Ztracen v nádherných ruinách

Sbírka Jamese Wrighta (1927–1980) Tahle větev se nezlomí z roku 1963 byla mnohými považována za jednu z nejpodstatnějších knih americké poezie tehdejších let, Wright pak za důležitého a vlivného autora. Někteří v jeho díle spatřovali určitý kontrapunkt k poezii beatnické generace. Skutečně, když vezmeme do ruky třeba Ginsbergovo Kvílení, o pouhých osm let starší než Wrightova sbírka, na první pohled nám bude zřejmý rozdíl mezi rozevlátou, hutnou, překotnou a směrem ven prýštící Ginsbergovou litanií a sevřenými, ztišenými, intimními ustrnutími Wrightovými. Ginsberg a s ním i další beatnici byli též výsostně političtí, atakovali mýtus Ameriky či ho chtěli stvořit znovu. Zatímco Wright se obrací především dovnitř, k sobě, k zvnitřnělé přírodě, prostřednictvím napjatých, utkvělých obrazů, jež často zneklidňují právě svou introvertností a uzavřeností.

Toto je však jen polovina pravdy. Druhou půlkou je fakt, že i u beatniků samozřejmě nalezneme místa „wrightovsky" stažená a intimní, stejně jako u Wrighta narazíme na teskně „prorocké" vize Ameriky. Vnímavost pro tušený nový americký mýtus a jeho ambivalenci dala vzniknout jedněm z nejlepších veršů Wrightovy sbírky: „Mrtvá bohatství, mrtvé ruce, měsíc/ temní/ a já jsem ztracen v těch nádherných bílých ruinách/ Ameriky". I Wright do svého snění o Americe dokáže zahrnout třeba vyprázdněná, potemnělá nákupní střediska, ty přízraky cizosti, ztraceného smyslu a zmizelé ryzosti. A jeho poezie, při všem ztišení, spíš jitří a zneklidňuje, než že by „konejšila" (jak tvrdí záložka českého vydání sbírky), podobně jako jitří básně Ginsbergovy a dalších. James Wright je dnes řazen mezi básníky výrazně ovlivněné přírodou, po bok Theodora Roethka, Roberta Frosta či Roberta Blye. Avšak i beatnik Gary Snyder byl básník výsostně přírodní. Sám Wright si pak beatniků velmi cenil a ve svých článcích o poezii jim byl nakloněn.

Dreaming of heroes, dying for love

Přece jen ale: spíš než k beatnikům má Wrightova tvorba blízko k imagismu. Některé imagistické zásady jako by Wright naplňoval vrchovatě. Čistota, přesnost, výstižnost detailu a postřehu; funkční, od všeho zbytečného oproštěný jazyk; snaha vtělit obsah básně do bezprostředních, konkrétních obrazů, vizí, situací. „Věděl jsem, že někde venku se pase/ osedlaný kůň/ a čeká na mne." – Podobná prostá a zároveň tajemná vize se může stát výsledným emocionálním a myšlenkovým „průsečíkem" básně, může ­završit a sepnout její dosavadní neklidné hledání.

Wrightův život provázely problémy s alkoholem a sklony k maniodepresivitě, při pobytech v léčebnách zakusil i elektrošoky; svým způsobem se tak přiblížil hrdinům, za něž lamentuje právě Ginsbergovo Kvílení. Také Wrightovo rodiště, ocelářské Martins Ferry v Ohiu, bylo pro básníka určující. Vybavilo ho smyslem pro drsná, vykolejená industriál­ní zákoutí i sociálním citem a vztahem ke společenským vyděděncům. Wright dokázal zachytit americké maloměstské výspy v úžasných zkratkách. V básni Podzim začíná na Martinském přívoze v Ohiu pár strohými tahy postihne ritualizovaný společenský půdorys, načrtnutý mezi otci, již „sní o hrdinech", matkami, jež „prahnou po lásce", a „sebevražedně krásnými" syny, kteří se proti sobě, bolestně tělesně, bezhlavě a bez pomoci, řítí na fotbalovém hřišti.

Wrightovou doménou jsou ovšem tichá, ztemnělá, osamělá prozření či zatrnutí, v nichž se intimní a osobní ocitá v napjaté konjunkci s přírodním, všeplatným, kosmickým. Wrightovi přitom k sdělení podobných stavů stačí křehké, jakoby postranní postřehy, jež svrchované básnické vyladění dokáže „imagisticky" proměnit v kouzelná hlubinná znamení: „Nepohnutě stojím v pozdním odpoledni. (…) V mém dlouhém stínu se pase kůň." Wright je mistrem externalizace niterných stavů (nebo snad zniterňování vnějších nálad). V klíčové básni Požehnání detailně popisuje večerní zážitek s dvěma poníky na louce. S každým dalším smyslovým vjemem (ucho poníka jemné jako dívčí zápěstí) nebo líčením pocitů radosti a osamělosti poníků si uvědomujeme, že v „objektivním" dění, jež text s takovou péčí a empatií popisuje, se ve skutečnosti rozpíná a dýchá básníkovo nitro, jeho vnímání světa, jeho vlastní „radostná a osamělá" pozice, již v tomto kosmu přijal.

Boj o každou slabiku

Odborníci ať mě opraví, ale překlad Aleše Palána nepovažuji za zdařilý. Místy připomíná spíš hrubý převod, jenž teprve měl projít sítem úprav a inspirovanějšího cizelování. Překlad je často uvláčený doslovností, jež vede až k nesrozumitelnosti („muž… klopýtá po vnějších zámcích hrobu"). Jindy na­­opak překladatel bez zjevného důvodu volí tvrdošíjnou nevěrnost originálu. V básni Jarní obrazy převrátí naruby všechny tři strofy, čímž pozmění závěrečný důraz každé z nich. Zatímco věcná sekvence tří strofických zakončení má v originálu svou strohou krásu (vítr – hlas – měsíc), Palán svévolně posouvá vyznění každé strofy k „lyrické" rozměklosti (tančí – motýl usedá – usínají). Úvodní verš básně Déšť v originále stroze mluví o „propadání věcí". V české verzi však bůhvíproč musí být hned „propadání věčné a všeho"…

Překládat střídmého, sevřeného, vnitřně rytmizujícího Wrighta znamená bojovat o každou slabiku. Palán se však v tomhle směru moc nesnaží. Řekne­-li Wright „descend" (dvě slabiky), překladatel nabídne: „sestupují" (čtyři slabiky). Ano, je těžké se s úsečným rytmem vyrovnat. Nicméně nešlo říct aspoň „klesají"? V téže básni (Déšť) je druhý, v originále šestislabičný verš převeden hned čtrnácti slabikami. Přičemž pádné „drift", jímž Wright označil bloudění světelných kuželů po temných stromech, sotva znamená, že světla baterek po kmenech – rozvláčně, čtyřslabičně – „přeskakují".

Pochybnosti nekončí. V překladu najdeme anglicismy („nad svou hlavou vidím bronzového motýla", ale i „slepý muž" místo „slepec"), nešikovné podivnosti („kluci… sledováni stíny zbytnělé policie"), řešení rušící zatlumenou atmosféru („soumrak tiše hopká po trávě"). Nešťastné je počeštění básníkova rodiště na „Martinský přívoz"; připravuje Wrightovu poezii o „americkost", navíc navozuje mylné konotace s katolickým milieu. Divně zní „můj osobní černý soumrak" jako ekvivalent sešeřelého „my own black twilight", „spiraling searches", tedy snad „krouživá hledání", Palán otrocky převádí na „hledání ve spirále". Jinde ignoruje významné repetice, třeba v básni Začátek, jejíž uhrančivost v originále vyvěrá mimo jiné i z rytmického opakování některých slov. V básni Dvě kocoviny je totéž slovo „drunk" jednou přeloženo jako „podroušený", podruhé jako „zpitý" – tvořivosti se meze nekladou. V jiné básni se u Wrighta koňské koblihy „zapalují (blaze up) do zlatých kamenů", v překladu se ve zlaté kameny už jen „proměňují". Nebo si zkuste nahlas říci: „locusts and poplars" a pak si s Palánem zopakujte: „dřezovce trojtrnné a topoly"… Přitom locust je zkrátka také jen obyčejný akát, případně „poetický" trnovník. Nádherný název básně Fear Is What Quickens Me je převeden jako Strach je to, co mi dává energii; tady překladatel nejen zploštil hebce promodelovaný význam, ale zbavil básníka osobité hudby slov. Spojení „at home" v básni Požehnání Palán překládá ne v přeneseném, ale doslovném smyslu: „když jsou zase doma"; to zní ve spojení s poníky na noční pastvině přinejmenším podivně. A závěr básně, v originále plný tenze a jazykové víceznačnosti („I would ­break/ into blossom"), je vyřešen tím nejplošším, totiž doslovným (a zde až lehce komickým) způsobem: „rozkvetl bych"…

Převést adekvátně podobná místa je úkol nad úkoly. Vyžaduje totiž už opravdové básnické vyladění a intuici. James Wright by si to zasloužil.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.