Za nehty básníků

Esej Ideologie a literatura Marty Svobodové a Jana Bělíčka vstoupila do skomírající a z hlediska kvality básnického myšlení a uchopování světa v jádru bezpodstatné hádky mezi zastánci apelativní a dejme tomu kontemplativní poesie či umění obecně, jež koneckonců odpovídá anachronické polarizaci takzvaného uměleckého realismu a lartpourlartismu. Za předpokladu, že je autor nějak na výši toho či onoho básnického konceptu a modu, nemuselo by ovšem platit radikální „buď“ – „anebo“, nýbrž prostinké „obojí je správně“.

Svobodová a Bělíček se alespoň v náznaku pokusili formovat určitou hlubší a výchozí téma přesahující empiricko­konceptuální linii a strategii. Nejprve vymezují své pojetí ideologie, její funkci a roli v životě člověka a společnosti. Citují Antonia Gramsciho: ideologie je ve světě a v literatuře „vždy přítomná“, dokonce i mimo naši vědomou pozornost. Kdyby na to přišlo, mohli by svou argumentaci podpořit citací Vratislava Effenbergera: „(…) morální pojmy pravda a lež patří k základním prostředkům ideologického boje. Patří k nim dokonce i anti­ideologismus a objektivismus jako nástroje positivistické ideologie (…). Musíme­li se už smířit se skutečností, že dějiny – minulé, přítomné i budoucí – jsou konfliktním dějištěm ideologických projekcí, přijměme raději, že jsou působištěm lidské touhy po svobodě, oné revoluční ideologie, v níž se fakticita dějin dynamisuje imaginací a v níž fantasie není ,prostředkem nedokonalého, částečného poznání‘, nýbrž vlastní silou odvahy k tvorbě dějin“ (Republiku a varlata, 2012, psáno 1970–1977).

Až do takových „hlubinných výšin“ autoři eseje nevstupují, konstatují triviální fakt, že „vlastní názor“, jímž se ohání každý, kdo se rozhodne komunikovat s druhými – tedy i ideologové antiideologického samoúčelu básnického gesta –, nevzniká ve vzduchoprázdnu, nýbrž je nejrůzněji determinován – výchovou, kánonem, původem, trhem a tak dále. Nakonec ono dílčí téma uzavírají hezky tezovitě: „Literatura je vždy politickým činitelem a i mlčení ke společenské situaci je politickým postojem, vyjádřením toho, o čem se nemluví, a tedy součástí nějakého myšlenkového a hodnotového systému.“ Tu samou pravěkou banalitu, hodnotově neutrálně popisující jeden konkrétní aspekt elementárního vztahu lidské individuality a kolektivity (jedince a společnosti) v jiném kontextu a jako jeden z řady deklaroval již krvavý Antikrist jménem V. I. Lenin a po něm ji do zblbnutí omílali – a především pojali teleologicky normativně a tím degradovali – Andrej Ždanov, Ladislav Štoll nebo Vítězslav Rzounek a další. Jenomže, je mi líto, taková verze netvoří motiv ani podstatu sdělení Svobodové a Bělíčka, které říká: „Představa povinných a závazných pravidel, kladená do úst těm, kteří obhajují podobu literatury, jež usiluje být v oboustranném (protože jinak to ani nelze) kontaktu se společností…“ Ano, autoři tu věru nedekretují chudáku autorovi primární povinnosti, nýbrž hledají a proklamují onen jediný, jedině možný, totiž „oboustranný“ kontakt literatury a společností. Jakou povahu bude tento fatální kontakt mít v každém jednotlivém a historicky odlišném případě, je ovšem věc zatroleně jiná.

Skutečnost je podezřelá

Podstatná a jistě opět příznačná argumentace Svobodové a Bělíčka zní v plně legitimizované odpovědi otázkou takto: „Nepoukazuje literatura, spíše než na cokoli jiného, na problematický status reality? Nedemonstruje lež fikce pouze lež reality? Nesnaží se nám spisovatelé říci, že to, co nás drtí a deptá, co vyvolává kulturní, národní a lidské spory a fanatismus, je ve skutečnosti hluboce zakořeněné přesvědčení lidí, že realitu zakládají jisté nezpochybnitelné fyzikální, biologické či náboženské axiomy, přičemž každý konkurenční názor pracuje s jinou sadou těchto předpokladů? Nestojí pak za to uvažovat o přehodnocení našeho negativního vnímání ideologie jako něčeho, co lidmi manipuluje? Ideologie by se pak jevila jako zcela esenciální prostředek, jímž člověk uvádí v pohyb vizi společenského soužití.“

Být zastáncem vesele paradoxní ideologie antiideologismu, ať už bych se jmenoval jakkoli, a přečetl­li bych si pořádně tuto pochybující a všechny jistoty, co jich běhá po tomto nejlepším ze všech myslitelných světů, zpochybňující sentenci, jistě bych zahodil amatérsky kašírované baskervillské hlavy, které mám uloženy ve svém anachronickém šatníku a které tu a tam ve svatém rozhořčení nasazuji na krky lidem, jimž nerozumím. A spíše nechci anebo nemohu rozumět. Ale nejen to. Skutečnost je podezřelá! Tuto tezi prohlásili před tisícem let dadaisté a surrealisté ji zniternili, vnitřně strukturovali, systematizovali v určité velmi přesné myšlenkové a tvůrčí tradici (či v tradicích všeprostupující revoltní imaginace) a uvedli v nekonečný, hegelovsky dialektický, tedy sebevědomý život. Toť kvintesence starého sporu petrifikujícího, konzervativního, komponujícího, reprodukujícího myšlení s myšlením živým, produktivním, intuitivním, imaginativním, a ne­li revolučním… (ať nežeru!), tak přece nějak vývojově motivovaným. Pokrok? Pokrokářství? Zločinný avantgardismus? Doktrína? Ani náhodou! Nikoli Revoluce, nýbrž Revolta? Ne Trockij, leč Camus? Duch negace je tvůrčí duch, volá ze tmy Bakunin a Vratislav Effenberger nebo Zbyněk Havlíček takový předobraz kritické soudnosti naplňují svou sarkastickou imaginací (onou vroucí „krví pojmového myšlení“) až přes okraj. Posléze bude tento „angažovaný“ (uvozovky jsou podstatné!), kritický aspekt poesie v surrealis­mu analyzován, systematizován a pojmenován: „tvorba jako rozvinutí protestu“. „Viděl jsem/ Inteligenci/ Bezmezně zkorumpovanou/ Pomáhající vytvářet vědu plechovým držkám/ Poklopce mrtvých zaplácnuté národními pohřby/ Mrtvoly živých galvanizované u příležitosti Velkých Výročí/ Dehtující silnice svými mozky/ Pro parní válce s křečovými žilami/ A beztvarým nákladem těch kteří se vezou/ Slyšel jsem ptáky svítání/ Na hrdle monstrprocesů/ Jako poslední krůpěj,“ píše Zbyněk Havlíček v Kabinetu dra Caligariho (1951).

Literatura „by měla“

Naši autoři ovšem jdou na věc odjinud: zaklínají se Walterem Benjaminem, z něhož přijímají sebe­reflektovaný apel vůči současnému stavu světa. Pro stižené sníženou chápavostí marně opakují, že Benjamin „neříká, jak má spisovatel psát o okolní realitě, aby upozornil na nedostatečnosti, nepravosti a neplechy světa“, nýbrž proklamují: „Co má být oním [benjaminovským] hledáním místa literatury ve výrobě? [Jde o tvůrčí a noetický nástroj – pozn. F. D.] Takové hledání především předpokládá zastřešující ideu a cíl, k němuž směřuje snažení společnosti. Pokud spisovatel hledá své místo ve výrobě, musí takový cíl nutně mít. Nejenže jej musí mít, ale musí také najít cestu, jak k jeho realizaci přispět. To předpokládá jeho bytostnou starost o celek lidstva, o jeho budoucnost.“

A to je tedy ten další úrazový kámen, jímž po našich až dosud korektně a aktivně pochybujících a hledajících autorech bez rozmýšlení a s gustem mrští jejich všemoudra světaznalí kritici. A zde je také ve zkratce odkryt a představen základní, byť v kontextu přec jen modifikovaný neduh celé dosavadní polemiky, již bych modelově a pracovně označil jako „modální kecy“: Svobodová a Bělíček tu tvarují jakéhosi ideálního autora, jenž vždy limitující a v jádře represivní skutečnost nejen kriticky a imaginativně analyzuje („jen kritika nestačí“, praví), ale i programově, ač demonstrativně a nikoli návodně po lopatě, ovlivňuje. V teorii se tomu říká nepřímá angažovanost – je to vlastně takové vychovávání negativním příkladem: „Nemusíme po vzoru minulého režimu hned přetvářet a ideově vychovávat, stačí jen s potenciálním publikem skutečně mluvit. Ptáme se tedy: znamená proklamovaná autonomie literárního prostoru absenci jakéhokoli názoru? Nebo snad tato autonomie měla sloužit k tomu, aby se literární umění stalo nezbytnou kritickou instancí, v níž je možné používat nepřípustná prohlášení, aby se tak extrapolovaly nebezpečné společenské tendence, jak to ukázal třeba Boris Vian ve své próze Naplivu na vaše hroby?“

Taková normativní extrapolace je však již problematická. Autoři tu nereklamují svobodný operační prostor jen pro relativní, byť potenciál­ně (!) afirmující názorový dialog, spor a kritiku, nýbrž prohlašují, že literatura by měla mít – stejně jako autor sám – schopnost rozpoznat „nebezpečné společenské tendence“, upozornit na ně a pokud možno sofistikovaně je potřít. Je to však možné, aniž bychom se dopustili hříchu moralizování, jež bude – bohužel – vždy nějak prodchnuto utopickou naivitou?

Nemusíme se hned odvolávat na slavnou afirmaci zla u Lautréamonta či Baudelaira, abychom věděli, že tu něco nehraje. Srovnejme, že úrovně a intenzity modalit se proměňují: namísto tupého příkazu někdejšího prvoplánově angažovaného (obrozeneckého, stejně jako stalinistického či nejnověji jakubovaníčkovského) umění vtěleného do imperativního slovesa museti, objevuje autorská dvojice kondicio­nální explicitní požadavek měla by. Pro nás však i takto relativizovaná výzva – přinejmenším v poesii an sich – tvůrčí svobodu, jež je striktně nepodmíněna, překračuje v principu nepřijatelně. To však neznamená, že apelativní rozměr tvůrčího úsilí popíráme nebo zásadně degradujeme, nýbrž převádíme jej z diskursu podmíněně nutného do diskursu relativně možného – vyjádřeného odlišnou kondicionální vazbou „mohla by“. Rozdíl je podstatný. Onen žádoucí, ať už různě naddeterminovaný a preformovaný „pozitivní“ projev­vliv (ovšem i ne­­afirmativní – platí rovněž: nemusela by) totiž může mít nekonečno rozličných podob a forem a jako takový jej nelze předem deklarovat. Lze jej však zpětně, třeba jako bytostně implicitní rozpoznat a interpretovat, v daném případě vysrážet z výchozího literárního textu, jehož smysl a funkce se právě touto cestou teprve uskutečňují: v nekonečném, měnlivě dynamickém interpretačním řetězci. Ovšem zároveň je zřejmé a v této souvislosti podstatné, že taková nepředpojatá operace se může stát jakkoli nedirektivním, antitezovitým, leč dynamicky funkčním modelem budoucí básníkovy tvorby, že prostě interpretační a produktivní složku tvůrčí činnosti nelze oddělovat bez rizika nekorektní a vposledku dysfunkční redukce smyslu. Tento postřeh pak představuje ve zkratce jeden aspekt či moment konceptu, jejž souhrnně nazýváme „interpretace jako tvůrčí činnost“.

Dodejme jen, že rudou mázdrou potaženým očím popíračů této elementární snahy o aktuál­ní formulaci sociokritické funkce a rozměru tvorby zůstává v zorném poli povětšinou jen do sebe zahleděná inverze ždanovovské „à la thèse literatury“, vyjádřená ovšem obdobným ždanoslovníkem těžkých ideologů antiideologie: namísto potenciálu „literatura by mohla“, hřímají: „Svobodná tvorba přece nesmí…!“ A takové contradictio in verbum jim samozřejmě uniká, a tak posílají všechny – ke svobodě disponované, produktivní i tendenčně impotentní, re­produktivní – apelativní lumpy do pekel totalitního myšlení.

Stranou pozornosti zuřivců

Svobodová a Bělíček ovšem – jaksi stranou pozornosti zuřivců – uvádějí co příklad otevřené možnosti takto vymezené apelativní literatury dílo Václava Havla a volají po aktuál­ní reinkarnaci jeho kriticky osvobodivého potenciálu. Nu, neberme lidu jeho imago Dei. Pro můj pohříchu surrealistický kriticismus je dramatická tvorba prezidentova bohužel příliš tezovitá a vykonstruovaná (snad s výjimkou takové té docela milé a přitom hlubším významem nadané Audience) – ona slavná „havlovská“ absurdita pohříchu neplyne z intuitivně­kritického nahlédnutí ambivalentní podstaty lidské existence jako bohdá u Kafky, Célina či Bernharda (o Schwabovi a Effenbergerovi nemluvě). (Mimochodem takto levicově kriticky „angažovaný“ tvůrce tu běhá už padesát let a jmenuje se Karel Vachek.)

Svobodová a Bělíček pokračují: „Nemohl by snad někdo z dnešních spisovatelů sepsat Flexibilní slovník éry konkurenceschopnosti, který by provedl audit všech odkloněných slov? Kde jsou autoři, kteří si vezmou na paškál současný slovník a ideologické fráze? Kde jsou básníci vysmívající se flexibilitě, svobodě, humanitě jako termínům, které, ač tradičně obdařené kladnými hodnotovými znaménky, ztratily zcela svůj význam a manipuluje se jimi ve zcela vyprázdněných kontextech?“

Tak tohle má tedy být ono stalino­ždanovovské „úkolování básníků“, jež činí z Evy a Vaška a jejich akceptantů rovným tobogánem dozorce (a posléze i vězně) v tom našem New Jáchymově? My naopak připusťme, že nápad to už před víc než dvaceti lety nebyl marný: „Všichni se zapřísahají že již nikdy nedopustí/ čeho se dosud všichni dopouštěli/ A nijak se nezdálo že by jim to zvlášť vadilo/ předposírat se už v čekárnách na cokoli/ Teď se změnila móda a ajhle/ budou se předposírat třeba v sakristii/ Já v tom žádnou metafyziku nevidím/ Jejich ideologií byla je a bude/ vždycky jenom vepřová/ Výjimky většinou jenom potvrzují pravidlo“ (Josef Janda, Tapír a pušku, 1990). A dnes zní taková v tvůrčím protestu „angažovaná“ reflexe­dekonstrukce například takto: „u Marxů na zahradě/ kvetou pomněnky/ vyrostly bujně/ z dusíku vlastní základny/ a vzlétly/ v naději že se nadějí/ vzduchu v čase/ vzduchu včas/ všeho do času/ a zač je toho loket (Kristýna Žáčková, Metamor, 2010). Anebo jinak: „všechen lid pochází z moci!/ jenomže o tom neví/ jsou věci, jež se lidu neříkají/ ba ani na smrtelné posteli/ mohl by z toho docela zfanfrnět/ anebo zarůst nehty do kozelce/ a přestat přijímat pivo!“ (František Dryje, Locus debilis, 2014)

Místo básníka je na pranýři

Spor o legitimitu takzvaného angažovaného umění je převážně interpretován scestně jako spor literárních generací. Celý problém je však nutno vnímat jako součást širšího ideo­vého pohybu, pradávně datovaného zhruba od osvícenství a romantismu, jako při o legitimitu a vývojové proměny levicového diskursu jako takového a podoby sociokritických, podvratných funkcí literatury (umění). Obě tyto roviny jsou na obou stranách zaměňovány a směšovány. Zastánci „literární autonomie“ buď mimoliterární vlivy a kontexty v tvůrčím procesu bagatelizují a odmítají (ve jménu naivního lartpourlartismu nebo stejně nekorektní „absolutizace“ nereflektované spontaneity tvůrčího aktu), nebo je ideologizují a deklasují plně v duchu mainstreamové dehonestace současného levicového myšlení. Protagonisté ideového a ideologizujícího (kritického) pojetí literatury ve valné většině stejně jednostranně znevažují literární kvality díla „jako takové“ a absenci sociokritických funkcí literatury pojmenovávají nikoli jako redukci a ochuzení (což je namístě!), nýbrž přímo jako ideovou invaliditu tvorby a projev autorské negramotnosti. Zaměňování těchto kritérií vyvolává mezi hlasateli ne­­apelativní literatury stav permanentní hysterie. Odtud ahistorické paralely k současným relativně diferencovaným variantám „ideologizace literatury“, nikoli však konfrontace s konceptuál­ním pojetím tvorby jako takovým (ať už legitimovaným náboženskou hagiografií, whitmanovskými ideály, vlasteneckým patosem a tak dále) a už vůbec ne se surrealistickým modelem kritických funkcí konkrétní iracionality, ale výlučně s onou slavně bezduchou a mocensky represivně garantovanou ždanovovskou ideo­logií lži.

Tato zcela neadekvátní myšlenková schematizace se názorně zhmotnila v reakcích na provokativní a samo o sobě plytké fackovací gesto popíračů „literárního samoúčelu“: oponentní popírači sociálně kritických ambic literatury se dokonale zesměšnili, nechápajíce (sebe)ironickou a parodickou mluvu tohoto operetního happeningu, a někteří zvlášť uvědomělí zvažují trestní oznámení. Tím se zřejmě jen obnažila zapíraná myšlenková afinita mezi zdánlivě sociokriticky intaktním pólem takzvané literární autonomie a reálným konformismem moci. Také generační námitka některých rozumujících čtyřicátníků, že nevzdělaní mladí teoretici „nezažili to co my“ a třeba nevědomky užívají stejný či obdobný jazyk jako „špatně seštollovaní rzounci“, což je přímo fenomenologicky usvědčuje z totalitních sklonů, a v důsledku dokonce z úmyslu aprobovat minulý režim, je absurdní: nejenže tito kritičtí neofyté nemají mocenské ambice, tím méně nástroje, ale navíc vesměs jen reagují a více či méně zdařile usilují kriticky­ideologický diskurs užívat reflektovaně a se skrytou ironií jej měnit, převracet v paradoxní, nonkonformní metajazyk. Dodejme, že taková principiální „vůle k pravdě“ si per analogiam nezadá například s étosem dávno zapomenuté mluvy havlovské postdemokracie. Limitující hysterie kritiků „angažovaného umění“ tryská ovšem z neschopnosti překročit stín nedávné dějinné zkušenosti, onen bolavě zaslepený resentiment, který zaměňuje subjektivní prožitek za historický fenomén a nebere v potaz, že i takzvaný levicový (diferencovaný) diskurs je – přes obludně krvavou stalinskou epochu, srovnatelnou snad jen s novověkou křesťanskou genocidou původních obyvatel obou Amerik – stejně legitimním dědicem osvícenství, jakým byl dnes již skomírající liberalis­mus. A že například – pokud jde tedy o literaturu – věta „místo básníka je vždy (také!) na pranýři“ má univerzální platnost.

Navzdory tomu všemu uzavřeme naši exkurzi do začasté poněkud odiózních světů dnešní literatury optimisticky: kdysi se jistý (naivní) kuchař-­okultista Jurajda při pohledu na rozstřílený vlak zřícený pod železničním náspem rozčilil: „Copak se smí střílet do vagonů Červeného kříže?“ „Nesmí, ale může,“ řekl Švejk. A my se tážeme: Copak se smí říkat básníkovi: „Napiš to, Kischi!“, a neposkvrnit přitom ústa ani „hru“ falešnou řečí? „Nemůže, ale smí!“ odpovídáme vzápětí. Von totiž básník… má nehtů, co by se za Rozum vešlo. Pokud mi tedy… rozumíte!

Autor je šéfredaktor surrealistické revue Analogon.