Poslední den loňského roku poskytla srílanská raperka M.I.A. k volnému stažení z internetu půlhodinový mixtape nového materiálu Vikki Leekx. Název není náhodný, ve stejné době, kdy svět debatoval nad etickými důsledky zveřejnění tajných dokumentů na stránce WikiLeaks, připomněla M.I.A., že slovo prosakování (leak) je už zhruba deset let spojováno hlavně s hudebním průmyslem. (Instalatéři prominou.) Nechci tvrdit, že analogie mezi aktivitami „veřejného nepřítele číslo jedna“ Juliana Assangeho a hudebními piráty, kteří zveřejňují dosud nevydané desky, platí úplně ve všech ohledech. Nicméně nesmíme zapomínat, že žijeme v digitální éře, v níž se všechny produkty kultury (v tom nejširším slova smyslu) dají přepsat na jedničky a nuly a pak vypustit na internet. V tom je divoká distribuce tajných diplomatických depeší se zveřejňováním právě natočených písniček zajedno. „Zvolili jsme ten správný formát,“ zahajuje M.I.A. svůj bláznivý mix, který shodou okolností vyšel ve stejný týden jako nová deska Gorillaz, kterou Damon Albarn také poskytl zdarma na síti. Správný formát? Kdo ví? Rozhodně je nejdemokratičtější a nejrychleji dostupný.
Na úsvitu digitálního věku oslavovala kyberpunková generace, odkojená romány Williama Gibsona, krásný nový svět (vlož: ironický tón), v němž se informace stanou hlavní komoditou. Jedním z klíčových hesel kyberpunku je, že informace chtějí být svobodné. Všimněte si, jak je věta postavená – nejde o to, že by sami lidé potřebovali všechno vědět, touhou po svobodě byly nadány informace samotné. Tato metafyzická hříčka může sloužit jako ospravedlnění digitálního pirátství: informace se potřebují šířit, tak jim k tomu trochu pomůžeme.
Internetová revoluce, kterou v červnu 1999 zahájila služba Napster, určená ke sdílení souborů, velmi otřásla hudebním průmyslem a první dekáda nového tisíciletí byla ve znamení klesajících zisků nahrávacích společností. Největší ranou nebyl paradoxně fakt, že si lidé můžou hudbu stahovat zdarma, místo aby za ni platili, ještě mnohem zásadnější úder znamenala ztráta dosavadní dominance nad mediálními kanály, které ovlivňovaly návyky konzumentů. Hudební průmysl se zdánlivě přiblížil všeobecné anarchii a ještě v polovině dekády se psalo o tom, že se brzy definitivně zhroutí a zůstanou jen autonomní ostrůvky napojené na internetové komunity. Deset let po Napsteru ale situace není vůbec tak jednoduchá. Ano, nezávislý sektor posílil a díky internetovým úložištím dostal pop nový kreativní náboj, manifestovaný v mezižánrovém míchání všeho se vším (ostatně výše zmíněná M.I.A. je toho skvělým případem). Jenomže velký hudební průmysl vůbec nezemřel – jen zefektivnil svoji práci (z pěti velkých nahrávacích společností ze začátku tisíciletí zůstanou už možná velmi brzy jen tři) a své marketingové taktiky přizpůsobil nové informační éře. Na digitální chaos naordinoval nové globální popové hvězdy typu Lady Gaga nebo Justina Biebera, které stejně dobře pracují s novými technologiemi jako s nejnižším společným jmenovatelem vkusu. Diverzita podněcuje novou uniformitu: jen se podívejte na výroční ankety hudebních novinářů, v nichž se i přes záplavu skvělé hudby nakonec vlastně opakuje několik jmen pořád dokola. Prosakování hudební průmysl nakonec nezabilo, jen ho transformovalo do nové podoby. A ta – přiznejme si to – není méně děsivá než z časů před Napsterem.
Jaké poučení z toho plyne pro svět, který se učí žít s WikiLeaks? Bezprecedentní zveřejňování informací není nutně lékem uvadající demokracie. Civilizace, v níž budou informace absolutně svobodné, nakonec jen vytvoří poptávku po dalších lžích, které učiní svět snesitelnější. Globální mediální instalatéři budou i nadále trpělivě zalepovat prosakující potrubí informací, mnohem zásadnější vliv na budoucnost ale bude mít fakt, že člověk je společenské zvíře, které udělá cokoliv, jen aby nevystupovalo z davu. A tak stejně jako přežily popové hvězdy, budou i nadále svět ovládat zkorumpovaní politici a prolhaní diplomaté. Postará se o to náš vnitřní instalatér.
Autor je hudební publicista.