Když jsem před nějakou dobou cestoval z Kyjova do Veselí nad Moravou, narazil jsem ve vlaku na muzikanta a sběratele lidových písní Jaroslava Smutného, kterého si v paměti vybavuji nejčastěji jako hráče na kontrabas v horňácké cimbálové muzice Miroslava Minkse. Vždy, když už po několika hodinách nemohl hrát, zapíchl bodec basy hlouběji do hlíny, opřel se o ni a pokračoval dál. Vedli jsme spolu obecný rozhovor o kultuře smrti, narcismu, mechanismech města, ale též o mytopoetických způsobech pobývání na světě, jejichž relikty jsou ještě vypozorovatelné v okolí Velké nad Veličkou. Shodli jsme se na tom, že pokud nějaká kultura nebo společenství začnou přes míru usilovat o zachování svých vlastních tradic, například formou hudebních festivalů, je to vlastně znamení jejich konce. Horňácké slavnosti se ve Velké nad Veličkou pořádají od roku 1957.
Tomu, kdo na horňáckých slavnostech někdy byl, jistě není třeba nic složitě vysvětlovat a těm, kteří tuto zvukově bohatou událost nikdy nezažili, bych její charakter stejně slovy popsal jen stěží. Ono totiž nejde ani tak o popis události samotné, jako spíš o podhoubí, ze kterého horňácká hudba vyrůstala. Horňácko je kamenitý mikroregion čítající všeho všudy devět obcí, a je opravdu podivuhodné, že na tak malé hudební scéně je možné najít na tisíce písní, jež obsahem pokrývají škálu vedoucí od milostného života přes obtíže s prací, mordy a kořalky až k tématům eschatologickým a religiózním. Najdete zde staré zpěváky a zpěvačky, v jejichž projevu je možné uslyšet světy, které již minuly a pro které byl ještě charakteristický základní vztah k půdě. Mám dojem, že v takovém „primitivně evolučním“ nastavení, kdy bylo lidské konání výrazem boje o přežití, byl svět strukturovaný jasněji, významy byly zřejmější a hmatatelnější. Pokoušel jsem se dohledat nějakou horňáckou píseň o nudě, ale zdá se, že prostě neexistuje.
Vše se poněkud komplikuje, když se z mytopoetické časoprostorové kapsy vrátíme zpátky do naší zaopatřené a hojné přítomnosti. Boj o přežití se rozpouští v instantnosti a snadné dostupnosti fyzických i metafyzických životních prostředků. Vývoj hudebního softwaru vede k situaci, kdy stačí pár kliknutími nadefinovat základní parametry kompozice, et voilà – nový náctiletý hudební skladatel i kompozice jsou na světě. Guido z Arezza nebo Athanasius Kircher by dnešními možnostmi generování hudby byli jistě víc než překvapeni. Jak to naše podhoubí vypadá dál: kauzalita mezi prací a hodnotou je Robinsonem vyhoštěným na odlehlé ostrůvky společnosti a z nudy se stává životní standard nebo dokonce předmět obdivu.
Marcelu Duchampovi a Johnu Cageovi jejich postoj k nudě jakožto prostředku a živné půdě pro rozehrávání uměleckých her věřím a za pravdu jim asi dá každý, kdo má podobnou zkušenost, protože: „Pokud vám něco přijde nudné po dvou minutách, zkuste to čtyři minuty. Jestli je to pořád nudné, pak osm minut. Pak šestnáct, pak třicet dva. Nakonec zjistíte že to vůbec nudné není.“ Jedna z ilustrací nenudnosti „nudné“ hudby by nás mohla zavést k šamanistickým kořenům minimal techna. Ano, víme, že žádné dvě láhve od coca-coly nejsou stejné a že fenomén nudy mizí, pokud investujeme něco málo z volních a intelektuálních prostředků do vnímání a přemítání o každém prostém jevu. Pokud jste někdy například zkoušeli poslouchat bílý šum proháněný přes velmi pomalu se zužující band-pass filtr, pak víte, že záhy dochází k momentu, kdy si naše neuronová síť začne ve „vyprázdněném“ percepčním horizontu hledat vzorce, opakující se struktury či cokoli, čeho by se mohla chytit. A pak se dějí zajímavé věci. Ale stejně mi – ve srovnání s výše popsanou mytopoetickou kapsou – připadá takovéto konání nějak nepatřičné.
Stejně nepatřičné se mi zdá věnovat se dále úvahám o příčinách nudy, psychoanalytickému rozboru tohoto jevu, výčtu nudných příkladů ze současné hudební scény. Lepší bude nabídnout aspoň malou zvukovou ochutnávku z druhého pólu. Čtenářům, kterým se následujícím výčtem nezavděčím, se předem omlouvám. Tedy stručně: pokud jste nikdy neslyšeli mluvit piano, zkuste si dohledat kompozici Quadraturen III od Petera Ablingera. Na otázku, jak by zněl organický mix stylů W. A. Mozarta a J. S. Bacha, by vám mohl poskytnout odpověď David Cope a jeho software EMI (Experiments in Musical Intelligence). Až do poloviny října trvá v pražské galerii DOX první samostatná výstava Milana Guštara. Na vernisáži zazněla „nudná“ Kompozice 1960 #7 od La Monte Younga, kterou interpret Marek Hlaváč pojal jako materiál pro další kompozici, vznikající na základě modulování ucha – určitě jste s tím v dětství také někdy experimentovali. A ještě jeden zajímavý motiv pro kompozici, na který jsme nedávno přišli se skladatelem Matoušem Hejlem: deset nejdůležitějších způsobů manipulace s veřejností podle Chomského. Pokud by se této inspirace někdo ze čtenářů chtěl chopit a realizovat ji dříve než my, tak to bude jen dobře.
Autor studuje postgraduálně AVU.