Apokalypsa v islámu

Apokalyptické představy jsou nedílnou součástí věroučných koncepcí všech tří „abrahamovských“ náboženství, provázely je po staletí jejich existence a opakovaně se draly na scénu zvláště v dobách různých krizí. Neutěšený stav dnešního světa nepochybně úvahám o jeho zániku jen nahrává. Na téma apokalypsy v dějinách islámu nebylo dosud napsáno příliš mnoho kvalitních publikací, protože jde o autorsky značně náročné téma, které na druhé straně poněkud odrazuje zdáním jakési „honby za senzací“. Filiu se tohoto úkolu zhostil s obdivuhodným nasazením, prostudoval velké množství pramenů a podal výstižný, byť do efektně esejistického hávu zabalený obraz muslimských představ o konci světa. Bohužel nakladatelství Volvox Globator zřejmě nepovažovalo za nutné pozvat k revizi překladu arabistu či jiného kompetentního odborníka a důsledkem toho je naprosto neucelený a chaotický přepis arabských výrazů, často ponechávající původní francouzskou transkripci, což u knihy tohoto typu rozhodně nepůsobí seriózním dojmem.

Konec světa v náznacích

Přestože jádro knihy leží v naší době, vrací se Filiu ve svém výkladu až k samým kořenům islámské apokalypsy. Korán, známý svými barvitými obrazy ráje a pekla, se o průběhu apokalypsy zmiňuje spíše jen v náznacích. Mnohem podrobněji jej rozpracovává sunna, islámská tradice. Již v ní se ovšem citelně odráží evidentní vliv politické situace na náboženské představy o konci světa. Apokalyptika v islámské tradici je poznamenána například boji s Byzantinci či konfliktem uvnitř muslimské obce. Od počátku je patrný značný rozdíl mezi sunnitským a ší‛itským pojetím a v jednotlivých apokalyptických podáních se rovněž zračí lokální podmínky. Přínosné je zařazení kapitoly o „velkých mistrech středověké apokalypsy“. Pestrý výběr výjimečných muslimských středověkých myslitelů poskytuje čtenáři pohled na apokalyptické představy této doby v jejich plné šíři – od militantního Ibn Kathíra přes mysticky orientovaného Ibn Arabího až po racionálního Ibn Chaldúna. Mesianistickým podnětům ovšem v dobách minulých podléhali nejvíce heterodoxní ší‛ité a různá lidová revoluční hnutí, objevující se v kritických obdobích muslimských dějin. V moderní době je apokalyptika vykázána především do sféry lidových pověr. Centra islámské ortodoxie, v čele s káhirskou univerzitou al-Azhar, se plně v souladu s duchem doby vyznačují odporem k jakémukoliv milenaristickému či mesianistickému fantazírování. Budování národních států a problémy tohoto světa jako by vytěsňovaly myšlenky na příchod světa budoucího. Pak se ale cosi změnilo.

Nostradamus i UFO

V roce 1979, na přelomu 14. a 15. století islámského letopočtu, došlo ke třem zásadním událostem pro muslimský svět – revoluci v Íránu, povstání islamistických radikálů v Mekce a sovětské invazi do Afghánistánu. Každá z těchto událostí měla vliv i na náhlé oživení apokalyptické literatury, jež od osmdesátých let zaplavuje blízkovýchodní knižní trh. Filiu rozlišuje dva základní směry této tvorby: radikálně mesianistický a islámsky konzervativní. První z proudů, psaný zpravidla laickými autory, není pevně ukotven v islámské tradici a čerpá spíše bez ostychu z biblických apokalyptických textů, kombinuje dávná Nostradamova proroctví s moderními bizarními představami o UFO či Bermudském trojúhelníku a nezdráhá se odkazovat ani na klasiky moderního západního antisemitismu. Autoři jako Sa‛íd Ajjúb či Muhammad Ísá Dáwúd fascinují své čtenáře paranoidními konspiračními teoriemi a předpověďmi blížícího se konce dnešního zkaženého světa. Literatura tohoto typu se objevuje zvláště v Egyptě a v menší míře v Jordánsku (tedy v zemích, jež uzavřely mírové dohody s Izraelem), kde může plnit jakousi kompenzační úlohu. Druhý proud, islámsky konzervativní, je naproti tomu často zastoupen autory z řad duchovenstva, reagujícími a vymezujícími se proti „bludným inovacím“ radikálních mesianistů. Tito autoři stavějí převážně na islámských pramenech a odsouvají očištěnou apokalypsu kamsi do neurčité budoucnosti. Radikálně mesianistická produkce získává jednoznačně navrch po atentátech z 11. září a „křížovém tažení křesťanských sionistů“ na Afghánistán a Irák, jež interpretuje v ryzím eschatologickém duchu.

V sunnitském světě jde ovšem stále ještě především o komerční úspěch oportunistických nakladatelství a současná apokalyptická vlna nemá bezprostřední vliv na politiku. Jinak je tomu u ší‛itů. Povstání Mahdího armády v Iráku či střet Izraele s Hizbulláhem v roce 2006 podněcuje mesianistické nálady, jichž charismatičtí političtí vůdci umně využívají ve svém boji o moc s „gerontokracií ájatolláhů“. Muqtadá as-Sadr či Hasan Nasrulláh bezpochyby sami nemají apokalyptické ambice, nedělají ovšem nic pro to, aby tyto sklony u svých stoupenců mírnili.

Pod apokalyptickou vlajkou?

Filiu se ve své knize neomezuje pouze na oblast Blízkého východu, byť své arabistické zázemí nezapře. Zmiňuje apokalyptické tendence i v jihovýchodní Asii, mezi evropskými konvertity k islámu nebo u černošských muslimských nacionalistů v USA a ukazuje tak tento proud v jeho celé rozmanitosti. Vedle toho v závěru poukazuje i na druhou stranu „apokalyptického zrcadla“ – americký protestantský milenarismus, reprezentovaný zejména známými tele-evangelisty typu Pata Robertsona, jejichž ohromující počty prodaných knih jim mohou i ti nejúspěšnější muslimští apokalyptici pouze tiše závidět. Přestože dnes většina muslimů bezprostředním mesianistickým vizím nevěří, je Filiu dalek současnou apokalyptickou produkci považovat pouze za jakýsi zdroj neškodné lidové zábavy. Ke skutečnosti, že teroristická hnutí typu al-Káidy si dosud nenalezla cestu k apokalyptickému blouznění, je dle něj třeba přistupovat obezřetně. Sjednocení militantů pod mesianistickým praporem by mohlo mít strašný dopad, a to v první řadě pro muslimský svět.

Autor studuje kulturní antropologii Předního východu na FF ZČU v Plzni.