Z letošního Berlinale věnujeme zvláštní pozornost dvěma novým ruským filmům. Snímky Dlouhý a šťastný život a Pro Marxe ukazují, že zpracovávat v Rusku téma mezilidské solidarity a vzpoury proti útlaku lze momentálně jen v určitých ideologických mantinelech.
Revoluční nálady ruské veřejnosti kulminující v době prezidentské volby rezonují stále častěji i v umění. Ruští filmoví vyslanci na letošním Berlinale ukázali své nemilosrdné vize boje proti zlu rozežírajícímu společnost zevnitř.
Nový snímek Borise Chlebnikova s klamně povzbuzujícím názvem Dolgaja i ščastlivaja žizň (Dlouhý a šťastný život) se v Berlíně promítal v soutěžní sekci. Čtvrtý celovečerní film lídra nového ruského filmu vypráví příběh třicátníka Saši, který vede malou, nepříliš výdělečnou farmu, nacházející se na pozemcích, jež si vyhlédl neznámý investor. Radnice usilovně tlačí farmáře k prodeji a kupodivu nabízí i kompenzaci. Saša se sice transakci nebrání, když ale sděluje zaměstnancům své rozhodnutí a návrh vyplatit jim jejich podíl, setká se s nečekaně dojemným odporem. Jediný zdroj příjmů, který pro ně farma představuje, jsou odhodláni bránit všichni do jednoho. Ještě před první srážkou s „představiteli zákona“ začíná však jejich srdnatost ochabovat a v rozhodujícím boji zůstane Saša nakonec sám. Závěrečná střelba, jíž přivítá delegaci radních a policajtů, kteří přišli půdu zabavit, je zoufalým činem zešílevšího člověka, jenž se odmítá poddat všeprostupujícímu zlu.
Téma ozbrojené vzpoury zpracovává i syžet filmu Za Marksa (Pro Marxe) Světlany Baskové, uvedeného v sekci Fórum. Zde se tři uvědomělí dělníci stanou předáky skutečně nezávislých odborů (jedny zkorumpované už totiž existují) a začnou svému zaměstnavateli působit potíže. Majitel továrny, využívající nastalé ekonomické krize k ještě většímu utažení opasků svých zaměstnanců, nemá chuť odborářské výstřelky tolerovat a pošle na ně přesvědčivé komando hrdlořezů. Když z lídrů tovární opozice zůstane jeden poslední, přichází nutnost vzít spravedlnost (a kvér) do vlastních rukou a se zlořádem se vypořádat.
Levicové mimikry
Snímek, jehož styl autorka označila jako „nový sovětský film“, je pastišem populárního socialistického žánru výrobních filmů. I zde vidíme družný kolektiv bojující za dobrou věc proti nekalým diverzím ideologicky pomýlených elementů. Hanebným ničemou (podobně jako ve filmu Dlouhý a šťastný život, kde se tajemným investorem ukáže být Sašův přítel) je tu zlotřilý kapitalista, který tyje z práce nuzných lidí. Schematické rozvržení postav je ale ozvláštněno komplikovaným stylistickým záškodnictvím. Profesionální herci úmyslně navozují dojem ochotnického představení. Jejich teatrální výlevy jsou prošpikovány sofistikovanými debatami o Bělinském či Gogolovi a mladší generace se otírá o Godarda. Mizanscéna chvílemi asociuje zoufale sterilní televizní estetiku, jindy se pouští do nové interpretace Černého čtverce, když leitmotivický záběr osvětlené místnosti se schůzujícími vzbouřenci, jejichž počet se snižuje, lemuje ztemnělým prostorem opuštěné fabriky. Malevičovy a Rodčenkovy obrazy jsou zároveň předmětem touhy (a zčásti i příčinou smrti) továrníka, který chce jejich získáním zvýšit svou prestiž. Konglomerát aluzí proměňující „výrobní“ film v konceptuální dílo dokonale rozválcuje třídní zápletku a obraz vzpoury lidí, pro něž je práce smyslem života, který jim kdosi chce svévolně vzít, ztrácí veškerou naléhavost.
Umělému naroubování „správného“ odkazu neunikl ani Chlebnikovův snímek, který se inspiroval legendárním westernem V pravé poledne (High Noon, 1952). Psychologické drama o zdrcující absenci lidské solidarity začíná ztrácet dech ve chvíli, kdy se v jakémsi žánrovém vyšinutí proměňuje na posledních deset minut ve zběsilý zabijácký thriller. Samotné postupné vytrácení ustrašených „revolucionářů“, kteří nemohou uvěřit v Sašovu nezištnou snahu podpořit jejich protest vůči zkorumpovaným úředníkům, je přitom dostatečně silnou scénou, která nepostrádá krvavou gradaci.
Zdá se, že v Rusku se levicově zaměřené filmy zatím nesluší dělat bez vycpávky patřičně autoritativních referencí. Otázkou je, zdali tyto „mimikry“ pramení z nedostatečné sebedůvěry či ze strachu před represemi, které levicové umělce v poslední době v Rusku stíhají.
Autorka je filmová publicistka.