Dějiny Arabů bez nadržování

Napsat souhrnné dějiny Arabů bude vždy problém, už vzhledem ke skutečnosti, že lze jen obtížně z historického (a vlastně i z dnešního) pohledu arabský svět ohraničit, a neméně složité je obhájit důvod, proč s arabským světem vůbec zacházet jako s konzistentním celkem. Arabové se od samého počátku mísili s jinými národy, po většinu své historie si vlastně nevládli a v moderní době prokázali – přes veškeré možné deklamace a panarabské snahy – nejednotnost přímo kruciální.

Předurčení orientalisty

Albert Hourani, autor přelomové, i po půlstoletí stále nepřekonané studie o blízkovýchodním myšlenkovém reformismu Arabic Thought in the Liberal Age, 1798–1939, byl k napsání takových dějin přímo povolán. Narodil se v Manchesteru libanonským rodičům protestantského vyznání a jako arabský křesťan, jenž vyrostl a dosáhl vzdělání v Evropě, měl všechny předpoklady k tomu stát se špičkovým orientalistou. Byl svázán se dvěma kulturními tradicemi, dokázal se na problematiku Blízkého východu dívat zvenčí i zevnitř, a přestože byl někdy svými kritiky obviňován z určitého „nadržování“ Arabům, nelze u něj, na rozdíl od jiného významného intelektuála arabskokřesťanského původu Edwarda Saida, hovořit o jednostranném pohledu na arabskozápadní vztahy. Dějiny arabského světa (A History of the Arab Peoples, 1991, český překlad vychází z reedice z roku 2005) přestavují jakýsi epilog Houraniho celoživotního bádání, ucelený pohled na politickou, hospodářskou, kulturní a společenskou historii arabského národa, či přesněji řečeno arabských národů.

Kniha je rozdělena do pěti částí, časově velmi volně ohraničených. V první (7.–10. století) autor mapuje strmou cestu Arabů na světovou scénu. Spojeni novou náboženskou ideou si během jediného století podmanili obrovské území, rozprostírající se na třech světadílech. Pravděpodobně z důvodu osudové provázanosti Arabů s islámem autor bohužel věnoval jen naprosté minimum pozornosti arabským předislámským dějinám. Přes ocenění duchovní síly islámu byl Hourani vzdálen laciné formě apologie, tolik typické pro velké množství muslimských autorů. Zasvěceně, ale s odstupem popisuje utváření náboženskoprávní doktríny v průběhu prvních staletí islámu i fatální rozkol v rámci islámské obce a rozdělení muslimů do různých znepřátelených směrů, jež se přes různé pokusy nepodařilo odstranit dodnes.

Kultura bez politiky

V druhé části (11.–15. století) Hourani obšírně líčí život středověké arabské společnosti. Politickému dění se zde pohříchu věnuje jen okrajově, snad kvůli tomu, že v této době již Araby v pozicích vládců většiny islámských území nahradili příslušníci jiných etnik. Na rozdíl od politiky muslimský svět po kulturní stránce stále zůstával jednotný a vzkvétal. Hourani čtenáři představuje kulturu vysokou i lidovou, poezii i hudbu, rozmanité cesty náboženského myšlení, život ve městech a na venkově a nevyhýbá se ani z dnešního pohledu citlivým otázkám postavení žen, jinověrců či otroků v islámské společnosti.

Třetí, rozsahem nejkratší část (16.–18. století) pokrývá období, kdy arabský svět s výjimkou dnešního Maroka, Súdánu a částí Arabského poloostrova pohltila Osmanská říše, jejíž politický vzestup dočasně zbrzdil nastávající celkový úpadek blízkovýchodní společnosti. Na konci tohoto období se však již naplno projevila převaha evropských mocností, procházejících dynamickým rozvojem, jejichž imperiální impakt do muslimského světa mapuje část čtvrtá (1800–1939). Hourani vedle kritiky nepopiratelných negativních aspektů koloniálního období uznává i některé pozitivní dopady působení Francie či Velké Británie na celkovou modernizaci muslimských oblastí a oceňuje přínos misijních organizací ke zvýšení úrovně vzdělanosti mezi obyvatelstvem. Neopomíjí ani vlastní muslimskou reakci na západní dominanci a snahy o politické i náboženské reformy. Závěrečná část (od roku 1939) se zabývá cestou Arabů k nezávislosti, vznikem národních států, nadějemi i zklamáními jejich obyvatel, rychlou modernizací a nejednotnou reakcí na ni, politickými neúspěchy i duchovní krizí.

V závěru knihy Hourani konstatuje, že přes všechny překotné společenské změny a vyčpění původních politických ideálů se podařilo stávajícím arabským vládním skupinám udržet kontinuitu své moci i na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století. V doslovu z roku 2002 musel islamolog Malise Ruthven tuto skutečnost ještě potvrdit, zároveň však upozornil na stoupající nespokojenost a vzrůstající povědomí arabské veřejnosti o poklescích jejich režimů prostřednictvím nových nezávislých médií, aniž mohl předpovědět události, jichž jsme svědky v posledních týdnech a měsících. Probíhající revoluční vlna bezpochyby v dlouhodobé perspektivě zanechá hluboké stopy na situaci v arabských zemích a zároveň potvrzuje, že přes veškeré politické, sociální, hospodářské i kulturní rozdíly můžeme stále hovořit o arabské společnosti jako o určitém fenoménu, jenž v průběhu času nepozbyl plně svůj obsah.

Autor studuje obor Blízkovýchodní studia na ZČU v Plzni.