Jedině s Kubánkou

Povídky Carlose Victorii (1950–2007), které nyní vyšly v souboru Stíny na pláži, se odehrávají přibližně napůl na Kubě a ve Spojených státech, konkrétně v Miami. Kubánce marně čekající na autobus na rozpálené silnici, popíjející v ilegálních krčmách a nakonec utíkající z Ostrova svobody střídají Kubánci, kteří se potloukají zpustlými zónami Miami a marně doufají v lepší zítřky. Oběma světy proniká tíživé dusno, které dává tušit nadcházející neblahé události.

Jedním z mála obranných prostředků Victoriových postav proti dusnu je moře (které oba světy odděluje i spojuje). Povídky litují Kubánce, kteří nikdy neviděli moře, přestože Kuba je ostrov, a také ty, kteří v Miami žijí příliš hluboko ve vnitrozemí. „Moře všechno smyje," myslí si v samém závěru poslední povídky hrdinova matka, když spolu se synem vyplouvají z kubánského přístavu Mariel vstříc Spojeným státům, „a dunění vln jí dává za pravdu".

Jenže moře všechno nesmyje; alespoň ne natrvalo. Citovaná povídka končí útěkem z Kuby. Ovšem z jedenácti povídek, které nám svazek předkládá, se tématu emigrace vyhýbá snad jen jediná. Útěk z Ostrova svobody je zde vždy útěkem přes moře, přesněji přes Mariel. Celá věc není příliš známá, pro kubánský exil však určující: v roce 1980 umožnil režim své „spodině" opustit zemi právě přes tento přístav. Uprchlíků vyprovázených organizovaným opovržením bylo nakonec přes sto tisíc a většina se jich usadila v Miami. Byl mezi nimi i Carlos Victoria – stejně jako nejedna postava jeho pozdějších textů.

Blázen, feťák, prostitut

V povídce Létavice posedávají tři lůzři ve feťáckém parčíku na předměstí Miami a navzájem si předčítají výsledky svých literárních snah. „Blázen William, cholerik, trhan, psal román o ponuré ubytovně uprostřed Miami; opilec a feťák Marcos povídky o svém mládí na Kubě; a prostitut Ricardo příběh vrátného v jedné newyorské budově, který trpí halucinacemi." Jedná se o odkazy na prózy Boarding home od Guillerma Rosalese (Fra 2006; viz A2 č. 50/2006) a Vrátný Reinalda Arenase (Garamond 2006; viz A2 č. 49/2006). Oba autoři emigrovali ve stejné době jako Victoria a oba texty jsou vyprávěny Kubánci. Vyplatí se přečíst si je současně s Victoriou.

Exil poznamenal tyto autory napořád. Uprchli z Kuby, kde pro ně coby spisovatele bylo nedýchatelno, ale věděli, že také druhá strana má k ráji daleko; z textů všech tří ostatně může zájemce extrahovat vydatnou sociální kritiku Spojených států. Útěk je zde nicméně něčím hlubším než prostým rozhodnutím opustit politicky nevyhovující zemi a zkusit žít jinde. „Kdybych se narodil v Brazílii, ve Španělsku, Venezuele nebo Skandinávii," píše Guillermo Rosales, „stejně bych uprchl z jejích ulic, přístavů a plání."

Útěk a exil vytváří u těchto autorů jakési kolektivní trauma (vypravěčem Arenasova Vrátného je, formálně vzato, plurál kubánského exilu). Na Kubu už lze potom vzpomínat pouze jako na místo, odkud se utíká; literární časopis v Miami nedokážou pojmenovat jinak než Mariel, ba co víc, zdá se, jako by ani nebyli schopni psát o ničem jiném.

Zoufalý marielovec

V povídce Modrý pruh se vypravěč svěřuje miamskému detektivovi se svým příběhem. Jeho potřeba vypátrat kubánskou prostitutku odkrývá pozoruhodný komplex: „Protože můj největší problém není jen to, že nemůžu spát se ženskou, pokud není Kubánka, ale že to nemůžu dělat ani tehdy, když není Kubánka a marielovka zároveň."

Zdá se, že Carlos Victoria a s ním přinejmenším zčásti také Rosales a Arenas nemohou obcovat s literaturou, nemohou psát, pokud se věc nebude týkat Kuby, přesněji: Kuby a Marie­lu zároveň. A nemohou psát ani tehdy, pokud se věc netýká samotného psaní. „Rozumíte mi, otče?" ptá se nakonec vypravěč detektiva: „Jsem spisovatel, tudíž zoufalý člověk."

Ze tří zoufalců v povídce Létavice se literárně proslavil jen jeden z nich, prostitut Ricardo. Analogii k dvacet let staré Victoriově povídce lze vidět i v reálném světě: z trojice Victoria, Rosales a Arenas je celosvětově známý jen poslední jmenovaný (jehož sláva ještě stoupla po filmové verzi jeho autobiografie Než se setmí). Rosales či Victoria si s ním však co do kvality nezadají a je překladatelovou zásluhou, že tyto ne tak proslulé autory můžeme číst v češtině.

Petr Zavadil, čerstvě ověnčený překladatelskou Jungmannovou cenou, se zde nemusel při překladu potýkat s obtížemi, jakými hýřila ludická Přelétavá nymfa dalšího Kubánce, Guillerma Cabrery Infanta (viz A2 č. 12/2011). Spíše musel citlivě odstupňovat míru nespisovnosti v jednotlivých textech a zachovat jejich obdivuhodně vystavěnou atmosféru. Victoria není tolik posedlý sexem a Fidelem Castrem jako Arenas, ani není takový dryáčník jako Rosales. Vtipný však dokáže být stejně jako oni – jakkoli v něm moře smylo psance, aby z něj učinilo marielovce, a jakkoli je coby spisovatel zoufalý člověk.

Autor je komparatista.