Na pražský koncert australských HTRK jsem se těšil, jít se mi na něj nechtělo, a šel jsem. Anotace v programu Meet Factory hlásala: „Noise-rocková kapela HTRK vstává z popela po smrti bubeníka, vydává desku a vyráží do Prahy!" Po zkušenosti z koncertu na této větě nezaráží ani tak fakt, že HTRK bubeníka nikdy neměli, jako spíš představa vstávání z popela a akční sloveso „vyráží". Ukazuje se, že tuto skupinu není vůbec na místě dávat do souvislosti se vzkříšením a už vůbec ne s pohybem.
HTRK (původně Hate Rock Trio: Sean Stewart, Nigel Yang a Jonnine Standish) debutovali v roce 2005 albem Nostalgia s temným, zastřeným, místy až industriálním zvukem. Kombinace chladných, strojových beatů, primitivní basové linky, kytarových ploch a podivně nezúčastněného ženského vokálu vyústila v syrovou, přitom však svůdnou variantu popu, ke kterému by seděl přívlastek postapokalyptický. Na následujícím albu Mary Me Tonight z roku 2008 spolupracoval jako hostující kytarista a producent Rowland S. Howard, ikona australského rocku, a na úkor všeobjímající sonické mlhy dostal větší prostor zvuk jednotlivých nástrojů. Hluk byl rozparcelován, ale mezery mezi jeho částmi nikam nelákaly, spíše netečně nabízely průhledy do míst, kde není nic kromě dlaždiček. Výsledek sice nezněl už tak industriálně, přesto je atmosféra desky ještě mrazivější. Možná proto, že se odosobnělost transponovala do intimní roviny.
Pak nastala doba odchodů: nejprve na konci roku 2009 zemřel Howard a zanedlouho ho následoval baskytarista Sean Stewart. Zbylí dva členové se rozhodli mezeru po sebevrahově shoegazové baskytaře nezaplňovat, minimálně ničím živým. Už název letošní nové desky Work (work, work) nesliboval nic dobrého a samotné album, ještě více než v minulosti zahalené do nánosů převážně elektronického chladu, ukázalo, že nejtřpytivější nic spočívá v nehybnosti.
Během přešlapování v Meet Factory jsem vzpomínal, jestli jsem někdy na koncertě v tak velkém sále viděl tak málo lidí, ale marně. Při dokonalém rozptýlení po prostoru by pro sebe každý návštěvník mohl mít odhadem asi deset metrů čtverečních, což je pro hodného upíra ideální vzdálenost na to, aby ho během koncertu nerozptyloval pach teplé lidské krve (zlí upíři byli ten večer zřejmě někde jinde). Hlavní hvězdy večera nicméně působily dojmem, že velký prázdný prostor je pro jejich hudbu ideální prostředí. Nešlo totiž ani tak o dialog hudebníků s publikem, ale o komunikaci zvuku s prázdným prostorem. Vlastně se tomu ani nedá říkat komunikace, bylo to spíše vzájemné umocňování. Jako by HTRK vynalezli způsob, jak přebudit prázdnotu, třeba na podobném principu, na jakém vzniká zvuková či světelná zpětná vazba. Efekt byl tak dokonalý, že když Jonnine Standish mezi písničkami řekla do mikrofonu cosi o reflektorech, zdálo se, že mluví ke vzdálené protilehlé zdi, a ne k osvětlovači.
Jediné, co by u HTRK nějak, aspoň vzdáleně, mohlo souviset s pohybem, je proces ubývání. S pulsující basovou linkou jako by se vytratily poslední známky života, kytara se nyní nemá o co tříštit a hlas zpěvačky se už ani nedá nazvat letargickým, protože chybí jakékoli měřítko. Zvuk je čím dál dokonalejší a není těžké si představit, že při dalším úbytku a ještě větší kontaminaci smrtí by se jen zdokonalil. Na vizuální rovině by výsledkem tohoto směřování mohlo být prázdné pódium zahalené kouřem, jímž by občas probleskla minimalistická projekce. Už teď je ale koncertní projev HTRK natolik mrtvolný, až je skoro dokonalý – a naopak.
Podobně jsem se nedávno cítil během vystoupení Christiana Fennesze (viz A2 č. 21/2011), jenomže tam jsem se musel k představě dekadentní a nehybné diskotéky probojovat. Fennesze jsem dlouhodobě těžce snášel a bylo třeba vynaložit hodně úsilí a představivosti, abych si mohl nakonec uvědomit své uspokojení. Ale právě to je tvořivý a hravý přístup ke světu: občas je třeba věci trochu přemístit, aby k nám promluvily. Něco se u toho sem tam rozbije, ale to je úplně v pořádku. HTRK mě odvedli na podobné místo a naplnili mě podobnými pocity, ale jako by mi u toho vedl kabel přímo do hlavy – nemusel jsem pro to udělat vůbec nic. Nic. Do hudebníků se nejsem schopen vcítit, ale z toho, jak působili na pódiu, bylo evidentní, co je jejich ideálem: nedělat nic a působit dokonale. A pak publikum, ta strašná sebranka, která kazí jeden koncert za druhým buď tím, že nepřijde, anebo tím, že sice přijde, ale ve špatném složení… Tak tedy publikum dostalo naservírované to dokonalé, nablýskané homogenní nic a bylo samozřejmě spokojené. A to je opravdu smutné.
Také já jsem byl spokojený, ale nejvíc ze všeho jsem byl rád, že je to za mnou, a už nikdy bych nechtěl tohle nehybné divadlo vidět znovu. Protože jestli je něco na tomto světě opravdu děsivé, je to poznání, že některé věci nejdou zabít.