Zatímco z našeho pohledu byla druhá půlka 20. století dobou studené války, všeobjímajícím zápasem dvou velmocí o světovou nadvládu, pro velkou část světa představovala období boje za samostatnost, nezávislost a svobodu – období dekolonizace. Dalším příspěvkem k tématu čísla je medailon jejího hlasatele Frantze Fanona.
Frantz Fanon se narodil jako příslušník nepočetné černé střední třídy v roce 1925 na Martiniku, v té době francouzské kolonii a dnes departmentu. Díky tomu mohl studovat na Lycée Schoelcher, nejprestižnější tamní střední škole, kde byl jeho učitelem Aimé Césaire, vůdčí postava hnutí négritude, jež si kladlo za cíl zrušení francouzské politické a intelektuální hegemonie skrze budování černé identity. Césaire byl, zvláště v počátcích, velkým Fanonovým inspirátorem a vzorem.
Po porážce Francie Německem v roce 1940 Martinik podléhal vichistické vládě, ale to Fanonovi nezabránilo, aby v osmnácti letech z ostrova utekl a přidal se k de Gaullovým Forces Françaises Libres. S nimi prošel bojišti severní Afriky i Evropy a za zranění u Colmaru získal Válečný kříž. Po válce se nakrátko vrátil na Martinik, kde zůstal jen tak dlouho, aby dokončil bakalaureát a podílel se na volební kampani Césaira do Národního shromáždění Čtvrté republiky. Záhy poté, už zpět ve Francii, začíná studovat medicínu a psychiatrii.
Psychiatr a revolucionář
Počátkem padesátých let Fanon zakončuje studium, stává se kvalifikovaným psychiatrem a zároveň vydává první knihu. Přepracováním a rozšířením jeho odmítnuté dizertace (byla příliš nekonvenční) vznikl text Peau noire, masques blancs (Černá kůže, bílé masky, 1952, ukázka z knihy na s. 18 tohoto čísla). Fanon pak krátce působil jako psychiatr ve Francii, než roku 1953 přijal místo šéfa psychiatrické kliniky v Joinville na okraji severoalžírského města Blida. Zde radikalizoval své terapeutické postupy, například tzv. socioterapii, která se adaptuje na pacientovo kulturní zázemí. A také se setkal s dopady francouzského panství nad Alžírem, který byl formálně nikoli protektorátem, ale součástí Francie.
V listopadu 1954 pak začíná alžírská válka. Trvala do roku 1962 a vedla nejen k osamostatnění Alžíru, ale ve svých důsledcích také ke změně francouzské ústavy a vzniku Páté republiky. Jejím hlavním hybatelem na alžírské straně byla Front de Libération Nationale (FLN, Fronta národního osvobození), do jejíchž řad Frantz Fanon roku 1955 vstoupil. Přitom i nadále působil na psychiatrické klinice, kde léčil jak Alžířany, tak francouzské vojáky, a to až do své rezignace v roce 1956; pak následovala deportace do Francie, odkud však záhy tajně odcestoval zpět do Afriky, konkrétně do Tuniska, aby se opět zapojil do činnosti FLN.
Na konci padesátých let vydává knihu L’An V de la révolution algérienne (Pátý rok alžírské revoluce, 1959) a cestuje po Africe v rámci zahraničně politické kampaně FLN (působil mimo jiné jako vyslanec Alžírské prozatímní vlády v Ghaně). Po jedné z těchto vyčerpávajících cest mu byla diagnostikována leukémie. Pětatřicetiletý Fanon měl před sebou necelý rok života. Ten z větší části strávil sepisováním svého nejslavnějšího, nejvlivnějšího a také nejkontroverznějšího díla Les Damnés de la Terre (Psanci této země, 1961). Ilustrací paradoxů koloniální situace je, že před smrtí podstoupil léčbu jak v SSSR, tak později v USA. Přes kúry, jimž se podrobil na obou stranách železné opony, ale 6. prosince 1961 umírá.
Ohledně násilí
Z Psanců této země se stala Fanonova politická závěť. A následně také dílo, jež z něj udělalo vůdčího teoretika antikolonialismu 20. století. Fanon v něm analyzuje roli rasy, třídy, kultury, psychického zdraví a násilí v boji za osvobození. Právě téma násilí, které je pro něj neoddělitelně spjato s procesem dekolonizace, je důvodem kontroverzí a diskusí, jež se ke knize vážou. Ty často působí až dojmem, že se někteří jejich účastníci ani neobtěžovali přečíst i zbytek textu (kapitola o násilí je první částí knihy).
Faktem však je, že Fanon násilí přiřkl významnou úlohu. Důvod tkví v tom, že podle něj příslušník kolonizovaného národa – „domorodec" – není v běžné situaci. Naopak, je v situaci, na níž není normálního vůbec nic. Patologičnost této pozice je zobecněním toho, co je obsaženo už v Černé kůži, bílých maskách. Domorodec je cizincem ve vlastní zemi, nad níž se kolonizátor nehodlá zříci nadvlády, když už ne přímé a vojenské, tak alespoň ekonomické – Fanon velmi trefně popisuje situaci, v níž k úloze bývalé kolonie jako zdroje surovin přistupuje ještě role nových trhů, otevřených pro bývalé pány. A protože způsob, jakým kolonista vládne nad kolonizovaným, jenž je považován za něco mezi zvířetem a člověkem, je založen na násilí, stává se násilí jedinou řečí, jíž rozumí. Přesto ale nelze Fanona považovat za někoho, kdo absolutizuje moc násilí. Jak ukazuje oddíl věnovaný psychickým poruchám vyvolaným násilnou realitou kolonizace a boje proti ní, neměl sklon přehlížet skutečnost, že tato situace vyvolává patologické chování na všech stranách konfliktu.
Přestože často mluví o „národním" boji, byl Fanon internacionalista pranýřující povyšování severní části Afriky, arabské a středomořské, nad černým jihem. Dekolonizační proces musí v jistém okamžiku přestat být národním a stát se sociálním. Jeho součástí se musí stát požadavek rovného postavení mužů a žen a také detribalizace – právě lpění na kmenových svárech uvrhlo tolik afrických zemí do vleklých a krvavých konfliktů. V tomto kontextu si Fanon všímá i nástupu místní buržoazie na pozice té kolonizační, pokračujícího vykořisťování národa a nebezpečí ustavení diktatury některým z vůdců osvobozeneckého boje. Právě stránky, které věnuje tomu, co nastane po vítězství v osvobozeneckém boji, ukazují, že si byl mnoha jeho úskalí a nebezpečí vědom. Na jedné z posledních stran říká: „Nezávislost není slovo, které by mohlo být užíváno jako exorcismus, ale nezbytná podmínka existence mužů a žen, kteří jsou opravdu osvobozeni, jinými slovy, kteří jsou opravdovými pány materiálních prostředků, jež umožňují radikální přeměnu společnosti."
Pravdy v srdci Evropy
Fanonova zkušenost s koloniálním rasismem začala už na Martiniku a poté se prohloubila v armádě a v „mateřské" či spíše macešské zemi. Jejím výsledkem byla kniha Černá kůže, bílé masky. Revoluční a dekolonizační přesvědčení v něm rostlo spolu s pobytem v Alžíru a artikulovalo se v Psancích této země, textu, který z něho učinil apoštola dekolonizace. Dílo mělo vliv na osvobozenecká hnutí od Palestinců, přes Tamily, po Black Panther Party ve Spojených státech. Inspirovalo vůdce těchto hnutí, počínaje Ernestem Che Guevarou v Latinské Americe a konče Malcolmem X v USA a Stevem Bikoem v Jihoafrické republice.
Dekolonizace pro nás, kteří žijeme v zemi, jež nikdy žádné kolonie neměla, zůstala ve stínu studené války a našich vlastních bolestí a bolístek. Místo, kde se odehrávala nejdramatičtěji, tedy Afrika, zůstává v našich očích často jen podivným světadílem států, jejichž hranice jsou narýsované podle pravítka a které se z nějakých obskurních důvodů pořád dožadují takových věcí, jako je odpouštění dluhů či rovné podmínky na mezinárodních trzích. To, co nám Frantz Fanon svými texty nepřestává připomínat, je skutečnost, že podobně jako v USA genocida původního obyvatelstva a otrokářství představuje kolonizace jednu z nepříjemných pravd skrývajících se v srdci Evropy. Pravdu dost možná stále ještě příliš živou.
Autor je publicista.