Hubený bílý nuzák

Vyhrát

Když si zrovna nečtu nějakou knížku z veřejné knihovny, dívám se v televizi na různé pořady o životě bohatých, o jejich palácích, autech, koních, jachtách, špercích, obrazech, drahém nábytku, jídelních soupravách, vinných sklepech, služebnictvu. Klobouk dolů, jak si ti boháči žijí. Nevynechám z těch pořadů ani jeden, i když mi k ničemu zvlášť nejsou, většina těch lidí totiž nežije u nás. Úplně mě ale dostal jeden milionář, který v hovoru kdesi u večeře řekl, že si koupil jachtu za kolik set milionů, protože chtěl větší, než měl nějaký jiný bohatý chlap. „Byl to jediný způsob, jak se přestat užírat závistí," přiznal s úsměvem a usrkl ze sklenky. Ostatní u stolu se tomu vesele smáli. Když je člověk bohatý, může mít všechno, dokonce i závidět druhým, a je to pro zasmání, ono je ostatně zábava všechno. Já jsem chudý, a když závidí chudák, dívají se na něj spatra, protože chudákovi závist podráží nohy. Závist jde ruku v ruce s nenávistí k bohatým, chudák se totiž neumí popasovat sportovně, bez pomstychtivosti. Já ale na žádného boháče vztek nemám, moje závist se podobá závisti toho chlapa s větší jachtou: stejně jako on chci jenom vyhrát.

Přišel jsem na to, jak může chudý člověk jako já vyhrát nad bohatým. Ne tak, že se ze mne stane boháč, to se mi nikdy nepodaří. „Bohatnutí," řekl jeden takový v jakémsi pořadu, „je genetický sklon a každý ho nemá." Tenhle milionář si nadělal jmění, ale začínal od píky. Můj otec třel bídu s nouzí, a když umřel, nezdědil jsem nic, ani ten gen, co vás pobízí vydělávat peníze.

Jediné mé jmění je život a jediný způsob, jak vyhrát, je boháče zabít a sám zůstat naživu. Je to podobné jako si koupit větší jachtu. Vím, že to jako úvaha vypadá výstředně, ale jeden ze způsobů, jak nad někým vyhrát, je stanovit si aspoň část pravidel sám, jako to dělají bohatí. Boháč, kterého zabiju, musí být dědic. Dědic, tedy člověk jako já, který nemá dispozici ke zbohatnutí, ale narodil se bohatý a blaženě si užívá jmění, které mu spadlo do klína. Ono totiž, má­-li být člověk v pohodě, je lepší, když se s tím genem narodí jenom otec a syn už ne.

Nejvíc by se mi líbilo zabít některého z těch zazobanců, co vídám v televizi. Chlapa. Jejich ženy nebo dcery jsou bohaté ještě okázaleji, jenže panička, ať si navleče na prsty, na zápěstí a na krk šperků sebevíc, není větší jachta. Zálusk jsem neměl ani na žádnou z těch ženských, co přišly k bohatství vlastní prací, takže jsou jistě nositelkami dotyčného genu, dam, které se v televizi objevují v kostýmku. Ne, musí to být muž. Jenže protože ideální boháči žijí v cizině, musím si boháče tady hledat, aby to byl někdo, kdo zdědil peníze a majetek a teď má bene.

Docílit toho nebude jen tak, ale to mi vrásky nedělá. Pečlivě si rýsuju plán, a když si lehnu, za pár minut jsem v limbu a v noci se nebudím. Nemám jen klid v duši, nýbrž taky dobře fungující prostatu – na rozdíl od otce, který se každé tři hodiny budil, protože musel na záchod. Nikam nespěchám, výběr si musím promyslet přinejmenším stejně dobře jako ten boháč s velkou jachtou. O lidech, co se většinou objevují v našich časopisech, se dá říct, že jsou bohatí a slavní, ale zabít někoho takového by byla hračka, tím bych nad ním nevyhrál.

Každý boháč své bohatství rád staví na odiv. Nejvíc se předvádějí zbohatlíci, nikoho takového ale zabít nechci, chci boháče, který své jmění zdědil. V další generaci bývají už tihle lidé diskrétnější, své bohatství obvykle předvádějí na cestách, milují nákupy v Paříži, Londýně, New Yorku. Rádi taky jezdí do dalekých, cizokrajných destinací, pokud tam ovšem jsou dobré hotely s úslužným personálem, a ti sportovně založení jedou jednou ročně lyžovat, což musí každý pochopit, žijí přece v tropické zemi. Své bohatství si předvádějí navzájem (vyhrávat nad chudáky není žádný kumšt) na milionářských večeřích, kde může výherce přiznat, že si to, co si koupil, koupil ze závisti, a ostatní mu rozjařeně připijí na zdraví.

Člověk jako já, hladový hubený bílý nuzák, nemá bratry ani spojence. Získat zaměstnání v nejdražším a nejvybranějším cateringu ve městě nebylo jen tak, musel jsem dlouze vymýšlet plány a finty, strávil jsem tím dva roky, vytrvalost je jediná ctnost, která mi je vlastní. Boháči služeb tohoto cateringu využívali, když pořádali večeři. Majitelka, žena ze slovutné rodiny, jméno uvádět nebudu, ničí jméno uvádět nebudu, ani svoje ne, byla dominantní žena, poznámky a rozpisy si dělala do malého počítače, který nosila v kabelce křížem přes prsa. Na všechny, kdo v jejím cateringu pracovali, kuchaře, dekoratéry, nákupčí, číšníky i ostatní, měla vysoké nároky. Byla tak schopná, že ji její zaměstnanci nejen na slovo poslouchali, ale ještě k tomu ji obdivovali. Pokud něčí chování neodpovídalo zavedeným pravidlům, byl propuštěn. To se ale stalo málokdy, protože každý, kdo chtěl být přijat, musel nejprve projít přísným výběrem a zácvikem. Dělali jsme, co přikázala, já jsem patřil k nejposlušnějším. A firma si za to, že boháčům vařila a krmila je, účtovala pěkné peníze. Majitelka cateringu příslušný gen měla.

Ještě než jsem byl ohodnocen a zacvičen na číšníka zmíněného cateringu, připravoval jsem se sám. Nejdříve jsem se zaměřil na zevnějšek, našel jsem si dobrého levného zubaře, což není jen tak, a koupil si slušné šaty. Pak jsem se, a to bylo nejdůležitější, v rámci své osamělé přípravy naučil být šťastným sluhou, jak už tak dobří číšníci bývají. Tyhle pocity se ale předstírají dost těžko. Podřízenost a štěstí tohoto ražení nelze stavět na odiv, musí být velmi jemné, aby si jich adresát všiml nevědomky. Nejlepší způsob, jak tuto neuchopitelnou přetvářku sehrát, bylo navodit si takové duševní rozpoložení, díky němuž budu jako číšník boháčů skutečně šťastný, byť jen dočasně. Šéfová mě dávala za vzor číšníka, který vykonává svou práci s hrdostí na to, co dělá, to proto jsem byl tak výkonný.

Bohatí, stejně jako chudí, nejsou všichni na jedno brdo. Jedni rádi tlachají s drahým doutníkem v prstech či sklenkou vybraného moku v ruce, druzí jsou dvorní, jiní nepřístupní, vznešení, další se pyšní učeností, předvádějí své bohatství značkovými oblečky, někteří jsou dokonce obezřelí, ale v podstatě jsou všichni náfukové, patří to k imidži. Která se nakonec promění v opravdovou znakovou řeč, jelikož dává zahlédnout, co kdo skutečně je. Vím, že svou image mají i chudí, ale ti mě nezajímají, s žádným z nich nemám v plánu hrát, já hraju o větší jachtu.

Trpělivě jsem čekal, až se mi namane ideál­ní boháč. Byl jsem připraven ho přijmout. Nebylo snadné sehnat jed bez chuti a zápachu, který jsem pak na své pouti přendával z kapsy do kapsy. Pominu rizika, jimž jsem se vystavil, a přehmaty, jichž jsem se dopustil, abych ho získal.

Nakonec se na jedné večeři podávané u pěti stolů označených jmenovkami a rozestavěných po místnostech vily objevil právě takový boháč, jakého jsem hledal. Jeho příběh jsem znal, ale nikdy jsem ho neviděl, ani na obrázku ne. Sama šéfová mi oznámila, a poprvé jsem ji viděl vyvedenou z míry, že právě přišel „on", a já jsem byl vybrán, abych ho osobně obsluhoval. Bohatý člověk je rád, když je o něj dobře postaráno. Budu se držet v jisté vzdálenosti, nebudu se na něho dívat, ale při sebemenším náznaku přání přiskočím a řeknu prostě: „Přál jste si?" To jsem uměl náramně dobře, byl jsem šťastný číšník.

Přijel s ostatními hosty v neprůstřelném voze obklopeném ochrankou. Byl to malý snědý chlap se začínající pleškou a nenápadnými pohyby. Jeho žena, čtvrtá, byla vysoká štíhlá blondýna.

U každého stolu sedělo osm hostů, čtyři muži a čtyři ženy. Přestože se neobsluhovalo francouzským způsobem, každý stůl měli v péči dva číšníci, mým kolegou byl vysoký černoch s dokonalým chrupem. Podávalo se pití pro každý vkus, dokonce i pivo, ale nevzpomínám si, že by si ten sprostý nápoj, po kterém se tloustne, u mého stolu někdo objednal. Podle instrukcí majitelky mi druhý číšník podléhal. Nenápadně jsem mu dával pokyny, aby obsluhoval ostatní stolující, kteří byli tak zabráni do hovoru, že si vůbec nevšimli, že se jeden z nich těší mé zvláštní pozornosti.

Obsluhoval jsem ho dokonale. Jedl málo, nepil přes míru. Neříkal mi „prosím" ani „děkuji". Jeho příkazy byly lakonické, bez jakkoli přehnaných způsobů. Večeře se blížila ke konci.

„Přejete si?" přiskočil jsem k němu, když natočil tvář dva centimetry stranou, aniž se na někoho podíval, ale já jsem věděl, že se obrací ke mně.

„Malé presso."

Právě na tuhle příležitost jsem čekal.

Šel jsem do kuchyně, sám jsem připravil kávu na italském kávovaru nejnovějšího typu, dodaném cateringem. Jed jsem nasypal dovnitř.

„Prosím, pane."

Obrátil do sebe kávu zabrán do hovoru se sousedkou. Beze spěchu jsem vzal prázdný šálek, vrátil se do kuchyně a pečlivě ho vymyl.

Než si všimli, že je mrtvý, chvíli to trvalo, položil si totiž na stole hlavu na ruce a vypadal, jako když spí. Jenže milionář si jen tak zničehonic nezdřímne na hodovním stole, takže to lidem u stolu začalo připadat divné a nakonec jim došlo, že se stalo něco vážného. Nejspíš oběhový kolaps.

Nastal rozruch, jemuž většina přítomných čelila poměrně elegantně, zejména jeho štíhlá žena. Zato ochranka značně znervózněla. Večeře skončila chvíli poté, co tělo odvezla soukromá sanitka.

Myslím, že budu bohaté ještě nějaký čas obsluhovat. Budu si muset najít nějaký jiný catering, protože ten, ve kterém jsem pracoval, upadl v nemilost. Noviny zpočátku psaly jen to, že příčinou úmrtí byla náhlá nevolnost. Jeden týdeník však uveřejnil obsáhlý titulní materiál, v němž byla řeč o otravě a byly tam fotografie účastníků banketu, především těch mužů a žen, na jejichž adresu se dalo utrousit něco zlomyslného. Obšírně se v něm psalo o životě mrtvého milionáře, o jeho obchodech, několika sňatcích a rozvodech, zejména o okolnostech nejskandálnějšího z nich.

Policie případ vyšetřuje. S velkým potěšením jsem šel na komisařství svědčit. Dlouho jsem se tam nezdržel, policie soudila, že k té otravě nemám moc co říct, byl jsem koneckonců jen pitomý šťastný číšník mimo jakékoli podezření. Když mě inspektor pověřený případem propustil, nedbale jsem prohodil:

„Mám větší jachtu než on."

Někdo to musel vědět.

Když jsem opouštěl vyšetřovnu, slyšel jsem, jak inspektor říká zapisovateli: „Další výpověď na hovno."

Vyhrál jsem. Říkám si, jestli si mám dát ještě jedno kolo. Ze závisti, ale bez zatrpklosti, jen pro tu výhru, jako boháči. Je prima být jako boháč.

Ten druhý

V kanceláři jsem byl denně v osm třicet. Auto zastavilo u vchodu do budovy a já jsem vystoupil, udělal deset patnáct kroků a vešel dovnitř.

Jako každý na vedoucí pozici i já jsem během dopoledne vyřizoval telefonáty, četl svodky, diktoval dopisy sekretářce a rozčiloval se nad problémy. Když přišel čas oběda, měl jsem za sebou kus tvrdé práce. Ale vždycky jsem se cítil, jako bych byl nic užitečného neudělal.

Obědval jsem hodinu, někdy hodinu a půl v některé restauraci poblíž a pak se vracel do kanceláře. Byly dny, kdy jsem telefonátů vyřídil i přes padesát. Dopisů bylo tolik, že je za mne podepisovala sekretářka nebo některý asistent. A na konci pracovní doby jsem měl vždycky dojem, že jsem neudělal vše, co bylo třeba. Byl to závod s časem. Když doprostřed týdne vyšel nějaký svátek, byl jsem podrážděný, protože o to méně času jsem měl. Denně jsem si nosil práci domů, tam jsem byl výkonnější, telefon mi nezvonil tak často.

Jednou mě přepadlo silné bušení srdce. Ostatně, když jsem ten den přicházel ráno do kanceláře, objevil se vedle mne na chodníku nějaký člověk, doprovodil mne až ke vchodu a říkal: „Pane vedoucí, pane vedoucí, nemohl byste mi pomoct?" Dal jsem mu pár drobáků a zašel dovnitř. Chvíli nato, zrovna jsem měl hovor se São Paulem, se mi srdce splašilo. Několik minut bušilo jako o závod, což mě úplně vyřídilo. Musel jsem si lehnout na pohovku, dokud to nepřešlo. Motala se mi hlava, potil jsem se jako zvíře, div jsem neztratil vědomí.

Ještě to odpoledne jsem navštívil kardiologa. Podrobně mě vyšetřil, udělal mi i zátěžové EKG a nakonec řekl, že potřebuji shodit pár kilo a změnit životní styl. To mě pobavilo. Pak mi doporučil, abych na čas vysadil práci, ale odpověděl jsem, že nemůžu udělat ani to. Nakonec mi předepsal nový stravovací režim a nařídil aspoň dvakrát denně zdravotní vycházku.

Když jsem se šel nazítří přes oběd projít, jak mi lékař nařídil, zastavil mne stejný člověk jako předchozí den a chtěl ode mne peníze. Byl to silný běloch s dlouhými hnědými vlasy. Nějaké peníze jsem mu dal a šel si svou cestou.

Doktor mi na rovinu řekl, že když si nebudu dávat pozor, můžu dostat infarkt, než se naděju. Spolkl jsem toho dne dva prášky na uklidnění, ale napětí jsem se ani tak úplně nezbavil. Večer jsem si práci domů nevzal. Jenže čas vůbec neutíkal. Pokusil jsem se číst knížku, ale myšlenkami jsem byl jinde, v kanceláři. Pustil jsem si televizi, nevydržel jsem to ale víc než deset minut. Po večeři jsem se vrátil z procházky a netrpělivě posedával na pohovce a podrážděně si četl noviny.

Den nato se ke mně přes poledne zase přidal ten člověk a chtěl peníze. „Každý den?" zeptal jsem se. „Pane vedoucí," odpověděl, „umírá mi matka, potřebuje léky, nikoho dobrého na světě neznám, jenom vás." Dal jsem mu sto cruzeirů.

Pak ten člověk na několik dní zmizel. Až se jednou během polední procházky náhle zjevil vedle mne. „Pane vedoucí, máma umřela." Nezastavil jsem se, a jak jsem rázoval kupředu, opáčil jsem: „To je mi líto." Natáhl krok a stále po mém boku řekl „umřela". Snažil jsem se mu uniknout, takže jsem v chůzi zrychlil, až jsem skoro utíkal. On ale běžel za mnou a opakoval „umřela, umřela, umřela" a natahoval při tom obě paže s napjatými svaly, jako by očekával, že budou muset vyvinout nějaké úsilí, jako by mu někdo měl na dlaně položit matčinu rakev. Nakonec jsem se udýchaně zastavil a zeptal se: „Kolik to dělá?" Za pět tisíc cruzeirů matku pohřbí. Nevím proč jsem z kapsy vytáhl šekovou knížku a na místě mu na ulici vypsal šek na tento obnos. Ruce se mi chvěly. „Tím končím!" řekl jsem.

Následujícího dne jsem na vycházku nešel. Naobědval jsem se v kanceláři. Byl to příšerný den, všechno bylo na levačku: v archivu se nenašly doklady; na základě zanedbatelného rozdílu jsme prohráli veřejnou soutěž; kvůli chybě ve finančním plánování bylo třeba znovu narychlo provést složité ­rozpočtové kalkulace. V noci jsem i s prášky na uklidnění sotva zabral.

Ráno jsem šel do práce a všechno se svým způsobem obrátilo k lepšímu. V poledne jsem vyrazil na obvyklou procházku.

Uviděl jsem, jak na mne ten člověk, co ze mne tahal peníze, zpola schovaný číhá na rohu a čeká, až půjdu kolem. Otočil jsem se a vydal se opačným směrem. Chvíli nato jsem slyšel pleskání podrážek o chodník, jako by za mnou někdo běžel. Přidal jsem do kroku a cítil, jak se mi srdce svírá, jako by mě někdo pronásledoval, takový dětský pocit strachu, snažil jsem se s ním bojovat, ale v tu chvíli se mnou srovnal krok a říkal „pane vedoucí, pane vedoucí". Zeptal jsem se ho, aniž jsem zastavil: „A teď je to co?" Držel se stále vedle mne a říkal „pane vedoucí, musíte mi pomoct, nikoho na světě nemám". S veškerou rozhodností, jaké jsem byl schopen, jsem opáčil: „Najděte si práci." On na to „nic neumím, musíte mi pomoct". Klusali jsme ulicí. Měl jsem dojem, že se na nás lidi divně dívají. „Nemusím vám pomáhat ani náhodou," odpověděl jsem. „Musíte, protože vůbec nevíte, co se jinak může stát," a vzal mne za loket a podíval se na mne, poprvé jsem viděl, jakou má tvář, cynickou a pomstychtivou. Srdce mi bušilo nervozitou a únavou. „To je naposled," řekl jsem a dal mu peníze, ani nevím, kolik to bylo.

Jenže naposled to nebylo. Zjevil se znenadání každý den, žadonivý a výhružný, klusal po mém boku, ničil mi zdraví, říkal, je to naposledy, pane řediteli, ale nikdy nebylo. Tlak mi ještě stoupl, srdce se mi mohlo rozskočit, sotva jsem na něj pomyslil. Už jsem toho člověka nechtěl vidět, copak to byla moje vina, že byl chudý?

Rozhodl jsem se vzít si na nějakou dobu volno z práce. Promluvil jsem si s kolegy z vedení a ti souhlasili, že si vezmu dvouměsíční dovolenou.

První týden byl těžký. Není to snadné, takhle zničehonic vypnout. Cítil jsem se ztracený, nevěděl jsem, co mám dělat. Pomalu jsem si ale zvykal. Zlepšila se mi chuť k jídlu. Začal jsem líp spát a míň kouřit. Díval jsem se na televizi, četl si, po obědě si dával dvacet a nachodil dvojnásobek toho, co předtím, cítil jsem se skvěle. Stával se ze mne kliďas a vážně jsem uvažoval o tom, že změním životní styl a přestanu tolik pracovat.

Jednoho dne jsem si vyšel na obvyklou procházku, když se přede mnou nečekaně objevil ten žebrák. Ke všem čertům, jak zjistil, kde bydlím? „Pane řediteli, neopouštějte mě!" Jeho hlas žaloval a zněl ukřivděně. „Nikoho jiného než vás na světě nemám, tohle už mi nedělejte, potřebuju nějaké peníze, tohle je naposledy, přísahám!" – a jak jsme šli, přitiskl se ke mně tělem a já ucítil kyselý, páchnoucí dech hladového člověka. Měřil víc než já, byl silný a hrozivý.

Vydal jsem se směrem k domovu, on šel se mnou, nepohnutou tvář měl otočenou ke mně, zvědavě, nedůvěřivě a neústupně na mě civěl, dokud jsme nedošli ke mně domů. Řekl jsem mu: „Počkejte tady."

Zavřel jsem dveře, šel jsem k sobě do ložnice. Vrátil jsem se, a on, když mě viděl, řekl: „nedělejte to, pane řediteli, nemám na světě nikoho než vás". Nedopověděl to, anebo jestli ano, v hluku výstřelu jsem to neslyšel. ­Upadl na zem a já jsem v tu chvíli uviděl, že je to hubený kluk s poďobanou tváří, tak bledý, že to nedokázala zakrýt ani krev, která mu stékala po obličeji.

Povídku Vyhrát (Ganhar o jogo) ze sbírky Tvorečkové (Pequenas criaturas. Companhia das Letras, Rio de Janeiro 2002) a povídku Ten druhý (O outro) ze sbírky Šťastný nový rok (Feliz Ano Novo. Editora Artenova, Rio de Janeiro 1973) přeložila Šárka Grauová.