel."

Ano, evropská civilizace a její nejpovolanější představitelé jsou zodpovědní za koloniální rasismus; a opět se odvoláme na Césaira: „A tak jednoho krásného dne buržoazii probudí strašný zpětný šok: gestapo se tuží, věznice se plní, mučitelé vymýšlejí, vylepšují a debatují kolem kavalců. Lidé se diví a rozhořčují. Říkají: ‚To je ale zvláštní! Ale co! Je to jen nacismus, však to přejde!‘ A čekají, a doufají; a zamlčují sami sobě pravdu, že je to barbarství, ale barbarství svrchované, jež korunuje a shrnuje každodennost všech druhů barbarství; že je to nacismus, to přiznávají, nikoli však to, že než jsme se stali jeho obětí, byli jsme jeho spoluviníkem; že jsme tenhle nacismus nejprve podporovali, a teprve pak jím trpěli, to je odpuštěno, nad tím se přivírá oko, to bylo řádně odůvodněno, protože až dosud se tento nacismus dotýkal jen neevropských národů; že jsme ho pěstovali, za to jsme však zodpovědní; i za to, že se rodí, razí si cestu a odkapává, až ho nakonec pohltíme ve vlastních zrudlých vodách, všemi puklinami západní a křesťanské civilizace."

Pokaždé, když vidíme Araby, kteří působí jako nedůvěřiví štvanci na útěku, zamotaní do těch dlouhých roztrhaných kabátů, jež vypadají, jako by je šili za tímto účelem, říkáme: pan Mannoni se zmýlil. Častokrát nás za bílého dne zatkli policejní inspektoři, kteří nás měli za Araba, a když zjistili, odkud pocházíme, spěšně se omlouvali: „Dobře víme, že Martiničan je jiný než Arab." Rázně jsme protestovali, ale oni namítali: „Vy je neznáte." Ve skutečnosti jste se, pane Mannoni, zmýlil. Protože co znamená tato formulace: „Evropská civilizace a její nejpovolanější představitelé nejsou za koloniální rasismus zodpovědní"? Co jiného než to, že kolonialismus je dílem dobrodruhů a politikářů, protože „nejpovolanější představitelé" se drží nad vřavou. Jak ale říká Francis Jeanson, každý příslušník nějakého národa je zodpovědný za jednání páchané ve jménu tohoto národa: „Den za dnem kolem vás tento systém rozvíjí své zhoubné důsledky, den za dnem vás jeho strůjci zrazují, přičemž ve jménu Francie sledují politiku, jež je nanejvýš cizí nejen vašim skutečným zájmům, ale i vašim nejhlubším potřebám… Pyšníte se tím, že se od jistých věcí držíte daleko: ponecháváte tak ale volné ruce těm, jež nezdravá atmosféra nemůže nijak odradit, jelikož ji sami vytvářejí svým vlastním chováním. A pokud se vám zdánlivě podaří se neušpinit, stane se tak proto, že se jiní ušpiní za vás. Máte své pochopy a v konečném důsledku jste skutečnými viníky právě vy: bez vás a vaší nedbalé slepoty by totiž takoví lidé nemohli přistoupit k činu, jenž vás odsuzuje stejně, jako je samé připravuje o čest."

Možnost (jen) dvojí spásy

Výše jsme v některých tvrzeních pana Mannoniho odhalili jistou velmi nebezpečnou záměnu. Dává totiž Malgašovi na výběr mezi méněcenností a závislostí. Vyjma těchto dvou řešení není spásy. „Když se mu (Malgašovi) podaří navázat takovéto vazby (závislosti) ve styku se svými nadřízenými, jeho méněcennost ho přestane obtěžovat, vše je v pořádku. Pokud neuspěje a jeho pozice nejistoty se takto neusměrní, zakusí nezdar."

Prvním Mannoniho záměrem byla kritika metod dosud používaných různými etnology, kteří se zabývali primitivními populacemi. Vidíme však jistou výčitku, již musíme jeho dílu adresovat:

Poté, co autor uvěznil Malgaše do jeho obyčejů, poté, co provedl jednostrannou analýzu jeho vidění světa, poté, co Malgaše popsal v uzavřeném kruhu a prohlásil, že Malgaš se svými předky udržuje vztahy závislosti, což jsou typicky kmenové rysy, vztahuje své závěry bez ohledu na jakoukoli objektivitu na oboustranné porozumění, přičemž záměrně ignoruje, že od Galliéniho už Malgaš neexistuje.

Od pana Mannoniho jsme žádali, aby nám vysvětlil koloniální situaci. Kupodivu tak zapomíná učinit. Nic nezaniká, nic nevzniká, s tím souhlasíme. Georges Balandier, jenž v jedné studii věnované Kardinerovi a Lintonovi paroduje Hegela, píše ohledně dynamiky osobnosti toto: „Poslední z jejích stavů je výsledkem všech stavů předcházejících a musí obsahovat všechny jejich principy." Legrácka, jež ovšem zůstává pravidlem u řady badatelů. Reakce a chování, jež vznikly jako důsledek příchodu Evropanů na Madagaskar, se nepřidaly k již existujícím reakcím a chování. Nedošlo k posílení staršího psychického bloku. Pokud by se například Marťané pokusili kolonizovat Pozemšťany, nikoli zasvětit je do marťanské kultury, ale doslova je kolonizovat, o nadčasovosti jakékoli osobnosti bychom pochybovali. Kardiner formuluje řadu soudů, když píše: „Učit lidi z Aloru křesťanství je donkichotský podnik. Dokud je osobnost zbudována z prvků, jež jsou v naprostém nesouladu s křesťanskou doktrínou, nemá christianizace žádný smysl: nepochybně to znamená začínat od špatného konce"; a pokud jsou negři ke Kristovu učení zcela necitelní, neděje se tak proto, že nejsou schopni je asimilovat. Pochopit něco nového od nás vyžaduje jistou připravenost a přípravu a rovněž nové uspořádání. Je utopické očekávat od negra či Araba, že se jim podaří do jejich Weltanschauung vtělit nějaké abstraktní hodnoty, když se sotva najedí tolik, aby neměli hlad. Žádat po nějakém negrovi z horního Nige­ru, aby nosil boty, prohlašovat o něm, že se nedokáže stát Schubertem, je stejně absurdní jako divit se tomu, že nějaký dělník od Berlieta nezasvěcuje své večery studiu lyriky v hinduistické literatuře, nebo prohlašovat, že tento dělník nikdy nebude Einsteinem.

Bez přihlédnutí k dílčím okolnostem totiž nic takovým tezím neodporuje. Nic, až na to, že dotyční nemají možnost se jim vzepřít.

Oni si však nestěžují! Důkaz: „Na konci rána, za otcem, matkou, zpuchřelá chatrč, jako hřích trápený vředy a ztenčená střecha zalátaná kusy ropných kanystrů, a tak vznikají v šedé, špinavé a zapáchající kaši ze slámy rezavé močály, a když píská vítr, tahle slátanina vydává podivný zvuk, nejprve jako praskání horkého oleje, pak jako uhlík ponořený do vody, s kouřem stoupajícím z větviček. A prkenná postel, odkud se pozvedla moje rasa, celá moje rasa z téhle prkenné postele, s jejími nohami z barelů na kerosin, jako by měla sloní nemoc, ta postel a její kůzlečí kůže a její usušené banánové listy a její hadry, nostalgie po matraci, postel mojí babičky (nad postelí v nádobě plné oleje slabá lampička, jejíž plamen tančí jako velká brukev… na nádobě zlatým písmem: DĚKUJI)." Bohužel „tento postoj, toto chování, tento klopýtavý život chycený do lasa hanby a zkázy se pozvedá, zpochybňuje sám sebe, pře se, štěká, a oni se ho ptají:

,Co se dá dělat?‘

,Začít!‘

,Začít s čím?‘

,S jedinou věcí na světě, se kterou stojí za to začínat: s koncem světa, k sakru.‘"

Pan Mannoni zapomněl na to, že Malgaš už neexistuje; zapomněl, že Malgaš existuje s Evropanem. Běloch svým příjezdem na Madagaskar převrátil obzory a psychologické mechanismy. Všichni prohlásili totéž, jinakostí pro černocha není černoch, nýbrž běloch. Ostrov, jako je Madagaskar, zaplavený ze dne na den „průkopníky civilizace", i když se tito průkopníci chovali, jak nejlépe mohli, zaznamenal zhroucení své struktury. To říká ostatně i pan Mannoni: „Na počátku kolonizace chtěl mít každý kmen svého bělocha." Ať už si to vysvětlíme magicko­-totemickými mechanismy, potřebou kontaktu se strašlivým bohem nebo dokladem systému závislosti, stále platí, že na tomto ostrově došlo k novým věcem a že je třeba to brát v úvahu, jinak hrozí, že se dopustíme chybné, nesmyslné a neplatné analýzy. Jelikož do hry vstoupil nový vklad, bylo třeba pokusit se pochopit i nové vztahy.

Běloch zasadil svým příjezdem na Madagaskar ostrovu fatální ránu. Důsledky tohoto evropského vniknutí na Madagaskar nejsou pouze psychologické, jelikož, jak se všichni shodli, existují vnitřní vztahy mezi vědomím a společenským kontextem.

Hospodářské důsledky? To budeme ovšem muset postavit před soud celou kolonizaci!

Pokračujme v naší studii.

Všeobecná spokojenost

„V abstraktním smyslu může Malgaš snášet fakt, že není bílý člověk. Kruté je ovšem to, že nejprve objevil, že je člověk (na základě ztotožnění), a poté, že se tato jednota rozpadá na lidi bílé a černé. Vytrvá­-li ,opuštěný‘ či ,zrazený‘ Malgaš ve svém ztotožnění, začne se na jeho základě dovolávat svých práv; a bude požadovat rovnosti, jejichž potřebu předtím vůbec nepociťoval. Tyto rovnosti by pro něj bývaly byly výhodné předtím, než se jich začal dovolávat, pak jsou ale nedostatečným lékem na jeho bolesti: jakýkoli pokrok v možných rovnostech totiž učiní odlišnosti ještě nesnesitelnějšími a ty se najednou začnou jevit jako bolestně nesmazatelné. Takto přechází (Malgaš) ze závislosti k psychologické méněcennosti."

I zde se setkáváme s týmž nedorozuměním. Je totiž zjevné, že Malgaš může zcela bez obtíží snášet to, že není běloch. Malgaš je Malgaš; nebo spíš ne, Malgaš není Malgaš: rozhodně však existuje jeho „malgašovitost". Je­-li Malgašem, děje se tak proto, že přichází běloch, a pokud dospěl v jistém okamžiku svých dějin k otázce, je­-li člověkem či nikoli, stalo se tak proto, že mu byla tato lidská realita upřena. Jinými slovy začínám trpět tím, že nejsem běloch, pokud mi bílý člověk vnucuje nějakou diskriminaci, dělá ze mě kolonizovaného člověka, bere mi veškerou cenu, veškerou jedinečnost, říká mi, že žiji na úkor ostatního světa, že se musím co nejrychleji přizpůsobit tempu světa bílého, „že jsem hovado, že můj národ i já jsme jako kočující hnojiště, jež nízce slibuje jemnou třtinu a hedvábnou bavlnu, že nemám na světě co dělat". Tak se jednoduše pokusím stát bělochem, a tak bělocha přinutím, aby uznal moje lidství. Jak nám ovšem řekne pan Mannoni, to nemůžete, protože hluboko ve vás existuje komplex závislosti.

„Všechny národy nemohou být kolonizovány, kolonizace je možná pouze u těch, jež mají tuto potřebu." A dále: „Téměř všude, kde Evropané založili kolonie ,dotyčného‘ typu, lze říci, že byli v nevědomí svých poddaných očekáváni, ba dokonce toužebně. Všude je předcházely legendy v podobě cizinců, již přišli z moře a měli přinést dobrodiní." Jak vidíme, běloch se podrobuje komplexu autority, komplexu vůdce, zatímco Malgaš podléhá komplexu závislosti. Všichni jsou spokojeni.

Na otázku, proč byl Evropan, cizinec, nazván vazaha, tedy „ctihodný cizinec", proč byli ztroskotavší Evropané přivítáni s otevřenou náručí, proč není Evropan jakožto cizinec nikdy vnímán jako nepřítel, nedostaneme odpověď, že je tak činěno s ohledem na lidskost, laskavost, slušnost, tedy základní rysy toho, co Césaire označuje za „staré zdvořilé civilizace"; je nám řečeno, že se tak děje jednoduše proto, že existovalo cosi, co bylo vepsáno do „osudových hieroglyfů" – zejména do nevědomí – a co z bělocha udělalo očekávaného pána. Nevědomí, ano, a jsme u toho. Nesmíme však zobecňovat. Řekněme, že mi nějaký negr vypráví následující sen: „Dlouho jdu, jsem velmi unavený, mám dojem, že mě něco čeká, překonávám překážky a zdi, přicházím do prázdné místnosti, přičemž za dveřmi uslyším hluk, váhám, než vstoupím, nakonec se odhodlávám, vcházím, a v té druhé místnosti jsou běloši, vidím, že i já jsem běloch." Snažím­-li se tento sen pochopit a analyzovat, s vědomím, že onen člověk má potíže se společenským vzestupem, usuzuji na to, že sen uskutečňuje nějakou nevědomou touhu. Pokud však mám mimo rámec psychoanalytické ordinace začlenit své závěry do kontextu světa, řeknu:

1. Můj pacient trpí komplexem méněcennosti. Jeho psychické struktuře hrozí rozpad. Tomu se musí vyhnout a pomalu se od této nevědomé touhy osvobodit.

2. Je­-li tak posedlý touhou být bělochem, děje se tak proto, že žije ve společnosti, která jeho komplex méněcennosti umožňuje, ve společnosti, jež staví svoji soudržnost na udržování tohoto komplexu, ve společnosti, jež hlásá nadřazenost jedné rasy; přesně potud, pokud mu tato společnost způsobuje potíže, se pacient ocitá v neurotické situaci.

V této chvíli se ukazuje nutnost nějakého spojeného působení zaměřeného na jednotlivce i skupinu. Jakožto psychoanalytik musím svému klientovi pomoci si jeho nevědomí uvědomit a zbavit se halucinační myšlenky o bělošství, a naopak jednat s cílem změnit společenské struktury.

Jinými slovy, černoch se nesmí dál nacházet před tímto dilematem: stát se bělochem, nebo zmizet; musí dostat příležitost uvědomit si nějakou možnost existence; ještě jinými slovy, pokud mu společnost dělá potíže kvůli jeho barvě pleti, pokud v jeho snech nacházím výraz nevědomé touhy po změně barvy pleti, mým cílem nebude ho od této touhy odradit a nabádat ho, aby si „udržel odstup"; mým cílem bude naopak objasnit jeho pohnutky, a jakmile se tak stane, umožním mu zvolit si konání (nebo pasivitu) vůči pravému zdroji konfliktu, tedy vůči společenským strukturám.

Z francouzského originálu Peau noire, masques blancs (Les Éditions du Seuil 1952) přeložila Irena Kozelská. Vyjde v prosinci 2011 jako Černá kůže, bílé masky v nakladatelství tranzit.cz. Redakčně kráceno.