Text jako proměnlivý flám

 Vzpomínám si, jak mi někdy na jaře 1974 básník Pavel Řezníček přinesl časopis Phases, kde byl také otištěn text Petra Krále Medové kuželky. Byl to ostatně první text, který jsme od něho četli ve francouzštině. Oba jsme se tehdy domnívali, že jde o báseň v próze, jednu z těch, které Král napsal pár let po svém odjezdu do Paříže, v době, kdy hledal svou novou osobní poetiku. Naštěstí jsme se mýlili a Medové kuželky se v průběhu let rozrostly v knihu, která je nejen svědectvím o básníkově nezvyklé vnímavosti k prostým, každodenním jevům, během nichž skutečnost náhle vyjevuje svou podstatu plnosti a prázdna, úžasu i zklamání. Na báseň je tu povýšen nejen „prostý odjezd na víkend“ či „praskání starého nábytku“, ale i nahota života nebo fakt, že „dál ovládáme jen šedesát tři způsobů, jak se opřít o nálevní pult“.

Hlad po slavnosti

Jsou Medové kuželky jen různě dlouhé fragmenty? Nebo důmyslně propojují osobitý básníkův kontinent s náladami, jazzovými sóly, nezaměnitelnými gesty a v neposlední řadě třeba i s pouhým dechem? Málem se zdá, že každý „fragment“ je rozjezdem k novému románu, což si lze docela dobře představit, ale nakonec je text jedním dlouhým flámem, nedokončeným a neustále proměnlivým, kterému „čím dál bezostyšněji říkáme život“.

Celou knihou se nese zjevná, někdy až obsedantní dychtivost proniknout do prostorů světa, ozřejmit jeho tajemství, byť se mohla zdát na první pohled banální. Jako třeba posedlost nedělí, tou „dávnou mezerou v týdnu“, či jakýsi stesk ve Francii po málem nedostupných párátkách. Téměř na román by vydaly i úvahy o cestách, rozhovory, které sice začínají, ale nekončí, málem až kafkovské konstatování, že se svítáním v Novém roce se autor pořád nevyzná „ve vlastních kapsách“, či jen znepokojivé otázky typu „kde jsou Číňané z čínských restaurací, když ty mají zavřeno?“.

Hlad po slavnosti se u Petra Krále nakonec však nejčastěji mění v pouhou výčitku, neboť poklad, který se objevil, se stejnou rychlostí zase mizí, naději doprovází její tušená ztráta. Zdánlivě promyšlená kresba se změní v pouhou skicu, která však říká vše a většinou je přitažlivější než původně zamýšlený obraz. Místy jako by se básník vtělil do filmového diváka, který sice pozorně sleduje plátno, ale nakonec se podělí jen o několik sekvencí, které nejvýstižněji odpovídají jeho vnitřnímu světu a kterým už tím, že je pojmenuje, propůjčuje sílu i přesvědčivost. „Pozoruhodné přitom je, že věcem, které mě ve Španělsku zvlášť uhranuly, patřila i všudypřítomnost křivých věcí: kostel, hruška v širém poli i láhev na stole, všechno tam trčelo vzhůru na způsob pisské věže, s důvěrností předem nalomeného meče.“

Vytahaná kůže planety

Rozhozené sítě autorových intimních prožitků nám otvírají svět plný nečekaných střetů, výrazového i formálního bohatství se zcela konkrétním pohledem na „věc“. V pouhém konstatování se básníkův nezaměnitelný humor splétá s elegancí, která je ve světě, v němž prosté věci nahradil obyčejný šmejd, čím dál víc zatracovaná. Ne nepodstatná je proto i přítomnost jakéhosi stesku nad světem, který se vytratil se vším, co mu propůjčovalo zvláštní pravdivost, nad světem, z něhož „postupně navždy mizí ve tmě poslední černé telefony, poslední černá auta a černá plnicí pera, díky nimž si svět dosud udržoval minimum důstojnosti“.

Básník si neustále pohrává s každodenností, které místy propůjčuje až magickou podobu a kterou nelze chápat metaforicky, ale jako každou autentickou poezii především doslovně. Není nesená jen pečlivým ohledáváním skutečnosti, ale také notnou skepsí, ironií k okolnímu světu, k té „vytahané kůži planety“, i k sobě samému. „Propásli jsme, co jsme mohli, už teď k nám ale taky přicházejí známí a líčí nám naše hrdinské činy – někdy aspoň nezapomenutelné grimasy za okenním sklem –, jichž jsme se před nimi dopustili a které jim navždy utkvěly v paměti. Kde jsme ale při nich byli my?“

Číst Medové kuželky je v mnohém jako dívat se na Medkovy obrazy. I v nich je přítomno několik vrstev, už tím, jak autor „vpisoval“ své myšlení přímo do materie hmoty, této citlivé plochy, na níž „událost“ zanechala za sebou „předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků“, z nichž některé mizí, a přes­to jsou v obrazu přítomny, další vystupují jen v náznacích. Obdobně se jednotlivé části Medových kuželek překrývají, nečekaně vyvstávají v jiných souvislostech, a dokonce i v jiných knihách. Jsou zprávou o prožívání a vnímání jednoho zcela konkrétního světa, kde na rozdíl od abstraktních filosofických konstrukcí „každý kmen při svazování voru je neodvratně jenom další kus pravdy“.

Autor je básník.