Zamlžené Slezsko

Románová zápletka, kterou Petr Čichoň ve Slezském románu umně rozehrál, je svou rozvětveností přitažlivá a ambiciózní. Paralelně vyprávěné příběhy se klenou napříč desítkami let, v jedné chvíli se odehrávají i na dvou kontinentech, hlavní dějová rovina je téměř detektivní… Čtenář je v očekávání velkého románového dobrodružství, kterého se mu ale nedostane. Opakovaně totiž tápe v mlze.

Architektura a zedničina

Martin Klučka píše v první polovině devadesátých let disertační práci o architektuře Třetí říše a při svém bádání narazí na tajemnou postavu stavebního inženýra Hanse Kammlera, jednoho z projektantů Osvětimi a šéfa vývoje Hitlerových „tajných zbraní", který se do dějin 20. století zapsal nápadem využít vězňů jako pracovní síly. Tento důstojník SS zajímá také studentku Martinu Lípovou, byť ze zcela rozdílných pohnutek. Se stejnou samozřejmostí, ale i monotónností, s jakou se oba jmenovaní propojí citově i tělesně, se seriózní vědecké bádání mění v dobrodružné pátrání a posléze se stává – vinou autora nepříliš jasnou – posedlostí.

Martinův otec Walter Klučka je zedník z malé vesnice, který tomu, co syn v Praze dělá, pořádně nerozumí. S kamarádem Kurtem se nicméně vydává do Německa za prací, aby synovi vydělal na byt v Praze.

Německá anabáze má už od počátku homolkovsky komické rysy, oba pánové se dorozumívají téměř rukama nohama a více než úžas je v cizině provází neustálý strach a nejistota. Postavou otce vydávajícího se mimo svůj kraj na Západ je však také načrtnuto téma, o něž, jak se aspoň domnívám, usiloval autor především a jež naznačuje už titul románu – tedy téma identity slezského Pruska a jeho specifického národního zakořenění: „Ani na okamžik se Walter Klučka nezbaví úzkostného pocitu. Je s ním všude, kdekoliv se ocitne. Jako celé Slezsko, které vnitřně nehodlá nikdy opustit."

Německé kořeny

Jak hluboké jsou na Hlučínsku německé kořeny, se v románu nejvýrazněji projevuje právě v řeči hrdinů. Walter sice disponuje německým pasem, plynule se však rozhovoří němčinou až ve chvíli nejvyššího úleku. Jeho babička, kterou v Ludgeřovicích, kde Klučkovi žijí, nikdo nenazve jinak než oma, sice k němčině v samomluvě podvědomě sklouzává, ale po chvíli si to, byť s menší nápovědou ludgeřovické mládeže, přece jen uvědomuje: „Oma zase telefonovala s Hitlerem! Oma zase telefonovala s Hitlerem…" Na rozdíl od Waltra však byla němčinu nucena potlačit: „Je v tom letitá obava vtělená ve zkušenost: rodiče a příbuzní potomků mluvících ve škole německy museli za vlády komunistů počítat s ústrky a represemi. Těchto případů ale nebylo mnoho, neboť Slezané se vždy měli na pozoru a chovali i jakýsi dědičný respekt z moci, která se po staletí v Horním Slezsku národnostně i ideologicky tak často měnila." Románoví obyvatelé Hlučínska jsou přes svou ostražitost nicméně lidé prostí a bez náznaku historické reflexe. Na příbuzné padlé za války se vzpomíná s lítostí. Že to bylo ve službách wehrmachtu, je ale pozůstalým jedno. Toto trauma je možná kolektivní, nikoli však sdílené.

Peripetie Klučkových jsou prokládány bilančně laděnými monology samotného Kammlera. Ty nastiňují fikční rámec jeho života a kariéry jak ve službách Říše, tak i po konci druhé světové války (stopa reálného Kammlera mizí v roce 1945). Sebevědomá zrůda mimo jiné pateticky rozjímá o vlastní výjimečnosti a nulové ceně lidského života, v němž vidí především pracovní jednotku. Právě tato rovina je z hlediska výstavby románového děje nejkoherentnější. Časté neurčité náznaky nicméně oslabují kauzalitu, ve výrazných dějových zvratech nefungují a působí spíše jako zamlžení trhlin v ději – východisko z autorovy momentální fabulační bezradnosti.

Autor je bohemista.