Vzpomínky eserovy

Za jméno Viktor Šklovskij (1893–1984) nelze dát rovnítko, protože v ruské literatuře neměl ani předchůdce, ani následovníky. Nepodobal se nikomu a byl nepřehlédnutelnou postavou ruské avantgardy. Patřil ke generaci, která vystoupila v prvním desetiletí minulého století a která programově stála v opozici proti tehdy převažujícímu symbolismu. Ačkoli je považován za jednoho ze zakladatelů originální a ve své době provokativní ruské formální školy, měl blízko jak k futuristům, tak k Vladimiru Chlebnikovovi, ale třeba i k Alexandru Blokovi či Osipu Mandelštamovi. Jako celá mladá inteligence v Rusku prošel „křížovou cestou" války a revoluce, dobou, kdy „muži byli impotentní a ženy neměly měsíčky", dobou, která jim změnila nejen život, ale i pohled na umění.

Vlak se naplnil lidmi

Knihu Sentimentální cesta (Sentimental’noje putěšestvije) s podtitulem Zápisky revolučního komisaře Šklovskij dopsal a vydal v roce 1923 v Berlíně, kde v té době vyšel i jeho podivuhodný „román" v dopisech nazvaný prostě ZOO. Stejně jako většina jeho knih je i Sentimentální cesta autobiografická, vzpomínková, přesto však nezařaditelná. Vymyká se stylem, ale i svou výpovědí, upřímností, ironickým, často až sarkastickým humorem a v neposlední řadě též vztahem k autorovu osudu.

Události, které popisuje, respektive „zapisuje", léta revoluce a občanské války prožité v Petrohradě, Haliči, Persii, Saratově, Kyjevě, na Dněpru a v Berlíně, nezasazuje do historického kontextu. Děje, z jeho hlediska často zcela absurdní, se mnohdy tříští, překrývají, jako by postrádaly smysl a kontext. Svým analytickým pohledem spojuje nespojitelné, neustále odbočuje, přeskakuje, místy jen napovídá, aby nějakou událost později podrobně rozvedl. Je až chaotický, jako ostatně celá doba, o které vypráví. Toto osobní svědectví snad ani jinak zachytit nešlo, pokud mají být „vzpomínky" autentické, a ne umělecky i ideologicky zkreslené. Jak sám poznamenal, „vlak se naplnil lidmi a najednou byl podobný červenému salámu".

Proč začala válka?

Vyrovnávání se s revolucí bylo pro Šklovského především osobním dramatem plným zvratů, skutečnou křížovou cestou. „V prvních letech revoluce neměl život žádný pořádek, nebo lépe: tím pořádkem byla bouře. Ne­­existuje žádný velký člověk, který by neprožil víru v revoluci. Chvílemi se věřilo v bolševiky. Padne Německo a Anglie a pluh rozorá nikomu nepotřebné hranice! A nebesa se svinou jako kus pergamenu." Šklovskij, který byl nejdříve v řadách carské armády, vnitřně vítal únorovou revoluci v roce 1917, kdy odjel na frontu jako komisař povzbuzující vojáky, aby lépe bojovali za novou Kerenského vládu. „Z těch lidí byla cítit naprostá bezradnost. Zdálo se mi, že tam tak sedí celou válku." Byl mezi esery a menševiky, později se stal přívržencem sovětů a nakonec ze strachu před zatčením uprchl do Berlína, kde byl „stínem mezi stíny". Téměř vzápětí však zjišťuje, že bez Ruska nemůže žít, a vrací se zpět do Moskvy, kde se poté, co na rozdíl od mnoha svých vrstevníků přežil stalinský teror, stal nejen uznávaným „živoucím svědkem" ruské avantgardy, ale i renomovaným spisovatelem a teoretikem.

Ne náhodou začíná Šklovskij svou knihu vzpomínkou na tramvaj a končí zvoláním: „Hořký je v Berlíně vídeňský řízek!" Oba tyto zdánlivě nepodstatné, možná až dětinské detaily mají v jeho očích hluboký smysl. „Tato válka začala proto, že vojáci přeplnili vagony tramvají a odmítali platit jízdné." Ostatně podstatná část knihy je vystavěná právě na detailech, postřezích, kterým autor propůjčuje hlubší význam a které jsou mu výmluvným symbolem i přízračnou analogií, neboť právě v nich se koncentrují převratné události i smysl doby. Třeba portrét druhého předsedy ruské prozatímní vlády Alexandra Kerenského: „Házel kolem sebe pomačkané fráze a skutečně to vypadalo, jako by sršel suchými, dlouhými a praskajícími jiskrami."

Šklovskij, který si uměl i v těch nejtěžších dobách zachovat někdejší vznešenost a koneckonců i jistou, na povrchu zákonitě značně potrhanou eleganci, se jako jeden z prvních ironicky vysmál snaze bolševiků vše organizovat a řídit podle místy až neuvěřitelných pravidel. „Lid je možné organizovat. Bolševici věřili, že materiál není důležitý, důležité je zpracování, a chtěli prohrát dnešní den, prohrát své životy a vyhrát vklad, který dala do banku historie. Chtěli organizovat všechno – aby slunce vycházelo podle rozpisu a počasí se dělalo v kancelářích. Anarchismus života, jeho podvědomé proudy, to, že strom sám ví nejlépe, kam růst – to oni nechápali. Vyprojektovat svět na papír – to není u bolševiků náhoda."

Reparát pro potomky

Šklovskij ve svých vzpomínkách poznamenává, že nechtěl „podvádět sám sebe", nechtěl být kritikem toho, co prožil a viděl. Chtěl případným kritikům pouze poskytnout materiál: „Vyprávím o událostech, a připravuji tak pro potomky reparát." Čas od času knihou probleskne, možná poněkud paradoxně, ale o to přízračněji, jeho neskrývaná láska k umění i teorii literatury, jeho přesvědčení, že umí „přemýšlet za jakýchkoli podmínek". Usiluje o vytvoření nové estetické identity, nové teorie, snaží se vtisknout umění nezaměnitelnou tvář a tvar, vidět věci a události z nových, doposud neznámých úhlů. Je zde možné už v zárodcích číst to, co později rozpracuje ve své Teorii prózy: „Není důležité, o čem se píše, ale jak se o tom píše."

Přes všechnu hrůzu, cynismus i nadšení doby, přes všechny neuvěřitelnosti, bahno i víru v nový svět je Sentimentální cesta především vyznáním lásky k Rusku, ať už je jakékoli, k revoluci, kterou byl její autor nakonec prostoupen. Šklovského „vzpomínkové" knihy – podobně jako jeho formalistické literárněvědné studie – stále patří k tomu nejpodnětnějšímu, co v Rusku vzniklo. Na své osobní mapě autor vytvořil celý kaleidoskop příběhů, jmen i historických událostí, podivuhodné souhvězdí, kde „člověk není živ tím, co jí, ale tím, co se mu zažije" a kde „umění je potřebné jako enzymy".

Autor je básník.