Východoněmecké filmy a nuda?

Jediná větší profesionální studia NDR byla založena v roce 1946 na troskách říšských filmových společností sídlících v sovětské okupační zóně. Ateliéry v Babelsbergu, jež byly symbolem německého filmového průmyslu již ve zlaté éře dvacátých let, se staly na další čtyři desetiletí centrem dění východoněmeckého filmu. Není náhoda, že se název DEFA (zkratka Deutsche Film AG; AG je německá zkratka pro akciovou společnost) tak velmi podobá názvu říšského i výmarského filmového koncernu UFA. Kolektivní vedení studia (byli to většinou komunističtí intelektuá­lové) definovalo jako hlavní ideu levicovost a antifašismus. Obě tato témata, která v těsně poválečných letech radikálně vymezila směřování východoněmeckého filmu proti filmu západoněmeckému, zůstala ve filmech DEFA přítomna až do osmdesátých let.

Filmová tvorba studia, kterou si většina českých diváků (pokud vůbec) spojuje s nudnými, literárně přetíženými filmy v podzimních tónech, ve skutečnosti prošla pozoruhodným vývojem, v němž nechyběla kanonická díla, období velkého uměleckého vzepětí ani klasičtí tvůrci. Oficiální československá distribuce před rokem 1989 ponechala zajímavější příklady z tvorby východoněmeckých sousedů bez zájmu či cílenějšího uvádění, v devadesátých letech se tato díla do českých kin – snad jen s výjimkou perestrojkového Coming Outu (Heiner Carow, 1989) – už nedostala. Zájem o filmy společnosti DEFA přitom v posledních letech stoupá mezi filmovými fanoušky nejen v Německu, ale i v řadě dalších zemí včetně Spojených států.

Vrahové mezi námi a kvalitní dělník

Už v letech, kdy film dozorovala sovětská správa (paradoxně liberálněji než němečtí nástupci), vznikla v DEFA řada zdařilých snímků. Jejich forma se často opírala o silnou tradici filmového německého expresionismu, někdy v propojení s neorealismem. Nejvýznamnějším příkladem této skupiny filmů je rovnou první titul studia a první německý poválečný celovečerní film vůbec, Vrahové mezi námi (Wolfgang Staudte, 1946). Drama o smyslu osobní pomsty za válečné zločiny se odehrává přímo uprostřed berlínských trosek. Pro dobu vzniku snímku je příznačné, že projekt se Staudte snažil nejprve realizovat na Západě a teprve po krachu jednání zamířil do vznikající DEFA. Typické bylo také to, že tvůrce filmu odešel v padesátých letech do SRN. Staudte ve filmu Vrahové mezi námi vytvořil dílo-kánon, které na řadu let předurčilo tematické a ovlivnilo formální směřování východo- i západoněmecké kinematografie. Tento klíčový film bude uveden v rámci festivalu Der Film.

Po socialistickorealistickém období padesá­tých let následovala šedesátá léta ve znamení silných inspiračních zdrojů nových vln (mimo jiné i přímé inspirace filmy československými). Politická krize, vrcholící stavbou berlínské zdi v roce 1961, však zároveň předurčila odlišný vývoj východoněmeckého filmu v této dekádě. Napětí mezi umělci a establishmentem vyvrcholilo v roce 1965, kdy byl na 11. zasedání ÚV SED (Ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa) předními představiteli režimu Walterem Ulbrichtem a Erichem Honeckerem tvrdě kritizován vývoj v soudobé literatuře a filmu. Následovalo ve východním bloku bezprecedentní zastavení a zákaz celé roční filmové produkce. Festival Der Film uvádí nevyrovnané, ale zajímavě subverzivní drama Stopa kamenů (Frank Beyer, 1966), které sice nepatřilo mezi zakázané tituly, avšak atmosféra doby ho zasáhla nevybíravým způsobem. Snímek, balancující mezi společenskokritickou komedií a milostným dramatem, provokoval především jednou z hlavních postav – předákem Hannesem Ballou (v podání Manfreda Kruga). Ta v sobě spojovala kvalitního dělníka s anarchistickým buřičem, který se nebál zesměšnit establishment. Organizované protesty pracujících vedly k zákazu snímku a následnému tvrdému sestřihu. Talentovaný tvůrce Frank Beyer byl na deset let odsunut mimo film.

Kritika pod prahem

Rok 1965 ovlivnil vývoj východoněmecké­ kinematografie i do budoucna. Autorské projekty v duchu nových vln byly v dramaturgických plánech nahrazeny žánrovými filmy, odehrávajícími se často v minulosti či apolitickém bezčasí. Kdo by si nevzpomněl na indiánky s Gojko Mitićem?! Pražský festival uvede kultovní a dodnes v Německu všeobecně známé milostné drama Legenda o Paulovi a Paule (Heiner Carow, 1973). Kritika společnosti je v něm nahrazena jemnými psychologickými nuancemi, strohost černobílého obrazu bujarou estetikou a až magickorealistickou mizanscénou, připomínající třeba filmy Věry Chytilové z konce šedesátých let.

Současná témata se vracela do kinematografie NDR silněji až v osmdesátých letech. Zpočátku velmi jemná až podprahová kritika režimu kulminovala v druhé polovině dekády v proudu perestrojkových filmů, z nichž vybral letošní Der Film dva příklady. Prvním je ve své době generačně podstatný psychologický příběh mladé ženy balancující mezi centrem a okrajem společnosti Solo Sunny (1980) a natočil jej klasik východoněmeckého filmu Konrad Wolf, druhým Architekti (1989/90) mladého režiséra Petera Kahaneho; tento společenskokritický snímek, jenž na příběhu mladého architekta ukazuje tristní realitu východoněmeckých sídlišť i nemožnost prosazení jakéhokoliv osobního konceptu, však už potkal smutný osud filmů, které byly do kin uvedeny v době po pádu berlínské zdi, tj. nezájem publika a neaktuálnost. Jeden z posledních snímků společnosti DEFA, jejíž historie se definitivně uzavřela v roce 1992, ale patří mezi významná svědectví své doby. Východoněmecká historie je do budoucna reflektována paradoxně většinou západoněmeckými tvůrci. Jednou z výjimek je poslední z filmů uváděných ve festivalové řadě, Kostel svatého Mikuláše (Frank Beyer, 1995). Ten se vrací k lipským událostem roku 1987, kdy na církevní půdě v rámci takzvaných mírových hnutí krystalizovala masivní opozice proti režimu.

DEFA bylo malé, v kontextu východoevropské kinematografie však významné studio. V lidech, jejichž osudy ovlivnilo, dodnes vyvolává vzpomínka na něj silné emoce. Mluví se o rodinné atmosféře, jistotách nezávislosti tvorby na komerčních vlivech i o možnosti kontinuální, například dramaturgické práce. Tyto názory mohou samozřejmě vyvolávat úsměv i pohoršení. Přes všechny limity a bizarnosti své historie vyprodukovala DEFA několik filmů, které stojí za to i dnes a tady znát. Výběr festivalu Der Film k nim patří.

Autorka je filmová historička, přednáší na FF UK v Praze.