Lidi z Půdy

V Olomouci kromě středněproudých U­-klubu a S­-klubu a alternativnějšího Mitrilu pořádají koncerty a další kulturní akce především studenti. Organizují filmové festivaly AFO a PAF, spolupracují s univerzitním Uměleckým centrem Konvikt a spřízněnými přehlídkami (Divadelní Flóra, filmová Polární noc, ozvěny Dnů evropského filmu a Mezipater), vystupují v nezávislém divadle Tramtárie, Divadle na Cucky nebo pořádají hudební přehlídky jako Open Konvikt. Olomoucká nezávislá kultura tedy profituje hlavně z přínosů lidí, kteří sem přijedou v prvé řadě za studiem. Město se přes podporu několika studentských a univerzitních projektů drží stranou a samo akce nezávislé kultury nepořádá, zaměřuje se spíše na události typu Rocková Olomouc, jež do města každoročně přiveze jednu legendární rockovou kapelu a má finanční návratnost jistou. Chtějí­-li tedy studenti alternativní kulturu, musejí si pomoci sami. Třeba přímo na privátu.

Jaký byl úplný začátek Půdy?

Prvotním impulsem byla příležitost někde něco udělat. Už na kolejích vznikla sestava lidí, která podnikala různé akce. Bylo nás asi dvacet, pořádali jsme večírky, výlety, zabydleli jsme chodbu na patře. To jsme pak přirozeně využili ve větším a svobodnějším prostoru.

A jak jste Půdu přivedli k životu?

Ono to vzniklo úplně samovolně. Nastěhovali jsme se na privát 5 + 1 v centru v historické zástavbě. Sešli se tam především divadelníci a studenti uměnovědných oborů. O byt jsme se začali mnohem víc starat, postupně se obměnila sestava lidí, teď je nás tam jedenáct a až na některé momenty komunitní bydlení všem vyhovuje.

Po lehké rekonstrukci pokojů jsme chtěli využít i přilehlé prostory, dvůr a půdu. Půdu jsme uklidili, vyvezli asi sedm vozíků odpadu a postupně jsme ji začali zabydlovat různými věcmi, které jsme sehnali od známých. Od starých matrací a nábytku přes koberce po gaučíky, každý kus má svou historii. Zpočátku to fungovalo jen jako obýváček a hezké prostorné místo na večírky pro známé.

Brzy jsme ale zkusili udělat divadlo, později akustický koncert, a tak to rostlo. Zahrát si chtěli i další, někdy jsme kamarády oslovili my, jindy oni nás. Máme kolem sebe početnou skupinu lidí, kteří fotografují, točí filmy, věnují se divadlu, improvizaci, slam poetry, hudbě, nebo třeba propagují veganství a jiné alternativní způsoby života. Dali jsme prostor takřka všem. Funguje to díky možnostem domu, majitel po nás nešlape a tiše naše aktivity toleruje, za což jsme vděční. Sousedi nás do jisté míry tolerují též. Takhle fungujeme už dva roky.

Souviselo to s tím, že v Olomouci není zase tolik míst, kde se něco podobného dá provozovat?

Ono je těch míst relativně dost, ale všechna jsou přetížená. Všichni chtějí v Olomouci koncertovat nebo hrát divadlo, studuje tu přes dvacet tisíc potenciálních diváků. Kluby v nich vidí možný zajímavý zisk. Pro studentské, začínající a neznámé věci se tak zužuje prostor. A to už i v hospodách a v univerzitních prostorách. Proto by byla škoda nevyužít možnosti, které prostor skýtá.

Lze vaši činnost popsat v několika větách?

Půda funguje samovolně, neoficiálně, bez iniciované publicity a běžné propagace, bez potřeby vydělávat peníze a bez podpory města či univerzity. Funguje tedy jen díky nadšení a aktivitě několika studentů, kteří dávají možnost především dalším studentům. A to bez nějaké pózy alternativního chrámu s VIP přístupem. Prostor taky udržujeme v přirozeném duchu, žádná plata od vajíček na odhlučnění či klimatizace. Prostě stará půda a veteš, mezi divadelními plakáty tam visí jelení parůžky i růžově nasvícené disco koule. Všechno vzniká volně, bez vedení a řádu. Jediné, co se musí omezovat, je hluk kvůli sousedům.

Jaké byly reakce prvních návštěvníků?

Myslím, že to přijali pozitivně. A komu to nevyhovovalo, už prostě nepřišel. Důležitá je tu atmosféra výjimečnosti, Půda není navždy a nikdy se neví, jestli to není poslední akce. Až budeme odcházet, rádi bychom prostor svěřili mladším, kteří by se do bytu nastěhovali a udržovali aktivitu dál.

V poslední době mě hodně potěšilo, že lidem na tom prostoru asi opravdu záleží. Před jedním z koncertů jsme dali vědět, že jsou problémy s hlukem a máme jistá omezení – žádné kouření a mluvení na dvorku, přes který se na půdu jde. Bál jsem se, že návštěvník zrovna takového místa bude omezení brát jako provokaci a půjde proti nim. Po koncertě jsem ale slyšel, že se lidi na omezení vzájemně upozorňují, asi s vědomím, že chtějí přijít i příště. Nemuseli jsme nikomu nic připomínat. Z toho jsem měl radost.

A co sousedi?

Ze začátku to tolerovali, ale jelikož mají vedlejší půdu přestavěnou na byt, začali se vůči hluku ohrazovat. Chtěli přesun hlasitějších aktivit, tomu jsme vyhověli, už tam plánujeme dělat jen akustické věci, divadla a jiné nehlučné záležitosti. Už předtím jsme to ale mírnili, nebyly to žádné taneční nebo metalové kapely, spíš komornější projekty. Sousedi to vydrželi rok bez jakékoli stížnosti, což je docela výkon, vlastně zázrak, že v dnešní době pracující studentům tak dlouho něco tolerují. Nejsme žádní pankáči, kteří kašlou na ostatní okolo, spíš se snažíme udržet rovnováhu, aby to mohlo fungovat co nejdéle. Uvidíme, jak dlouho to ještě vydrží.

V poslední době vám začalo stoupat renomé. Na začátku jste dávali prostor kamarádům okolo, teď už se u vás představili i Fiordmoss nebo zmíněné Čoko Voko…

Nebo Katka Koščová či Zdeněk Bína z ­-123 mi­nut se svým akustickým projektem. Trochu to tak je, ale pořád jde o kamarády a studentské mejdany. Ty kapely sem nejedou jako do klubu, pro honorář, ale zahrát si trochu jinak a jinde. Třeba Zdeněk Bína byl z Půdy tak nadšený, že tu chtěl zůstat a místo jednoho vystoupení v klubu radši koncertovat dva dny tady.

Existuje v Olomouci něco podobného?

Naši známí z kunsthistorie ze svého bytu vytvořili studentskou galerii Horká, jednou za čas tam dělají vernisáže. Podobně laděný je divadelní soubor Ansámbl OZ, který byl na Půdě vlastně první vlaštovkou. Se svou druhou divadelní hrou se rozhodl vystupovat jen u známých na privátech, v jejich obývácích nebo třeba sklepeních. Jde o ozvláštnění kulturního života ve městě. Člověk jde místo do oficiálního klubu k někomu do bytu; dojmy a zážitky se posouvají a detaily působí úplně jinak.

Zaznamenali jste nějaký přesah Půdy i mimo město?

Dozvěděl jsem se, že si o Půdě vykládají třeba lidi v Uničově nebo v Brně, jedna studentka by díky ní chtěla psát bakalářskou práci o kulturně komunitních centrech bez oficiál­ní podpory. My jsme ale žádné velké ambice neměli ani na počátku a nemáme je ani teď. Původně jsme své aktivity tajili a zvali jen určitý okruh lidí, abychom zabránili případným problémům. Některým lidem ale i tak dojde, že tam bydlíme, když vidí v koupelně jedenáct zubních kartáčků. Nechceme tedy naše aktivity dávat úplně veřejně do placu, i když jsme pochopili, že povědomí o Půdě se rozšířilo dál.

V jiných městech už by lidi s takovým projektem asi žádali město či školu o grant. Opravdu o tom neuvažujete?

Nechceme peníze ani spolupráci s městem, ani s žádným jiným oficiálním subjektem. Omezovalo by nás to, museli bychom se někomu zodpovídat a skládat účty. To teď můžeme maximálně sobě a svým kamarádům. Byť to zní omšele, svoboda je pro nás v tomhle směru to hlavní.