Festivalizace protestu

Okolo přenosných prodejen veganského guláše, tofuburgerů, hot dogů, palačinek, kávy a sójové zmrzliny bylo, stejně jako u stánků Antifašistické akce, Fire and Flames, Mob Action, Československé anarchistické federace, X Basta X, Veggie Pride, Ne rasismu!, Food Not Bombs Praha nebo třeba Studio Hell, pořád plno. Tisíce dalších lidí se na posledním květnovém festivalu May Day bavily při poslechu metalcorových Heaven Shall Burn, ska The Chancers a hip hopu Bigg Boss Crew. Ve stanech pak desítky zapálených návštěvníků sledovaly projekce filmů nebo se účastnily diskusí se sociologem Johnem Hollowayem (rozhovor v A2 č. 10/2011), filosofem Alanem Carterem či zasloužilým revolucionářem Octaviem Alberolou. Podobné počty lidí dorazily i 8. října 2011 na pražský DYI karneval. Pod heslem „My jsme krize!" protančili namaskovaní účastníci za zvuků soundsystémů Prahou. Nastává nová éra – doba, kdy se protesty stávají zábavou?

Odklon pozornosti

V letos vydané Zprávě o problematice extremismu na území České republiky v roce 2010 Ministerstvo vnitra České republiky konstatuje, že „místo pořádání veřejných shromáždění se příznivci této části levicového spektra [anarchoautonomní hnutí – pozn. F. P.] v uplynulém roce zaměřili na aktivity směřující dovnitř hnutí, jako jsou různé přednášky, diskuse, promítání filmů, výstavy, koncerty, benefiční a vzpomínkové akce apod.". A dodává, že „k útlumu došlo zejména v oblasti pořádání veřejných shromáždění a demonstrací. Příznivcům antiautoritářského hnutí se podařilo v roce 2010 uspořádat v podstatě jen dvě veřejné akce, obě konané dne 1. května 2010. Šlo o již tradiční prvomájové oslavy – anarchistický pochod Prahou pořádaný Československou anarchistickou federací (ČSAF), na který navazoval kulturně zaměřený „open­-air" festival Antifašistické akce (AFA/ANTIFA) na Císařské louce v Praze."

Podobně pak pro letošní rok Bezpečnostní informační služba (BIS) ve své čtvrtletní zprávě o vývoji na extremistické scéně tvrdí: „Ve sledovaném období byl hlavní akcí pro osoby z anarchoautonomního prostředí 4. ročník MAY DAY festivalu, uspořádaného dne 1. května 2011 Antifašistickou akcí na Císařské louce v Praze. Festival, spojený s hudební produkcí, přednáškami a workshopy, dle odhadů navštívilo 6 000 až 8 000 osob."

Jeden z organizátorů May Day, který vystupuje pod jménem Marek Roubal, hodnocení bezpečnostních složek nevyvrací: „Částečně je to asi pravda, netroufnu si hodnotit celou scénu, už proto, že si myslím, že tu v podstatě neexistuje. ČSAF ale demonstrace moc nedělá, AFA je nedělá vůbec. V posledních letech jsme se zaměřili hlavně na kulturní akce. Neznamená to, že jsme rezignovali na radikální antifašismus, spíš jsme jej přesunuli mimo ­pozornost." Důvody odklonu od manifestací k festivalu vysvětluje hlavně policejní represí: „Cítili jsme, že demonstrace třeba na Prvního máje ztrácí význam. Policejní manévry byly obrovské a nebyla šance nácky atakovat. Přetahovaná s policajty končila ­zatčenými lidmi a prezentováním v médiích, jako by nám šlo jen o to se porvat s policií. Se zpřísněním zákazu maskování by tu navíc asi do dvou let žádná AFA neexistovala, protože by nás všechny sebrali."

Dostat je do ulic

Dalibor, jeden z pořadatelů podzimního DYI karnevalu, ale problém vidí trochu jinde. „Obecně je těžké lidi dostat do ulic kvůli politickým tématům. I mezi těmi, kdo připravují festival, je skupina apolitických, kteří to chtějí dělat jen jako zábavu. Postupně ale nějak akceptovali, že se to dělá takhle." I když karneval v určitém smyslu navazuje na street parties devadesátých let, při nichž docházelo k ostré konfrontaci v ulicích, jeho současné vyznění se dost liší. „Už karneval v roce 2004 byl pojímán spíše jako kreativní a nekonfrontační záležitost," podotýká Dalibor.

I když v letošním prohlášení, přečteném v průběhu karnevalu a distribuovaném prostřednictvím internetu, stojí: „Táhněte! Nás se nikdo neptal, jestli v takovém světě chceme žít. Ulice jsou naše!", v reálu má přístup pořadatelů i účastníků k radikalitě daleko. Dopředu vyjednávají s policií i městem o trase a časovém rozsahu „okupace" ulic a v interních instrukcích se nabádají, aby po sobě uklízeli odpadky, zbytečně neblokovali tramvaje, neprodávali během průvodu tvrdý alkohol, či prosí „nenechte nikoho lézt na střechy, viset z oken kár".

Na zábavu nám nesahejte

I když si výše zmíněných akcí mainstreamová média prakticky nevšímají – mimo jiné právě pro jejich kulturní rozměr a nulovou konfrontaci –, organizátory těší, že se jim daří přilákat nové skupiny účastníků. „Na May Day chodí hodně rodin s dětmi, letos si jich hrálo v dětském koutku přes sto padesát," říká muž s přezdívkou Marek Roubal a dodává: „Hlavně mě ale těší podpora, kterou dostáváme od dosud neaktivních lidí. Nejsou to jen členové kapel, ale i zvukaři, dodavatelé pódií, prodejci ve stáncích a podobně. Už teď si říkají, že na naší akci něco je, a možná se jednou zapojí i víc."

Možnosti politicky aktivizovat lidi prostřednictvím kulturních akcí a témat vysvětluje pořadatel DIY karnevalu Dalibor následovně: „Na určitou skupinu lidí stále reálné politické problémy tolik nedoléhají. Třeba na technaře dopadají až v okamžiku, kdy občas nerespektují soukromé vlastnictví. Takže se do konfliktu se systémem dostávají vlastně hlavně skrze kulturu. Podobně je to třeba i s internetovým stahováním. Zábava je pro ně hlavní věcí jejich běžného života." Když tedy někdo dokáže takové skupině vysvětlit, že se jí právě sahá na zábavu, rázem je ochotnější se politicky angažovat. To se v posledních letech podařilo nejen v případě protestů po roze­­hnání Czechteku proti tehdejšímu premiérovi Jiřímu Paroubkovi, ale třeba právě v případě DIY karnevalu. Ten organizátoři využili k poukazu na represivní vyhlášky hlavního města namířené proti konzumaci alkoholu nebo vůči „nepřizpůsobivým".