O sborníku Nejlepší české básně 2010 jsem v A2 č. 2/2011 napsal, že texty v něm shromážděné v úhrnu ignorují aktuální skutečnost. To si žádá vysvětlení. Už proto, že téma angažovanosti v poezii se vynořuje stále častěji (naposledy Adam Borzić: Angažovaná poezie s otazníkem, Tvar č. 3/2011) a nerad bych, aby došlo ke krátkému spojení.
„Bezdomovci umrzávají/ beze slov zvykli si že jejich život nic neváží“ – podobnou ožehavou realitu, jak se objevuje ve verších Lenky Daňhelové z loňské sbírky Pozdrav ze Sudet, jsem na mysli neměl. I když nic proti ní. U Daňhelové si vážím potřeby vyhlédnout dál za obzor pouhého do sebe pohříženého lyrického Já. I mně přijde zoufalé, že společnost, která se prohání po dálnicích v silných autech a v nemocničním kumbálu chová Leksellův gama nůž, zároveň považuje za ohromnou výhru, když bezdomovcům k přespání zrekvíruje vyřazenou říční loď. Ale napsat o trpkých sociálních paradoxech dobrou báseň může být těžší, než si myslíme. Dokázal to Gottfried Benn. Krizi lidství uměl pojmout a nasvítit jako kus svého vlastního osudu, ne o ní jen lyricky referovat. Už tím, jakým způsobem se o krizi zmiňoval, jak rozeklaně, ironicky i bolestně ji vřazoval do portrétu vlastního nitra, zároveň odhaloval její vnitřní ustrojení. Zkrátka – báseň nemá být agitka. Ne že by Pozdrav ze Sudet byl plný agitek, zdaleka ne. Ale přídech prvoplánovosti tu na nás zavane.
Na mysli jsem měl skutečnost v podobě určitých souřadnic, naznačujících, kde jsem, co se se mnou děje, co žiju a co si o tom myslím. Nejde jen o reálie či burcující příznaky (bezdomovci). Jde i o to, že básník do textu vpustí aktuální scénu, obydlenou lidmi, vjemy, situacemi, přemítáním… Šlo mi o aktuální skutečnost, dějící se jako vztah k realitě, postoj ke světu a z něj plynoucí dojem, že básník prochází týmž labyrintem, jímž se proplétáme my, a reaguje na něj. Šlo mi o aktuální skutečnost registrující duše; žít a psát „na jehlách dní“ spíš než v bezčasí zapomenutých koutů.
„Vždycky milovali podzimní mlžný svit … bloumali v kožených páchnoucích bundách okolo autobusové zastávky … Ve skutečnosti jsou to však hráči na kruté nástroje, nástrojepasti … Ve všech předmětech, které stvořili, vidím, já egocentrik, jen zrcadla…“ Báseň Ondřeje Macury (Tvar č. 1/2011) je nejasná a zastřená, přesto v ní cítíme polemický nerv, potřebu mluvit ke světu a vůči němu. Ať Macura vylaďuje vnitřní seismograf do sebeéteričtějších poloh, kmitání registrující chvějky je stále rozeznatelné. Podobně Jan Novák v nové sbírce Z deníku po Celanovi: básně jsou „nesrozumitelné“, do sebe vpletené a spletené, a přece z nich dýchá neomylný smysl pro realitu. Z toho, jak přerývaně se tu vše motá a chumlá do sebe, uhadujeme docela aktuální obraz toho, jak napřeskáčku se věci vskutku dějí, vně i uvnitř. Odhalíme tu snad až něhu rozpojeného, škobrtajícího současného světa, zpoza přesných zlomků a střípků zvolna tane celý slavný zeitgeist, blábolivý, bezradný, ale též nezničitelný a neúnavný.
Namítnete – vždyť Novák je v Nejlepších českých básních 2010 zastoupen. Dokonce básní, vrcholící divou, vtipnou, typicky novákovskou „diagnózou“: „žalmy skřivanů, či pupek/ světa, vycpaný závinem na zapřenou“. Ano, v antologii najdeme i Hruškovu existenciální momentku Bota či kousavě přepodstatněnou běžnost v Návštěvách Anny Kunové. V úhrnu však, zdá se mi, tu aktuální skutečnost spíš chybí. Je básníky se zvláštním „ostychem“ ponechávána na okraji či za ním. Krajina? Ne, spíš jen cíp země, okrsek padající za obzor. „Pláň/ jakoby vytržená/ z okolního světa…“ Paradoxně i mohutný popis bouře v textu Romana Szpuka, opatřený dokonce přesným datem a sošně využívající meteorologické výrazivo (a ovšem psaný hustou prózou…), vyznívá jako odklon od aktuálního skutečna ke skutečnosti věčné, „nadskutečné“, jež potrvá i po nás, přežije snad i samu sebe. Hrom burácí a probouzí impulsy divé exaltace („Snil jsem o výboji, který by mě zabil“), smísené s „barokně“ laboratorní odtažitostí popisu impozantního řádění přírody. Aktualita je tu natolik aktuální, že už ji jako takovou nebereme, snad ani nemůžeme – anihilovala by nás. A příznačně po vpádu skutečnosti až nadskutečné antologie docela přehodí výhybku. Další rozměrnější báseňpróza, Panenství ve víceprostoru, zastupuje již pól, kdy autor sám už si tvoří svou hermetickou skutečnost: „V dvaceti paprscích záříš, a stáčíšli tvář ke mně, vidím z dráhy Tvého vnitřního zraku jen 2 průměty, nahoře a dole – komety neschopností mého zraku uťaté z dráhy mimoběžné s osou mého těla –“ Odsud zatoužím co nejrychleji utéct zpět do aktuální reality…
Ne, nic Nejlepším básním nevyčítám, jen konstatuji daný stav, či spíš svůj dojem. Ani editory nekritizuji; výběr je jejich, jakož i vkus, úvaha, poznaná nutnost. I když je jasné, že editorské střihy zásadně nastavují výslednou optiku. Z krásně reálné sbírky Pavla Kolmačky Moře sítem antologie prošel právě jen moment snově mumlavý; několikadílnou báseň Ladislava Puršla antologie uťala přesně ve chvíli, kdy scénu začalo zabydlovat lidské gesto. Ale to je v pořádku, antologisté tu podávají svůj výklad světa a činí tak antologii zajímavou.
Zatoužíteli ovšem jako já po dávce skutečnosti, vezměte do ruky Gumový betlém zlínského básníka a výtvarníka Jaroslava Kovandy. Ten „básník a výtvarník“ už asi docela neplatí. Po sepsání „imaginární kroniky“ svého rodu, jíž Gumový betlém je, můžeme Kovandu rovnou pasovat na – spisovatele. A skutečnost je v jeho „románu“ přítomná horem dolem. Jsou tu Kovandovy kořeny, je tu realita kraje i jazyka, jenž v knize žije neuvěřitelně kypivým životem. Jsou tu reálie, jichž si kronikář s gustem a do úžasných, bravurně „od boku“ stříhaných detailů dopřává. Je tu skutečnost dějin, postav, vzpomínek i uhadování a domýšlení, mísené s nadskutečně reálnými dopisy či reporty. A hlavně: je tu emocionální, osudová skutečnost oddanosti svým lidem a minulému času. Skutečnost zpěvu, který nemohu nezpívat.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.