Obcházíte rádi bleší trhy? Recyklujete? Chcete přežít ve světě po vypuknutí technologické apokalypsy? Učíte se rádi? Tomu, kdo si aspoň na jednu z předchozích otázek odpoví pozitivně, nabízíme následující malý digestiv uvádějící k bohatému stolu kultury DIY – a to především ve světě zvuků.
To, co jsme si dnes zvykli nazývat zkratkou DIY („Do It Yourself“), není nijak nový jev a jeho předobraz je možné najít již na úsvitu lidstva, kdy se bytost rodu homo poprvé chopila nějaké věci jakožto nástroje, jímž si bezprostředně obstarávala, po čem toužila. Od té doby se však svět poněkud zkomplikoval (viditelně s příchodem průmyslové revoluce) a přímá vazba rukanástrojobjekt touhy byla zpřetrhána. Technologie sice překonaly všechny vzdálenosti, ale nevytvořily blízkost. Právě naopak: mezi člověka a objekt postavily bariéru.
Povahu světa „Udělej si sám“ tak můžeme chápat jako utopickou reakci – pokus o návrat k neodcizenému způsobu pobývání ve světě. Široká definice DIY hovoří o kultuře, pro kterou je charakteristická autonomie, vymezování se vůči konzumerismu, omezenost prostředků, recyklace, řemeslná zručnost, soběstačná produkce (od potravin přes ziny až k hudebním nosičům) atd. Též letmý pohled do naší nedávné minulosti odhalí skutečnost, že kutilství zde již vždy nějak bylo. Vzpomeňme na Kubu Hrona Metánovského, brouka Pytlíka, časopis Udělej si sám, vycházející od roku 1970, nebo na Svazarm, pod jehož „ochranou“ mohli svou činnost provozovat radioamatéři, modeláři či fanoušci 8bitových počítačů.
Trvale udržitelný model
Navzdory nenovosti DIY kultury je zde nicméně něco, co jí nyní dodává na důležitosti. Je to kontext doby, která k technologiím přistupuje jako k „blackboxům“. Od 8bitových počítačů jsme se posunuli k systémům, jejichž dokonalé zvládnutí již leží za hranicemi jednotlivcových možností. Počítá se s výstupem, který nám „černá krabička“ dává, a problematika principů, na nichž funguje, se nenápadně odsouvá do pozadí. Z rezignace na kritický přístup k nástrojům mezi uživateli pak může vytanout budoucnost ne nepodobná té, o níž pojednává kyberpunková literatura. DIY kultura postavená jako alternativa vůči tomuto nekritickému vztahu k nástrojům se pak jeví jako kultura trvale udržitelného modelu, v němž jsou technologie znovu průhledné už proto, že zhotovení nástroje svépomocí předpokládá pochopení jeho principů. Ze stejného důvodu DIY v souboji o přízeň stále prohrává s nenáročnou instantností výrobků dostupných na trhu. Oproti nim má však co nabídnout ve sféře neviditelné: poezii jedinečnosti, s níž souvisí jasné vnímání hodnoty věcí.
Digital? Postdigital!
Jeden ze zakladatelů Mediální laboratoře při Massachusetts Institute of Technology (MIT) v Cambridge Nicholas Negroponte v roce 1998 prohlásil, že digitální revoluce skončila. To je pozoruhodné a provokativní tvrzení, které zaráží svou zdánlivou nepravdivostí – digitální technologie se přece v oblasti kvality reprezentace stále zdokonalují. Negroponte měl ale na mysli patrně něco jiného: zdokonalování kvality reprezentace není možné chápat v tak silném smyslu jako přechod od analogových technologií k digitálním. Tato snaha o zprostředkování skutečnosti v snad ještě lepších barvách, než kterými sama disponuje, je spíš manýra usvědčující digitální éru z vyčpělosti. A nové paradigma, na které se můžeme těšit? Budeli jaké, pak patrně biodigitální.
Na Negroponteho tvrzení v úvaze o estetice selhání navazuje americký hudebník Kim Cascone. Ten přichází s pojmem „postdigitální“, kterým se snaží zastřešit tendence, jež podle něj byly charakteristické pro elektronickou hudební scénu od počátku devadesátých let minulého století (glitch, microwave, sinecore, clicks&cuts). Ohnisko zájmu postdigitálních hudebníků se posunulo od médií ke specifickým nástrojům a netradičním technikám: německé trio Oval začalo experimentovat s popisováním datových stop na cédéčku (hommage à Milan Knížák a jeho Broken Music), do hudby se prolamují zvuky, které byly do té doby jen na okraji dění (klikání myši, hluk ventilátoru), Mika Vainio z Pan Sonic hraje na sadu doma postavených oscilátorů, probíhá vývoj nových softwarových nástrojů pro syntézu zvuku a ani chyba v interpretaci dat (glitch) již není něčím nežádoucím, ale stává se krásotvorným prvkem.
Pro přístup DIY, stejně jako pro postdigitální pohled na svět, je charakteristické zaostření se na pozadí technologií – nejsme již tolik fascinováni samotným médiem, ale principy, na kterých média a technologie fungují. Dalším společným prvkem je zkušenost se selháním technologií a z toho vyplývající kritika imaginární dokonalosti technologií. Toto zaměření má bezesporu také svůj filosofický a antropologický kontext. Odehrává se v něm pomyslné přiznání se k naší podstatě. Jsme totiž bytosti, kterým jsou vlastní hranice, a tudíž jsme bytosti chybující.
Přednastavenost vs. modulárnost
Svět má mnoho vrstev a čas od času se vyskytne osoba, jejíž práce na tuto pestrost poukazuje. Z oblasti široce pojaté hudby můžeme za všechny zmínit futuristu Luigi Russola a Johna Cage. Při pohledu na současnou elektronickou hudební scénu se ale zdá, že česká produkce je omezena konvenčním programovým vybavením. Sem tam se objeví výjimka, ale vcelku je zřejmé, že se nelze vymanit z hranic přednastavených v rozhraní programů. Při pohledu na pianoroll s dvanácti půltóny nás ani nenapadne, že by rozhraní (a tedy i hudba, jež s jeho pomocí vzniká) mohla „vypadat“ nějak jinak.
Přesto se dnes přednastavenost nejeví jako problematická, ale jako samozřejmá. Je to vlastně „přirozený“ stav věcí – nůž, klarinet i boxovací pytel v sobě přece také nesou charakteristický způsob užití. Celá problematika a její řešení se, jak se zdá, přesouvá do hlavy toho kterého tvůrce. Spokojí se s onou daností, nebo nechá svou hlavu fungovat jako generátor možností, jak se nástroje chopit novým způsobem? Pokud opravdu hledá jedinečnost výrazu, nemůže se s takovým potenciálem trvale spokojit. Navzdory tomu, že náš druh spojují jisté podobnosti (ve fyziognomii, v modelech myšlení), je každý z nás jedinečný. V kontaktu s přednastaveností se tato naše originalita redukuje. Jedinečnost může být zachována v modulárním prostředí nebo v prostředí s doširoka otevřenými možnostmi.
Pure Data a návrat k hmotě
Takovým otevřeným prostředím je ve světě spojeném s počítači opensource komunita, v oblasti práce se zvukem pak například programovací jazyk Pure Data nebo zvukový server Jack. Duch, který v této komunitě žije, je charakteristický i pro DIY kulturu. Vznik a vývoj nástrojů zde není motivován ekonomickým kalkulem, vychází z nadšení a přirozené potřeby tvůrcůuživatelů. Dále: je zachována otevřenost, průhlednost a dostupnost kódůnástrojů. V obou těchto světech narazíte na určitý druh náročnosti, nutnosti časové investice a studia, ale též na komunitní solidaritu tyto potíže ulehčující. A konečně: ani v jednom z těchto světů se nevyhnete setkání s celou řadou chyb.
S otevřenými a modulárními prostředími přicházejí nové možnosti chápání hry na softwarové hudební nástroje. Programování v Pure Datech akcentuje procesualitu – začít lze od prázdného listu a postupem času jej programováním vyplnit jak nástrojem, tak partiturou. Další zvláštnost spočívá v tom, že naprogramovaný kód je možné modifikovat přímo za běhu programu – program tak již není neměnný a „mrtvý“. Je to jako postavit si kytaru, pak na ni hrát a během hraní k ní přidávat nové struny, hýbat s pražci a kobylkou nebo změnit její akustické vlastnosti záměnou dřevěného korpusu za skleněný (analogií tohoto přístupu ve světě hmotných nástrojů jsou performance Tutsuo Kogawy, který si na začátku svých hudebních vystoupení spájí svůj instrument – rádio). Osoba tvůrce nástroje, autora kompozice i jejího interpreta splývá v jedno, je kolektivně sdílenou záležitostí, čímž navazuje částečně na tradici performancí hnutí Fluxus, ale otvírá v nich nové možnosti. Jako by se s pomocí těchto nástrojů vracela „dematerializovaná“ počítačová scéna opět k hmotě.
Autor studuje postgraduálně AVU, zabývá se aplikací programovacího jazyka Pure Data v oblasti intermedií a živé audiovizuální tvorby.