Improvizací se člověk stává hudbou

Podle Alvina Currana, hudebníka, který se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století v euroamerickém hudebním myšlení výraznou měrou zasloužil o zrovnoprávnění improvizace s kompozicí, je improvizace „jediné umění, ve kterém se lidská bytost může a musí stát hudbou, kterou dělá. Je to umění neustálého, pozorného a nebezpečného žití v každé chvíli. Je to umění vykročit z času, zmizet v něm, stát se časem. Je to jemné umění naslouchání a odpovídání a zároveň ještě jemnější umění ticha. Je to jediné hudební umění, ve kterém je celá ‚partitura‘ pouze já a druzí a prostor a moment, kde a kdy se to děje. Improvizace je jediné hudební umění, jež je zcela výpovědí o lidské víře a lásce.“ První, co člověka po takovéhle konfesi napadne, je, jak vůbec mohlo dojít k tomu, že evropské hudební myšlení celá staletí ve jménu kompozice vytěsňovalo improvizaci do sféry „neumění“. Jak bylo možné, že se někdo odvážil rozhodovat o tom, „kde a kdy“ začíná a končí kompozice? A jak se vůbec mohlo stát, že odvahu o tom rozhodovat měli samotní hudebníci?

Hranice a transverzály

Dnes je již zcela jasné, že stejně jako nelze vést přesnou hranici mezi naší smyslovou zkušeností a konceptuální reflexí, nelze ji vést ani mezi (intencionálním) komponováním a (intuitivním) improvizováním, a zdaleka se to nevztahuje jenom na oblast hudby. Přesto hudba zůstává sférou, v níž se nejvýrazněji manifestuje symbolotvorná podstata lidské existence. Zůstává „prostředkem rychlé přepravy do věčného života“, jak to kdysi poeticky nazval John Cage, ačkoli sám přes svou liberálnost, vstřícnost a empatii improvizaci odmítal, jelikož se mu nehodila do striktního – nelidského – konceptu „indeterminace“.

Music IS Rapid Transportation… (Hudba JE rychlá přeprava), s podtitulem From The Beatles To Xenakis (Od Beatles ke Xenakisovi), je také název nové publikace, kterou inicioval, sestavil a letos vydal kanadský editor Daniel Kernohan. U jejího zrodu stál nápad požádat přátele, aby sestavili rejstřík hudebních alb, která nejvíce ovlivnila jejich životní i profesní dráhu. Výsledkem zakázky bylo sedm „autodiskografických“ esejů – sedm hlasů s odlišnou poslechovou zkušeností, jež tvoří první část neobvyklé knížky. Další její části koncipoval Kernohan poněkud statisticky: v druhém oddíle jsou abecedně, podle hudebníků a skupin, řazeny recenze oněch vlivných alb z pera oslovených Kernohanových přátel (jsou to mimo jiné intermediální umělec a vydavatel Dan Lander, hudebník, publicista, fotograf a producent Bill Smith, hudebník Scott Thomson a publicista a vydavatel Vern Weber), třetí pak tvoří přehledy jejich domácích diskoték.

Podobně jako před lety portrétní monografie Plunderphonics, Pataphysics & Pop Mechanics od jiného kanadského autora Andrewa Jonese, ani kompendium Music IS Rapid Transportation si tedy nedělá těžkou hlavu ze žánrové vytříbenosti a nabízí čtenářům pohledy na současnou hudební kulturu v transverzálních vztazích.

Heterogenní panoptikum

V publikaci se – zcela mimo encyklopedické tendence – v různých konstelacích potkávají třeba Steve Lacy a Captain Beefheart, Jimi Hendrix a Edgard Varèse, Cecil Taylor a Iannis Xenakis nebo Yes a Gavin Bryars. Toto heterogenní panoptikum je názornou ukázkou, nakolik se z improvizace stala přirozená (a především respektovaná) součást dnešní hudební kultury (ve skutečnosti jí ovšem byla vždy, to jen evropský pobarokový model hudebního myšlení to nepřipouštěl). Právě z frankofonní Kanady pak pochází termín musique actuelle, kterým tam v osmdesátých letech minulého století začali označovat tu hudbu, která kromě jiných schémat rozbila i zhoubnou polarizaci „kompozice – improvizace“ (improvizace splynula s komponováním, respektive s dalšími způsoby artikulování hudebních myšlenek a tužeb).

Hudební improvizace je v každém případě opět legitimním prostředkem artikulace plurality postmoderní situace i citového života jejích nositelů. Veškeré její koncepty – ať už neidiomatické muzicírování Dereka Baileyho, metahudba Edwina Prévosta, Ghost Trance Music Anthonyho Braxtona, game pieces Johna Zorna, onkyo Yoshihide Otoma či Toshimaru Nakamury, nezávislé improvizování s filmovou projekcí Text of Light atd. – svědčí především o tom, co antropologové, psychologové, filosofové, intermediální tvůrci, performeři i konceptuální umělci již vědí dávno: že totiž mezi myšlenkou a její manifestací v materiálním díle (textu, partituře, nahrávce) je klíčový rozdíl, v němž se může ukrývat hodně překvapení. Právě v dekonstruování těchto diferencí tkví estetický potenciál aktuálního umění. Mezi zábleskem myšlenky a její realizací v jakémkoli médiu se toho může stát opravdu hodně. Hudba již sice není závislá na partituře ani na nahrávce, zbývá však ještě zbavit ji závislosti na technologii. Až pak umožní svým tvůrcům i posluchačům „stát se časem“ a bude je „rychle přepravovat“ třeba i do věčnosti. Sociologické i poetické předpoklady pro to již má a nemalou zásluhu na tom mají právě improvizující hudebníci.

Autor je hudebník a muzikolog.