Hlavní cenu letošního berlínského festivalu získal nový film íránského režiséra Asghara Farhadiho. Přestože v pozadí volby nepochybně stála solidarita s vězněným režisérem Panahim, patří Farhadiho film k vrcholům festivalového programu.
Zlatého medvěda si z letošního Berlinale odvezl devětatřicetiletý íránský režisér Asghar Farhadi za snímek Nader a Simin: odloučení (Jodaeiye Nader az Simin). Byla to politicky podbarvená cena, jak se často píše? Ano, ale zároveň to byl suverénně nejlepší film z celé soutěže. Jedinou konkurencí mu byl Turínský kůň (A torinói ló), introvertní a těžký poetický snímek Bély Tarra. Obě díla jsou vtělením dvou trendů, které dnes hýbou světem festivalového filmu. Béla Tarr představuje jeho důsledně individualistickou, apolitickou tvář zahleděnou do vlastního nitra a odkazující k minimalistům bressonovského typu. Nader a Simin patří k „extravertní“ kinematografii, která se vztahuje ke klasickým neorealistům (Rossellini), je svědectvím doby a pracuje v mnoha vrstvách někdy až polodokumentárními prostředky. To se odráží už v námětu: Turínský kůň je statickým obrazem chudých venkovanů konce 19. století, bez příběhu, zaměřený na režisérovo celoživotní téma – uchopit a proniknout okamžik. Naopak Asghar Farhadi je kronikářem teheránské vyšší vrstvy lidí, kteří jsou na jedné straně frustrovaní režimem, ale zároveň jsou na něj zvyklí, považují ho za výzvu a nevzhlížejí k Západu vždycky s obdivem.
Nader a Simin spolu žijí čtrnáct let a důvodem jejich rozvodu je konflikt mezi moderním pragmatismem a vazbou na minulost. Simin chce, aby rodina odešla do emigrace a zajistila důstojnou budoucnost chytré jedenáctileté dceři. Nader se ale rozhodne zůstat a postarat se o otce trpícího beznadějnou Alzheimerovou chorobou. „Copak on ví, že je tvůj otec?“ ptá se Simin. „Já vím, že jsem jeho syn,“ odpovídá Nader. Simin odchází od rodiny, Nader najme chudého muže, aby se mu o otce staral během jeho pracovní doby v bance. Místo muže však na místo dorazí jeho zbožná těhotná manželka Razieh, která se snaží bez svolení zachránit vlastní prací rodinné finance. Stupňuje se nervové vypětí, houstne atmosféra diktatury, kde je každý nucen neustále lhát a každý stojí jednou nohou před soudem nebo v kriminále. Zanedlouho má bankovní úředník Nader na krku obvinění z vraždy nenarozeného dítěte a zachránit ho může jen lež jeho dcery, přestože ji celý život učí mluvit pravdu…
Solidární gesto
Nader a Simin, třetí Farhadiho snímek, se zabývá podobným tématem jako předchozí dva. Jak film Ve středu bude ohňostroj (Chaharshanbe-soori, 2006), tak O Elly (Darbareye Elly, 2009) začínají u banálních rodinných rozepří a končí u poznání, že v nesvobodné a nezdravě řízené společnosti nemohou normálně vypadat ani soukromé mezilidské vztahy. Farhadi se opírá o dokonalý scénář, vynikající herce a bergmanovsky laděný obraz, kde lidská tvář působí spíš jako krajina. V jeho tvorbě je méně poetických metafor a víc konkrétních lidských osudů než ve filmech íránských klasiků, které u nás známe hlavně z festivalů a artových kin.
Berlinale si ostatně na angažované filmy potrpí. Sám festival před šedesáti lety vznikl a vyvíjel se z velké části jako politický akt svobodné části Berlína a manifestace humanistických hodnot. Bohužel, poslední léta byla angažovanost často jediná kvalita, kterou vítězný film měl – a to se naštěstí letos změnilo. Samozřejmě, v druhém plánu přistál Zlatý medvěd u Farhadiho i ze solidárních důvodů. Jedním z hrdinů letošních velkých festivalů totiž je a zůstane režisér Jafar Panahi, Farhadiho starší přítel a kolega. Panahi je v současnosti na šest let uvězněn za pokus o rozvracení islámské republiky a má dvacetiletý zákaz natáčet filmy. Jinými slovy, v podstatě nepolitický filmový režisér je odsouzen k zapomenutí a zítra to může v jeho zemi potkat kohokoliv, třeba také Farhadiho, který je dnes i doma na výsluní pozornosti. O to důležitější bylo, že se při udílení cen nebál a nahlas řekl, že Panahi bude nepochybně brzy propuštěn a natočí další filmy.
Jaký je smysl podobných gest? Bezprostředně možná žádný, jenže je to opravdu to nejmenší, co se dá udělat – a tahle gesta také jako jediná zbyla z dědictví poválečného filmu, kdy autorští režiséři považovali za svou povinnost vyjadřovat se ke světovému dění. To, že přitom někdy byli směšní a jindy se mýlili jako Godard, který svého času miloval Maa, nebo jako komunističtí tvůrci, kteří si nevšimli, že je režim korumpuje, je pravda. Ale to neznamená, že filmy mají být raději o ničem. Právě Farhadiho tvorba ukazuje, jak zoufale chybí západním režisérům v posledních letech současné téma.
Autorka je publicistka a spisovatelka.